Hodně věcí mě rozpláče nebo naštve, říká extrémní biker Michal Maroši  

V českých kinech teď běží film Ten, co slaví každý den, který shrnuje tvou sportovní kariéru. Překvapivě tam otvíráš i svou třináctou komnatu, kde přiznáváš, že jsi měl jako teenager opletačky s kriminálkou. O co tehdy šlo?

Už to asi můžu říct, stejně to teď každý uvidí. Byly v tom drogy a bylo to ilegální. Strávil jsem tři měsíce v cele předběžného zadržení a s podmínkou jsem vyvázl asi hlavně proto, že jsem ještě nebyl plnoletý. Dostal jsem se do průšvihu, ale asi to bylo potřeba, protože to pro mě byl vztyčený prst a velké ponaučení. Uvědomil jsem si, že tímhle způsobem můžu hodně špatně skončit. Díky tomu incidentu jsem dostal příležitost nějaké věci přehodnotit. Dostat se na správnou cestu mi asi nejvíc pomohl sport.

Na vrcholové úrovni jsi sportoval třicet let. Brzo ti bude šestačtyřicet. Pozoruješ, že by některá část tvého těla už nefungovala tak jako dřív?

Myslím, že můj hardware teď funguje naopak líp než předtím. Při vrcholovém závodění dostává tělo strašně zabrat a já musel být posledních pět let závodní kariéry dost často napraný chemií, abych si vůbec mohl sednout na sedlo. Protože mě bolela záda tak, že jsem nebyl schopný ani normálně vystoupit z auta. Tohle všechno jsem eliminoval tím, že teď mám čas své tělo udržovat pravidelným cvičením jógy a protahováním. Strečink mě restartoval a dal mi správné flow, abych měl zas z ježdění na kole radost.

Jóga a strečink zní hezky, ale čtenář se možná trochu zarazil u výrazu „napraný chemií“. Měl jsi na mysli nějakou formu dopingu?

Ne, k tomu jsem nikdy neměl vztah a celou dobu závodní kariéry jsem samozřejmě chodil na kontroly. Na mysli jsem měl brufen, ten se smí. Bez něj by každý vrcholový a už beztak bolestivý sport bolel ještě víc.

Dokážeš zrekapitulovat svoje úrazy?

Nejvíc o kejhák mi šlo na zimních X Games ve Vermontu ve Státech, kde se mi před prvním velkým skokem zasekl řetěz a já jsem přeletěl dopad tak, že jsem si řídítky propíchl plíce a roztrhl slezinu. S pneumotoraxem mě tehdy vezli vrtulníkem do nemocnice, kde mi zachránili život. Jinak zlomenin a operací jsem měl nepočítaně. Naposledy jsem měl ruku v sádře vloni na podzim. Začalo to tím, že jsme přijeli do Malcesine u Lago di Garda, kde se skáče do vody z pětadvaceti metrů. Nějak jsem si nemohl pomoct a zkusil to, ale při dopadu na hladinu jsem cítil v ruce takové divné cuknutí. Na tu samou ruku jsem o týden později upadl na kole a doktor mi na rentgenu našel zlomeninu kůstky v zápěstí. K tomu jsem si utrhl vaz v palci na té samé, pravé ruce. Chvíli to bolelo, ale už je to v cajku.

Výstraha černé kočky

Jsi pověrčivý?

V boha nevěřím, věřím v karmu a v to, že to, jak se chováš, se ti nějak vrátí. Jo ale na jednu věc jsem pověrčivej byl. Nesměl jsem nikdy nikomu říct slovo finále během závodů nebo že pojedu finále, protože jak jsem to někde nahlas řekl, vždycky to dopadlo blbě. Když se někdo na závodech zeptal, nějak jsem to zašumlal nebo jsem dělal, že mu nerozumím, abych se té odpovědi vyhnul. Vstával jsem jedině pravou nohou z postele a dával jsem si pozor, abych neusínal s překříženýma nohama, protože to znamenalo, že se v závodu rozsekám. A taky když mi přes cestu přeběhla černá kočka, musel jsem třikrát plivnout, a když projede okolo pohřebák, tak to samé. A to dělám dodneška.

Jak jsi řešil předzávodní trému? Máš nějaký tip pro lidi, kteří jdou na nějakou zkoušku nebo mají třeba mluvit na veřejnosti?

Trénink je nejlepší pomocník. Kdo má natrénováno, ten vyhrává. A když natrénováno nemáš, tak tě to stresuje.