Zneužitý Klostermann: Spíš než básníkem Šumavy byl českým Karlem Mayem či Jackem Londonem

Proč jste se rozhodli zabývat životem a dílem Karla Klostermanna?

Michal: Jsem jazykovědec a v roce 2022 jsem vydal knížku Politika lesa – o tom, jak se v letech 1991–2010 mluvilo a psalo o šumavském kůrovci. Zajímalo mě, jak se téma označované jako „kalamita“ politicky využívalo, proč Miloš Zeman zahájil svoji prezidentskou kampaň právě na Šumavě a podobně. Přitom jsem zjistil, že minulost Šumavy je rámovaná téměř výhradně Klostermannem, v kolektivní české paměti prakticky neexistuje jiný zdroj. Všichni čerpáme z jeho díla a v podstatě leštíme ustálený odkaz. Chtěli jsme proto využít sté výročí od autorova úmrtí, abychom tenhle stereotyp naleptali a zpochybnili. 

Veronika: Dosavadní výklad díla Karla Klostermanna je jednoznačný: byl realista, psal venkovskou prózu. Důležité je jeho sepětí s Šumavou, kterou pro Čechy v podstatě objevil a jíž vtiskl identitu, kterou dodnes bereme za svou. Zná to každý turista: stačí se přiblížit k národnímu parku a na první ceduli narazíte na citaci z Klostermanna, obvykle se používá román Ze světa lesních samot. Jako kdyby se člověk na zdejší přírodu měl dívat optikou literárních obrazů a stejně tak tu krajinu prožívat. Klostermann dodnes slouží jako největší šumavská autorita, která prostoru dává nějaké významy. Jenomže od konce 19. století se leccos změnilo.  

V čem tedy vidíte Klostermanna a jeho dílo jinak?

Michal: Snažíme se narušit obraz Klostermanna jako dokumentaristy. Chceme ho ukázat jako beletristu, který stvořil silný a atraktivní obraz Šumavy jako krajiny běsnících živlů. A protože v jeho době vichřice skutečně pokácela větší plochy lesů, jsou jeho knihy plné apokalyptických obrazů. Přírodní prostor mizí, Šumava už nikdy nebude taková… Nastává rozvrat, zkáza, zánik. To s sebou pochopitelně nese velkou dávku emocí. 

Veronika: Všímáme si také toho, že literární úspěch Karla Klostermanna souvisí s tehdejším boomem dobrodružné literatury. Spisovatel představoval Šumavu jako exotickou divočinu, odlehlý kraj, do kterého se návštěvník musí složitě dostávat a je ohrožován jeho nehostinností. Vycházelo to vstříc oblibě londonovek a mayovek, které v té době začínaly vycházet. On sám se jako autor dobrodružné literatury neprofiloval, ale našli jsme doklady, že tenhle aspekt vnímal. A rozhodně tak byl čten – jak svými příznivci, tak i kritiky, kteří mu vyčítali, že se podbízí, píše brakovou literaturu plnou pytláků, pašeráků, zlodějů dobytka, přestřelek a krve. Klostermannovi to ale vyhovovalo, na kritických hlasech mu tolik nezáleželo. Vytvářel si kolem sebe jakýsi fanklub, dopisoval si se svými čtenáři… 

Čili to nebyl podivínský mimoň, který si něco smolí o samotě, jak jej možná máme sklon vnímat dnešníma očima.

Veronika: To rozhodně ne. Fungoval jako autor populární četby. V tomto ohledu souzněl se svým výhradním nakladatelem Josefem R. Vilímkem, který vybudoval velmi úspěšný podnik a kterému šlo primárně o profit. Právě u Vilímka vycházely knihy Karla Maye a Jacka Londona, jejichž český ekvivalent našel nakladatel v Klostermannovi. Knihy těchto autorů jsou dokonce na soudobých letácích inzerovány jako jeden balíček. 

Michal: Pro následky toho, co způsobily živly na Šumavě, se vžil název „broučkový ráj“. Kůrovcová gradace po vichřici v roce 1870 přinesla obrovské příležitosti k obživě díky těžbě dřeva. Chudí sedláci až zázračně zbohatli, podobalo se to zlaté horečce v Americe. Klostermann téma šikovně uchopil a zpopularizoval. Šumava jako Klondike.

Veronika: Zároveň je šumavská divočina v jeho pojetí světem odsouzeným k záhubě: „Hvozdy lehly a nikdy již ve staré slávě nevstanou,“ píše. Destruktivní přírodní procesy rámují sociální a ekonomický rozvrat, který je z pohledu vypravěče zcela neodvratný. Tento motiv je přijímán i v cestovních průvodcích, v nichž je spisovatel citován jako znalec poměrů.

Michal: O Klostermannovi se již v počátcích jeho tvorby mluví jako o básníkovi Šumavy, který tuto oblast věrně popsal. Dnes už ale víme, že spíše vybudoval efektní literární obraz, který přerostl v obecně sdílenou představu o tom, jaká má Šumava být a co v ní lze hledat. Příroda v jeho podání působí tísnivě, hrůzně, až odpudivě. Turisty, kteří přijížděli v čím dál hojnější míře, takový obraz lákal. Odpovídal dobovému vkusu.

Jak byla Šumava vnímána do té doby, tedy předtím, než o ní Klostermann začal psát?

Veronika: Do poslední třetiny století takřka nijak. Šlo o neznámé území, o které se Češi z vnitrozemí příliš nezajímali – alespoň ne ti, kteří se cítili být Čechy nebo se hlásili k českému politickému programu, který tehdy teprve vznikal. Až Klostermann jim nabídl možnost, jak k tomu prostoru získat důvěrnější vztah, nějakým způsobem mu porozumět. A přivlastnit si ho – z hlediska tehdejšího politického zápasu.

Michal: Šumava byla okrajem středověkého království, hradba chránící proti vpádu nepřátel. Zároveň byla stabilně osídlena německojazyčnými obyvateli. Ti se v té době začínali vehementněji hlásit k němectví nebo k tomu byli ponoukáni německými nacionalisty. Rozhoříval se národovecký spor o území Šumavy, k němuž Klostermann nabídl určitou platformu. Začal být veleben jako český národní autor. 

Jak se k tomu on osobně stavěl?

Veronika: Snažil se být nadnárodní, což ostatně musel, protože byl středoškolský učitel na německé reálce a nesměl se politicky exponovat. 

Michal: V korespondenci se dají najít i zmínky, jak mu jsou nacionální spory odporné, to ale mohlo vyplývat i z jeho pragmatického postoje.

Veronika: Každopádně se od národnostních debat distancoval a měl k tomu pádné důvody. Když byl jeden z jeho románů hodnocen jako příliš pročesky nacionální, což se neslučovalo s povoláním středoškolského profesora, hrozil mu přesun až do Rumunska. Nakonec dostal jen důtku. 

Michal: Nechtěl se vlamovat do národnostních sporů, ale byl takto používán. Česká strana na něj tlačila, aby se profiloval jako český spisovatel, německá jej označovala za odrodilce a zrádce. 

Byl vlastně víc Němec, nebo Čech? 

Michal: Těžko říct, kdo byl v té době kdo. Jeho prapředky byli francouzští hugenoti – skláři, kteří se usadili na Šumavě. Narodil se v roce 1848 v Horních Rakousích, rodiče doma mluvili spíš německy. Vyrůstal ale v Čechách, když mu byl rok, přestěhovala se rodina do Sušice. Tíhnul k Čechám jako k domovině, za svou mateřštinu považoval češtinu.

Veronika: Byl to takzvaný zemský vlastenec. Čechy pro něj byly kolébkou dvou jazyků, dvou kmenů, které měly žít ve svornosti. Až postupem času, s rozvojem nacionalismu, začaly oba „národy“ soupeřit o to, čí ten prostor vlastně je. 

Vydání vaší knihy Karel Klostermann a zrod Šumavy doprovází putovní výstava. Jak na ni reagují mladší diváci?

Veronika: Ochotně děláme komentované prohlídky především pro střední školy, momentálně je výstava v Plzni. Když učitelka studentům řekne, že jdou na výstavu o Klostermannovi, zpravidla nijak nadšeni nejsou. Pak ale bývají překvapeni, až šokováni. Stereotypy o původní Šumavě nebo o neslučitelnosti literatury a výdělku, které zpochybňujeme, jsou zkrátka silné.

Michal: Ukazujeme motivy staré sto padesát let, které se pořád propisují do veřejného prostoru a znovu a znovu se aktivují. Klostermannem se oháněli táboroví řečníci, komentátoři a politici v lecjakém vyhrocenějším momentu, podobně jako třeba Karlem Hynkem Máchou. Když to nebudeme reflektovat, bude se klostermannovský sentiment zneužívat donekonečna.

Co je na tom špatně? V čem ten sentiment spočívá?

Michal: Klostermann byl svědkem zániku „staré dobré“ Šumavy. Uchopil a zpopularizoval obraz rozvratu. Přitom když na Šumavu přijížděli reportéři z Prahy, aby mohli popisovat „katastrofu“, zjišťovali, že jde o lokální polomy – zdaleka ne všechny lesy byly zničené. Chceme, aby se o Šumavě a její minulosti mluvilo také prostřednictvím jiných příběhů, než je vichřice roku 1870.

Veronika: Klostermann opakovaně slouží jako vhodný ideologický nástroj, každá generace si ho dokáže půjčit a začlenit do ideových konceptů a zneužít k jiným záměrům. Jednou se jím zaštiťují bojovníci ve věci ochrany přírody, a to z obou táborů, jindy se Klostermann vytahuje jako žolík při česko-německých debatách.

Michal: Další věc je, že nám tahle nostalgie a upínání se ke klostermannovskému vnímání Šumavy zatemňují současnější, nové pohledy. Například na novějších kůrovcových gradacích vidíme, že les na bezzásahových plochách nezaniká, jak nám tvrdili zastánci těžby. Naše znalosti přírodních procesů jsou pokročilejší než na konci devatenáctého století a nemá cenu vzývat donekonečna nějakou „původní“ Šumavu. Kůrovec nezničil Šumavu po roce 1870 a neničí ji ani nyní.

Veronika: Vichřice, která během několika hodin sfoukla celou Šumavu, symbolizuje rozpad, což je vždy atraktivní téma, dobře se tomu věří, obraz zlomu je něco archetypálního. My to období rámujeme opačně – jako zrod Šumavy. V té době se totiž objevuje fenomén aktivního trávení volného času, rozvíjí se železnice, začínají sem jezdit první turisté. Zároveň vznikala moderní podoba knižního trhu, který má svoje komerční zákonitosti, což je také důležitý moment.

Měli bychom asi připomenout, že Klostermann byl skvělý spisovatel. Jeho texty jsou dodnes velmi působivé a strhující – dramaticky vystavěné, jazykově bohaté…

Veronika: To stoprocentně. Tím spíš chceme přispět k tomu, abychom se vraceli k jejich podstatě a nekouzlili kolem nich falešnými významy. Možná je to klišé, ale porozumět minulosti opravdu znamená lépe chápat současnost čili také to, jak se k minulosti vztahujeme.

Co vás jako současné čtenáře na Klostermannových knihách nejvíc baví?

Veronika: Jak se tenhle vážený profesor plzeňského gymnázia uměl při psaní odvázat. V podstatě si neklade hranice, vrší neuvěřitelné příběhy, které vynikají děsivostí, až brutálností. Je velmi otevřený, jak v líčení nejrůznějších sociálních problémů, třeba alkoholismu, tak i v případě sexuálních vztahů – ty mu ovšem někteří redaktoři podstatně cenzurovali. V tomto ohledu mě velmi překvapil zejména román Kam spějí děti. 

Michal: Co se týče dobrodružné literatury, byla to špička žánru, opravdu český Jack London. Odpovídají tomu i obálky knih, ze kterých čiší napětí, používají se pušky, nože, dramatické výrazy obličejů. I motivy jsou až westernové. Máme dnes tendence Klostermanna spojovat se smrkovou snítkou a lesními rohy, v době zrodu Šumavy k němu však patřily právě pušky, močály, závěje a dramatické lidské osudy.

Když uvážíme, jak byl Karel Klostermann ve své době populární, a tedy i komerčně úspěšný, musel i přesto v době své největší slávy učit. Neuživily by ho knihy?

Veronika: Šlo mu o společenský status. Jeho druhá žena byla z bohaté rodiny, vdova po úspěšném továrníkovi, společensky angažovaná, potřeboval si potvrzovat svůj význam v rodině. A učitelské povolání bylo velmi vážené. 

Michal: Určitě netrpěl finanční nouzí. Knihy mu přinášely významný přivýdělek, ale i středoškolský plat byl vysoký, a navíc pod penzí. A to mu ještě za války psali čtenáři, že mu pošlou jídlo a tabák – s tím, aby hlavně nepřestával psát. 

V době, kdy kniha vznikala, jste byli oba zaměstnanci Jihočeské univerzity, přesněji tamního Ústavu bohemistiky. Jak vaše tehdejší pracoviště přijalo výsledek vaší práce?

Michal: Popravdě, nemělo to zvláště u nadřízených vůbec příznivý ohlas. Prý děláme aktivistickou vědu. Z pohledu rigidní vědecké komunity nám chyběly objektivní výsledky. 

Veronika: Ta kniha má ale nakonec na akademické poměry velký ohlas a z našeho pohledu plní účel: ukázat nové souvislosti, otevřít dveře a vyvětrat.

Michal: Nijak neskrýváme, že jsme angažovaní, až ideologičtí. Tak jako by měla být z podstaty angažovaná každá univerzita a filozofické fakulty vůbec. Takže jsme narazili… a odešli.