Zahrát si s Coldplay, to je velký sen, říká zakladatelka orchestru nadšenců
21. dubna 2024
21. dubna 2024
Těleso jménem Police Symphony Orchestra založila, když jí bylo patnáct. V místní „zušce“ v Polici nad Metují tehdy hrála ve smyčcovém orchestru, její bratr v dechovém. Chtěli hrát spolu, to, co je baví. A tak v Polici a okolí přesvědčili desítky nadšenců, aby se k nim přidali. Dnes je z jejich tehdejšího projektu víc než stohlavý symfonický orchestr a pěvecký sbor, o němž vznikl i filmový dokument. „Ne, to by mě tenkrát opravdu nenapadlo,“ říká Petra Soukupová.
Často. Kdo nás nezná, řekne „polís“ nebo se ptá, jestli jsme od policie. Ten název je vlastně špatně, protože není ani česky, ani anglicky. A tomu odpovídá celý orchestr. Je takový nevyzpytatelný! (smích)
Ano, vysvětlujeme, že jsme z Police nad Metují. A lidi si to pak už pamatují.
V roce 2022 nám všechno hrozně narostlo. Ze dne na den jsme založili pěvecký sbor, naše projekty vyžadovaly stále větší rozpočty. Měli jsme najednou navíc padesát lidí, což je skvělé, ale doteď to dobíháme.
Kromě mě to všichni dělali po večerech. Já byla jediná, která za to něco málo měla a mohla se agendě kolem orchestru věnovat od rána do večera. Ale už to bylo neudržitelné. Viděla jsem, že se buď něco výrazně změní, nebo to prostě skončí.
Pomohl Královéhradecký kraj, který nám dal dotaci na tým lidí se stoprocentním krytím mezd, což je v kultuře až neuvěřitelné. Navíc je projekt napsaný na tři roky. Moc za to děkujeme.
Já mám celý úvazek, dalších pět lidí poloviční. Pak šest lidí na dohody za symbolický příspěvek, ti většinou i hrají či zpívají a nad rámec muzicírování se starají především o samotný provoz. A pak máme kolem další dobrovolníky z orchestru i mimo něj, kteří pomáhají bez jakékoliv odměny. Rádi bychom tuto část víc rozvíjeli, aby PSO sloužil i jako inkubátor pro mladé lidi, kteří se chtějí takto realizovat.
Dirigent Joel a sbormistr Lukáš mají honorář za vedení, ale stále v symbolické výši. Bez dirigentů a sbormistra bychom nemohli fungovat. Kluci mají rodiny a další práce, a aby to vše utáhli, jsou honorováni. Jinak to všichni, kromě jedné výjimky, dělají opravdu bez nároku na honorář.
Docela dlouho jsme to probírali. Samozřejmě nemůžu zaručit, že už jsou s tím všichni smíření. Ale podněty k nutnosti profesionalizace týmu chodily ze všech stran. I lidé z orchestru říkali: Petro, už si za tu práci něco vezmi. A dlouho trvalo, než jsem si připustila, že je v pořádku se nechat zaplatit, i když to byl původně koníček.
To je pro mě taky zajímavé. Všechno je ve filmu o nás, který bude mít premiéru o prázdninách. Je vtipné vidět samu sebe pět let zpátky, třeba jak jsem některé věci hodně tlačila. Teď se učím brzdit sebe i okolí. A fakt je, že lidi nejsou zvyklí, že řeknu ne. První ne jsem na něco řekla v roce 2022.
Pracovali jsme stylem „máme super nápad, seženeme na něj peníze“. Ale tehdy už velkých projektů bylo moc. Podílely se na nich dobrovolně stovky lidí a rozpočty nabývaly i s ohledem na dobu po covidu a válku na Ukrajině, takže jsem musela říct ne a v rozpočtech škrtat. Bylo ale zajímavé, že se třeba přišlo i na lepší nápady, jak co udělat.
Věřím, že se nám hospodaření daří a že financování naší neziskovky v kultuře je unikát. Aréna je ale zrovna trochu v minusu, a to i přesto, že většina nákladů byla o hodně ponížena díky pomoci všech okolo. Cílem byla alespoň nula. Zkusili jsme si to, byl to super zážitek. Ale také jsme přišli na to, že arény pro nás asi nejsou.
Byla jsem vychovaná k tomu, že na co nemám, to si nekupuju. Co orchestr vydělal, šlo dovnitř a chci mít co nejvíc zdrojů vlastních a ze soukromého sektoru. Dotace mají pomáhat, abychom nemuseli dělat jen čistou komerci, což by nás duševně zahubilo, není to reálné a ani by to nedávalo v nadšeneckém prostředí smysl. Po tom skoku v roce 2022 čekáme, že se letos dostaneme do vyrovnané fáze.
Ano, to byl první velký projekt, u kterého jsem ve finále chyběla. Jela jsem po čtrnácti letech do zahraničí na měsíc vypnout. A poprvé jsem cítila, že můžu, protože ten tým je prostě skvělý. Moc jim děkuju! I pro celý PSO je důležité zažít, že to jde i bez Petry.
To je těžká otázka. Myslím, že jsme pořád kámoši. Dobrovolnost je základ a nesmí se to změnit, jinak už to nebude PSO. Drží se i věkový průměr mezi 20 a 25 lety, silná obměna tomu dává drive. A pořád hrajeme, co nás baví, orchestr se podílí na výběru skladeb.
Nemyslím, že je těch věcí tolik. Jsme víc systematičtí. Dřív jsme jeli hodně po hlavě, nekoukali doprava doleva. Teď do toho přichází rozum, ovšem nesmí to ztratit šťávu. Orchestr má zázemí, o kterém se nám nikdy ani nesnilo. A mně osobně se mění pohled. Už se necítím být mámou orchestru. Teď jsem prostě Petra Soukupová. Nemůžu si ani říkat ředitelka. Nějak to vedu, ale třeba za pět deset let to chci předat někomu mladšímu, aby to mělo spád.
Většina v orchestru jsou absolventi „zušek“, tedy základních uměleckých škol. Dobrý věk pro začátek je plus minus 15 let. Máme i pár konzervatoristů nebo člověka, co studuje na HAMU. Hodně lidí je s námi už 10 let. Od samého začátku už jsme jen tři nebo čtyři, ale to je logické. Většinou lidé odcházejí, když končí studium, založí rodinu, odstěhují se. Některé to přestalo bavit nebo jim vadilo směřování.
Nápad přišel od dramaturga Davida Ostružára už kdysi, ale odložili jsme ho. Ovšem z jiného projektu našeho kamaráda zůstalo asi deset zpěváků, kteří chtěli nějak pokračovat. Najednou máme přes čtyřicet lidí, fanoušků orchestru, kteří začali zpívat. A je tam zase jiná chemie.
Je to náš příběh od roku 2019, kdy se plno lidí muselo přepnout ze studentského života do toho dospělého. Do toho velké nápady, jako třeba finále Smetanovy Litomyšle s utajeným vystoupením francouzské zpěvačky Zaz. Ve filmu je vidět všechno nepřikreslené. Se slzami i smíchem.
Těším se. Věřím, že naši sousedé budou hrdí. V Polici máme předpremiéru filmu v červenci a pak je v srpnu oficiální premiéra v Praze. K filmu budeme hrát menší turné v Praze, Brně a Litomyšli.
Před čtrnácti lety spolu s o tři roky starším bratrem založila orchestr v Polici nad Metují. Dodnes v něm hraje na housle. Po gymnáziu vystudovala hudební management na JAMU i na HAMU, nasbírala zkušenosti v týmu Verbier festivalu ve Švýcarsku, Smetanovy Litomyšle nebo Pražského filharmonického sboru a začala se organizaci PSO věnovat profesionálně. Získala také ocenění za to, jak dobrovolnický orchestr podporuje charitativní projekty. V roce 2019 ji Forbes zařadil do žebříčku 30 pod 30.
I nad tím teď bude konečně čas se zamyslet, co je udržitelné. Cesta je mít jeden dva velké projekty ročně a do toho hrát normální koncerty.
Už tam loni hrála hradecká filharmonie Novosvětskou a bylo to super. Za nás to, myslím, bude PSO, jak ho známe. Multižánrový koncert, který nebude zaměřen jen na rockový repertoár. Myslím si, že tam nikdy podobně nevystupoval sbor a orchestr dohromady.
Myslím, že do Rudolfina přineseme, co tam se symfonickým orchestrem ještě nikdo neudělal. Ale zároveň to bude důstojné k tomu prostoru.
I to je ve filmu. Sebralo mi to deset let života, ale pak zase dvacet přidalo. Sešly se dobré okolnosti v dobrý čas na dobrém místě. Ona měla koncert v Německu, takže pak přijela jako tajný host. Kontakt zprostředkoval náš kolega, který pořádá v Česku koncerty zahraničních umělců.
Jo. V roce 2017 jsme vybírali na nové nástroje. Koncert v hale v Náchodě jsme pojali jako utkání na třetiny. Martin Hosták je z Královéhradecka a přijal netradiční moderování. Letos jsme se mu před halou připomněli a poprosili, že ideálně by to mohl natočit s panem Zárubou. Vyšlo to. Protože co se může nejhoršího stát? Že na náš nápad někdo řekne ne nebo neodpoví. A tak to je se vším.
Myslím, že když je člověku patnáct, vůbec nepřemýšlí, co bude za dva roky, natož za čtrnáct. Šli jsme do toho po hlavě, chtěli jsme hrát, ale nikdy se nám nesnilo, že by PSO mohl být tam, kde je dnes. Pět let jsme se učili, co vůbec znamená orchestr, dalších sedm jsme zkoušeli hranice a získávali sebedůvěru. A teprve od loňského roku bych řekla, že jsme opravdu začali.
Je pravda, že když třeba děláme takové kolečko všech před koncertem, někdy mě to až děsí… Už je to fakt kolos a ukočírovat ho dá fakt zabrat. Zároveň ale miluju to uvědomění si, kolik lidí PSO dokázal spojit a kolik toho v tak velké lidské síle dokáže vytvořit.
Sny máme furt, to musí být. (smích) Moc bych si přála, abychom PSO jako organizaci nastavili tak, že bude dlouhodobě udržitelná, lidsky i finančně. Moc bych taky chtěla, aby byla zároveň systematičtějším inkubátorem, kde mladí mohou přicházet ke zkušenostem a sebedůvěře. Opravdu velkým snem je zahrát si s Coldplay, vyprodat Royal Albert Hall a v Polici nad Metují opravit špejchar, který by doplnil turisticko-kulturní infrastrukturu města a stal se domovem pro PSO a inkubátorem. Věřím, že na dalších pět let máme co dělat.
Podpořte Reportér sdílením článku
Absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Brigáda při škole na serveru iDNES.cz se mu protáhla na víc než dvě dekády, většinu té doby pracoval jako editor zpravodajství. Teď je na volné noze a spolupracuje s weby skupiny Internet Info a s magazínem Reportér.