Knížku pro děti píšu pětkrát déle než thriller, říká vítězka Magnesie Litery

Spisovatelé bývají introverti, nebo to o sobě alespoň říkají. Představuji si, že překladatelé na tom asi budou podobně. Když jste v roce 2022 vydala svůj první thriller Znič to jméno, nebála jste se, že najednou budete muset čelit zájmu veřejnosti?

Nějak mi to nedošlo. Myslela jsem, že knihu někdo přečte, někde vyjde, v lepším případě o tom někdo něco napíše a tím to skončí. Vlastně jsem vynervovaná, když musím někam jít a něco povídat, necítím se v tom příjemně.

Nicméně se to seběhlo tak, že za Znič to jméno jste hned byla nominovaná na Magnesii Literu v kategorii detektivka. Ani to vám tedy nebylo příjemné?

Dost se to ve mně pralo. Na jednu stranu jsem si moc přála cenu získat, ale při představě, že tam budu muset jít, jsem si říkala, ať ji snad dají raději někomu jinému.

První nominaci jste ještě neproměnila, tu druhou už ano – cenu jste dostala za knihu Krutý měsíc, jež vyšla loni. Mluvíme spolu jen chvilku poté, co jste si ji převzala. Jak se cítíte?

Je to lepší, než když se vám narodí dítě, neteče z vás mléko ani jiné tekutiny! Mám radost samozřejmě!

Na podzim by pak měla vyjít vaše další detektivka, o čem bude tentokrát?

Ústředním motivem je stalking a seznamování na starší kolena. Moje generace už buď někoho má, nebo se neseznamuje. Mé hrdince je kolem čtyřiceti, po rozchodu s partnerem se ocitne ve vzduchoprázdnu a najednou neví, jak na seznámení. Zda si založit Tinder, nebo chodit do baru. Nakonec si stáhne aplikaci, načež ji někdo začne pronásledovat.

Máte se seznamovacími aplikacemi zkušenosti?

Na chvíli jsem se tam přihlásila. Chtěla jsem po dceři, aby mě zaučila, ale ona na to, že ne, že to musím zažít sama. Takže já, skoro šedesátiletá obézní babka, jsem se tam ocitla a takových nabídek mi chodilo! Těm chlapům je to asi jedno. On asi vidí – hele nová ženská – tak jsem byla na roztrhání. Vydržela jsem to asi deset minut a pak aplikaci smazala. Začala mě z toho jímat úzkost.

Zvrácená ironie osudu

Vaše detektivky nejsou úplně klasické. Chybí v nich postava detektiva i vyšetřovací postupy.

To je cílené, jsem líná. Nebaví mě rešeršovat si policejní postupy a vlastně mě jako čtenářku ani nebaví ty série, kde vystupují stejní detektivové. Tenhle má nemocného psa, tak mu v dalším díle musí umřít, jinému zanáší manželka, takže se v pokračování rozvedou… Je to pro mě příliš předvídatelné a schematické.

A zavazující.

No. Mě víc baví, když je každá kniha jiná, postavy jsou různé, můžu měnit prostředí. Pro mě je důležité tajemství a motivace, proč to ti lidé udělali. Víc než samotné vyšetřování.

V knize Krutý měsíc, kterou už jsme zmínili, jsou jedním z ústředních motivů psychické problémy dospívajících. Leželo vám tohle téma v hlavě dlouho?

Je to vlastně celé velice tragický příběh. To téma jsem chtěla zpracovat už dlouho, považuji to za důležité mimo jiné i proto, že jsem se o tom často bavila se svou velice dobrou kamarádkou ve vztahu k jejímu synovi. Jsme spolužačky z vysoké, znají se celé naše rodiny, jezdívali jsme spolu na dovolené. A ona byla poslední léta nešťastná: u jejího nejmladšího syna, který byl jinak nesmírně nadaný a báječný kluk, se objevily psychické problémy. Začalo se to zhoršovat… Napsala jsem Krutý měsíc, byla ve fázi korektur – a její syn se oběsil. Měla jsem chuť rukopis stáhnout, vůbec ho nevydávat. Taková zvrácená ironie osudu…

Vím, o kom hovoříte. Karel Ašenbrener alias Twisten byl velmi úspěšný esportovec, ale trpěl těžkými depresemi. Když zemřel, bylo mu teprve devatenáct. Jeho matka později založila nadaci Twisten Foundation, která upozorňuje na psychické problémy dospívajících. Ale zpátky ke knihám. Vaše postavy občas dostávají pořádně „naloženo“. Snažíte se jim to aspoň někdy trochu ulehčit?

Občas ano, chci mít vždycky alespoň v něčem dobrý konec. Takže nakonec to třeba mají i jednodušší, než by měly ve skutečnosti. Hodím jim tam nějakou náhodu, která by se v reálném světě nestala. Většinou rádi čteme dramata, ale chceme žít v romanci. Já to chci ve svých knížkách propojit.

Navzdory tomu, že píšete detektivky s prvky psychothrilleru, máte velký smysl pro humor. Neláká vás napsat něco humoristického?

Obávám se, že bych to nedotáhla dál než k fejetonům. Dětské knihy, které píšu, trilogie Psí dny, jsou tak trochu ve stylu Terryho Pratchetta, tedy humoristické. A strašně se s tím nadřu. Vtip sice vymyslím rychle, ale pak chvíli trvá, než ho zapracuji, aby seděl, pochopily ho i děti a bylo to v logice děje. Takže knížku, která má dvě stě stran, píšu třeba pětkrát déle než ten thriller.

Překlad jako lékárnické váhy

Dětské knihy jste začala psát dřív než detektivky. Proč zrovna je?

Za to může můj skoromuž. Když děti vyletěly z hnízda, povídám, že bych zase chtěla psát knížky, a on mi poradil, ať napíšu dětskou, že tam není tak velká konkurence. Tak jsem to zkusila, měl to být původně samostatný příběh, ale v nakladatelství navrhli trilogii, takže mi chybí ještě jeden díl.

Nejrozsáhlejší, aspoň co do počtu titulů, je ale vaše činnost překladatelská, do češtiny jste převedla na tři sta knížek. Může si člověk vůbec pamatovat, o čem byly?

Ne. Jednou jsem si dokonce v knihovně půjčila knihu a až doma si všimla, že jsem ji překládala. Nakladatelství ji totiž mezitím vydalo pod novým názvem.

Jsou žánry, které překládáte raději?

Když to je vaše obživa, nemůžete si moc vybírat. Ale samozřejmě jsou věci, které mě baví míň a které naopak víc. Kupodivu mám ráda třeba romance, přitom je jinak nečtu ani neprožívám. Ale líbí se mi, když to má dobrý konec, navíc mají vstřícný jazyk na překlad. Mám ráda i young adult.

Což se s tou romancí prolíná, ne?

Ano. Zato moc nedělám detektivky, a to zcela úmyslně. Nerada bych, aby mě to pak ovlivňovalo ve vlastním psaní. Člověk může mít sklony tam cpát něco, co mu uvázlo v hlavě z překladu. Tak to dělám výjimečně.

Ale detektivky čtete, ne?

Ano, jen je nechci často překládat.

Hladila sviště proti srsti

Položím poměrně základní překladatelskou otázku – do jaké míry může překladatel zasahovat autorovi do textu?

Stylisticky se člověk může vyřádit, protože vždycky záleží, jak to zní v češtině. Pak jsou různé přípustné substituce, třeba když je v knize zmíněn seriál, který běžel jen v Americe, dáte tam podobný, který šel i u nás a zná ho každý.

Stalo se vám někdy, že jste překládala něco, u čeho se vám kroutily prsty?

Když dostanu knihu na překlad, nejprve si ji přečtu, než řeknu, zda se do ní pustím. A když to vidím už při čtení, tak to odmítnu, protože to bych se pak jen trápila. Ale někdy se samozřejmě stane, že až když se do toho ponořím víc, zjistím, že tam jsou nelogičnosti, které tak musím chtě nechtě nechat.

Na vašem blogu jsem četla, že vám nedávno dal zabrat překlad třetího dílu Půlměsíčního města od Sarah J. Maasové. Jak to?

To bylo strašné, ale můžu si za to sama. Naskočila jsem do toho až ve třetím díle, musela ve všem navázat na dva předchozí. Dodržet vše, co tam předchůdce přeložil a vymyslel, což je větší piplačka než si to vymyslet zgruntu. Fanynky znají tuhle sérii nazpaměť, a kdybych něco nazvala jinak, byl by oheň na střeše. Takže než jsem začala s vlastní prací, musela jsem si načíst anglicky i česky předchozí díly, udělat poznámky a držet se překladu.

Podle čeho se rozhodujete, zda a jak přeložíte jména?

Většinou je úzus takový, že v knihách pro dospělé se jména nechávají, pokud to není fantasy a jména nejsou úplně vymyšlená. Nebo nejsou „mluvící“, něco ve stylu Hladila sviště proti srsti, to se pak překládá, aby nezanikl vtip. Ale jinak zůstávají v originále. Naopak u dětských knih se to často převádí do češtiny.

Vladimír Medek, který překládal Harryho Pottera, vyprávěl, jak bylo těžké se někdy rozhodnout, zda názvy nebo jména zůstanou v angličtině, nebo vymyslí česká slova. Setkala jste se také s něčím podobným?

To je skoro v každém překladu fantasy. Ale vlastně i u těch romancí, kdy člověk narazí na přezdívku, která, když se přeloží, bude znít úplně pitomě, ale v angličtině zase zanikne význam. Někdy se člověk až zasekne. Třeba město Ember. To zní tak vznešeně, ale když to přeložíte, tak je to město Uhlík. V nakladatelství jsme to kdysi řešili, a prostě Uhlík nebo Oharek, to by znělo pitomě. A kdyby se to úplně změnilo, tak zase zanikne, že vyrostlo na popelu civilizace. Jsou to takové lékárnické váhy. Na jedné straně je, jak to zní, a na druhé, jak to čtenář bude vnímat.

Máte oblíbené slovo, které jste vymyslela?

U fantasy jsem hrdá skoro na všechno. To člověk kolikrát musí fakt vysedět. Jdu se projít, nenapadá mě to, jdu si zaplavat, nic, a pak si večer vařím čaj a najednou hele! Je to tam! Pak si občas říkám „wow, to jsem dobrá!“. A pak to dostane redaktor a řekne „no, tak to je úplná hovadina“.

Jak dlouho trvá přeložit knihu?

Měsíc, ta vlastní práce. Vlastně ani z hlediska financí si nemůžete dovolit to dělat déle. Ale když to jsou umělecké knížky, tam je třeba více času. Do toho se nepouštím, já zůstávám u žánrové literatury. Mám vlastně celoživotní syndrom vetřelce, že jsem nevystudovala translatologii a dostala se k tomu jak slepý k houslím. Pořád se bojím, kdy někdo přijde na to, že neumím anglicky.

Myslím, že když se vám to podařilo utajit takových let, teď už to je v pohodě.

Viďte. Začala jsem v 90. letech a to byla taková doba, že když někdo přišel do nakladatelství na vrátnici, že chce dělat uklízečku, oni se ho zeptali, jestli umí anglicky. A když uměl, odešel s překladem. Nároky byly nízké.

Jak se to proměnilo? Bylo třeba více času na překlady?

Bylo to honorované stejně blbě, ale měla jsem na to víc času. I když jak na co – začala jsem na harlekýnkách na mateřské a tam to sekali jak Baťa cvičky. Myslím, že to tehdy nikdo ani moc neredigoval.

Tak to je takové spotřební zboží.

Ano. Ale měla jsem na plíny a člověk se na tom něco naučil. Byla to dobrá škola. Ve výsledku je to stejně hlavně o tom, jak umí člověk česky. Když máte špatnou stylistiku, můžete mít deset diplomů a je vám to k ničemu. Proto si myslím, že umělá inteligence bude v beletrii ještě dlouho nepoužitelná, protože sarkasmus a různé drobné nuance nemůže nikdy pochopit.