Vína z hroznů a už nic navíc

Stačí v Praze nasednout na rychlík a dojet do Brna. V moravské metropoli přesednete na další rychlík směr Olomouc, ale vystoupíte už po pětadvaceti minutách v Zaječí. Tam pak počkáte na lokálku, která vás doveze do Bořetic, vinařské vesnice v Jihomoravském kraji na úpatí Ždánického lesa. Z několika stran je obklopena viničními tratěmi – dlouhými řádky keřů vinné révy, začínajícími vždy nahoře na kopci a táhnoucími se až k jeho úpatí.

S pětatřicetiletou naturální vinařkou Zuzanou Bukovskou míříme na trať, které se říká Čtvrtě. Vinohrad patřící její rodině byl vysázen z velké části v sedmdesátých letech minulého století a kromě stáří se chlubí i romantickým výhledem na Pálavu. Jako skoro každá rodina na Moravě, i Bukovští vlastní už po několik generací vinohrad, který jim dlouho sloužil k výrobě několika demižonů vína ročně pro vlastní potřebu. Před pár lety ale musel Zuzanin otec Václav Bukovský se zdravotními problémy do nemocnice a doma se začalo řešit, kdo vinice převezme. „Mám dva mladší bratry, jenže ti se do toho nehrnuli. Ostatně ani já jsem se dříve o víno moc nezajímala. Kdybyste mi před deseti lety řekla, že budu v sobotu brzo ráno nadšeně vstávat a v minus devíti půjdu sem, budu se tomu smát,“ přemítá Zuzana, zatímco v mrazivé únorové sobotě stříhá z keřů loňské šlahouny vína, aby připravila vinohrad na novou sezonu.

Usměvavá žena, která má státnice z meteorologie, klimatologie a hydrologie, měla o svém životě jiné představy. Studium ji sice bavilo, zjistila ale, že se tím živit nechce. Lákal ji život v zahraničí, nakonec však zůstala ve své rodné vsi. „Zatím o sobě neříkám, že jsem vinařka. Jsem dcera vinařova, beru se stále jako učedník. Zpětně mě mrzí, že jsem jako mladá neposlouchala dědu, když o víně povídal. Zároveň je ale dobře, že jsem se k tomu dostala až relativně pozdě. Přistupuju ke všemu s pokorou a taky nepotřebuju na vinohradě rychle protočit peníze, abych měla na živobytí,“ vysvětluje žena, která pracuje ve stavební firmě v Brně. Odpoledne a o víkendech ovšem mění kancelář za vinohrad a dva své sklepy.

Když před šesti lety přišla s nápadem, že se o vinohrad bude starat ona, doma se prý na to zrovna netvářili. „Táta na mě koukal, z které višně jsem spadla. Já to ale myslela vážně,“ pokračuje ve vyprávění. Trvalo pak ještě nějakou dobu, než táta nápad přijal. Ostatně na Moravě se traduje, že vinohrad má převzít syn a že ženě klíče od sklepa nepatří. Hlava rodiny nakonec souhlasila a Zuzana přinesla do vinohradu nový vítr. „Když jsme se rozhodli, že to začneme dělat ve větším a už nebudeme vyrábět víno jen pro nás, řešili jsme, jak se bude jmenovat,“ vzpomíná Zuzana. Jednu neděli si kvůli tomu s tátou dlouze telefonovali. „Zrovna jsem vařila oběd, takže už mi docházela trpělivost. Točili jsme se kolem toho, že bychom použili slovo Čtvrtě, a já pak ze zoufalství křikla, že se to bude jmenovat třeba Tři Čtvrtě, a zavěsila, abych mohla dodělat guláš.“ Táta za chvíli volal nazpátek, že se mu to líbí.

Dnes na třech čtvrtinách hektaru vinic vyprodukují ročně kolem 4 000 lahví s etiketou, na níž je napsáno 3/4. Na malé ploše mají kolem deseti odrůd, z toho dvě třetiny modrých hroznů včetně Frankovky či Svatovavřineckého. Zbylé jsou bílé odrůdy Veltín, Neuburg, Ryzlink vlašský a Tramín. V plánu je postupně rozšířit produkci tak, aby se tím Zuzana uživila. Zároveň ale nechce spěchat. Ostatně současná doba tomu ani nenahrává.

Otisk místa