S potěšením se sedřu, říká „poněkud sebedestruktivní klauník“ Štěpán Kozub

Působíš na mě jako muž středního věku, kterým ještě zdaleka nejsi. Nezlobíš se?

Řeči o tom, že vypadám starší, poslouchám od puberty. Nevím, proč to tak je, nevidím se zvenku. Možná jde o souhru okolností, které mě donutily předčasně dospět.

Brzy jsi přišel o tatínka…

… o tom jsem nechtěl moc mluvit, i když máš pravdu, dnes (27. března) je to sedm let. Ale mě už předtím zajímaly věci, které většinu vrstevníků nebavily.

Třeba?

Nevím, třeba herci typu Menšíka. Pocházím z městečka Javorník, kde není divadlo, musel bys, dejme tomu, do Olomouce a to jsme nikdy nedělali. Proto pro mě byla hlavním zdrojem kultury televize. Zatímco ostatní kluci chodili hrát fotbal, já ležel ve videokazetách a dokola sledoval třeba staré silvestrovské večery. V jedenácti jsem úplně nerozuměl obsahu, ale fascinovala mě konkrétně ta Menšíkova energie – jako kluk jsem se s ním tajně ztotožňoval. Ve škole jsem dokázal být klauník, ale pak se vracel domů a ven už chodíval málokdy, neměl jsem moc dobrých kamarádů. Hledal jsem si je na těch kazetách.

Introvertnější klauník jsi dodnes?

To přetrvalo – mimo jeviště nemám potřebu být středem pozornosti… No a pak se stalo, že jsem se v patnácti upnul na studium konzervatoře a ne zcela naplno využil takový ten pozdně pubertální věk, ke kterému patří pařby a podobně. Už neobvykle brzy jsem byl poměrně konzervativcem. 

Jak to myslíš?

Jsem z konzervativní rodiny, která mi od dětství vštěpovala tradiční zásady. Zároveň mám profesi, která působí spíš extravagantně, ale to u mě platí obecně. Žiju v paradoxech a často popírám sám sebe: upřímně třeba věřím na tradiční rodinu, považuju ji za ideál, ale zároveň přeju homosexuálům, aby se mohli vzít a klidně spolu mít i děti; takový liberální konzervativec.

V jakém smyslu je tvoje rodina konzervativní?

Vyrůstal jsem například v tom, že otec je hlavou rodiny a maminka se stará. V našem rodinném domě žila spousta strýčků, tetiček a bratranců, byl to velký barák Kozubů a všichni to tak měli. Když jsem začal studovat tady ve městě, najednou jsem nechápal, že může existovat například i tatínek na mateřské, připadalo mi to divné. V Javorníku se všichni znají, scházejí na akcích, společně kácejí májku, jsou tak trochu rodina. V těch patnácti pro mě Ostrava byla jako Hollywood, ale docela rád jsem si zvykl.

Oproti spoustě vrstevníků máš podle mě výjimečnou vlastnost: totiž zarputilou pracovitost. Souhlasíš?

Možná máš pravdu v tom, že většina lidí mé generace chce dělat málo práce za co nejvíc peněz. Já to mám jinak, ale zase – kdyby mě s mou pracovitostí nezačalo konfrontovat okolí, asi mi to nedojde, protože pro mě je přirozené makat a obklopuju se pokud možno lidmi, kteří to mají podobně. Pro mě je tělo strojem, který by měl jít do rakve zničený, zatímco mnozí nejspíš chtějí i v rakvi vypadat dobře, aby si mohli udělat selfíčko. Já ne, práce mě baví. S potěšením se sedřu.

Takový jsi byl od dětství?

Vůbec. Jsem dokonce velmi líný, baví mě ležet a nic nedělat. Vyrůstal jsem jako jedináček, měl komfort, nikdy nemusel o nic moc bojovat, ale to mě právě v jistou chvíli začalo trochu srát.

Kdy?

Když mi bylo tak čtrnáct. Už jsem se potřeboval definovat, protože tamhle spolužák je výborný atlet, a jde na sportovní gympl, tady sestřenka se výborně učí, tak na zdrávku, ale já? Učil jsem se špatně, všechno dostával jakoby zadarmo a chtěl sobě i ostatním ukázat, že snad něco dovedu taky. Tehdy jsem se upnul na herectví a vzal to jako vnitřní výzvu: dostanu se na školu, opustím hnízdo, postarám se o sebe ve velkoměstě, vystuduju, uplatním se v divadle. Měl jsem naivní pocit, že do toho světa nějak patřím, ale hlavně šlo o to, dokázat, že za něco stojím. Tenhle slib, zakotvený někde vzadu v mozku, v sobě mám mimochodem pořád. Děsí mě představa, že selžu v práci. Noční můra vypadá tak, že moje práce najednou nikoho nebude moc zajímat. Lidi řeknou: „Už jsou tu lepší, Štěpáne…“ Vím, že ten moment přijde, a proto se snažím udělat toho co nejvíc.