Místo, kde vám naskakuje husí kůže. Bílkova vila je originální jako muž, který ji postavil

Intenzivní vnitřní atmosféra a působivá expozice umělcových děl uvnitř domu nenechá žádného návštěvníka bez názoru. 

Bílka a jeho dílo můžeme buď milovat, nebo nenávidět, ale těžko zůstaneme lhostejní. Ihned po vstupu do vily ovane návštěvníka zvláštní atmosféra, kterou bude vnímat i ten, kdo o Bílkovi neví zhola nic. Každá zeď i každý detail jsou zde prodchnuty osobností svého autora, jehož duch jako by tu snad přebýval dodnes. Když vloni navštívila Bílkovu vilu skupina nejvlivnějších světových kurátorů v rámci konference Iconic Houses 2023, zaměřené na českou architektonickou modernu, shodli se účastníci, že jde o mimořádně silný dům. Někteří přiznali, že jim zde naskakuje husí kůže. 

Protože je vila tak úzce svázaná s osobností svého autora a obyvatele v jednom, zaměříme se tentokrát více na životní osudy Františka Bílka. Jen tak můžeme Bílkovu vilu a v ní obsaženou expozici jednoho z nejoriginálnějších českých autorů 20. století vnímat naplno.

Navzdory handicapu   

František Bílek se narodil do rodiny koláře v Chýnově u Tábora v roce 1872. Jeho výtvarné nadání bylo patrné odmala a i díky tomu po absolutoriu táborského gymnázia studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Vrozená oční vada – tzv. daltonismus – mu bránila rozeznávat některé barvy, a tak na radu učitelů přešel k sochařství. Po studiích získal stipendium známého mecenáše Vojtěcha Lanny ml., díky němuž se v roce 1891 vydal do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii. V Paříži se seznámil s mnoha významnými umělci jako např. Alfonsem Muchou, Luďkem Maroldem či Vojtěchem Hynaisem. Malířka Zdenka Braunerová, schopná organizátorka kulturního života a patronka mnoha umělců, se o Bílka v Paříži entuziasticky starala, neboť věřila v jeho výjimečný talent.