Nenecháme si tu zraněnou budovu vzít! Jak se filozofická fakulta zotavuje po tragédii

Na chodbě v přízemí honosné budovy v centru Prahy každého vítá fena jménem Snow: vrtí spokojeně ocasem a otírá se kolemjdoucím o nohy. Je vidět, že už tady jsou na přítomnost terapeutického psa zvyklí, přesto se každou chvíli někdo skloní, aby třicetikilového bernského salašníka podrbal. Občas se vytvoří celý hlouček zájemců o pomazlení s chlupatým dobračiskem.

Od prosincové tragédie uplynuly tři měsíce. Přízemí budovy filozofické fakulty na Palachově náměstí se hemží lidmi, vrátní si povídají nebo koukají do mobilu. 

Jedním z těch, kdo velmi stáli o co nejrychlejší obnovu provozu v hlavní budově filozofické fakulty na Palachově náměstí, je proděkan Martin Pehal. 

„Bezprostředně po útoku to byla určitým způsobem hrobka, místo strašlivých událostí. Čím déle bychom otáleli s jejím zpřístupněním, tím více by získávala mauzoleální charakter,“ říká vystudovaný egyptolog a religionista. 

Rozhodující týdny

Způsob, jak vracet na filozofickou fakultu život, konzultovalo vedení školy od začátku s experty z Velké Británie, Izraele a Spojených států. „Vesměs šlo o kolegy z tamních univerzit, kde jsou zvyklí pracovat s komunitami po různých katastrofách, včetně těch přírodních. Zejména v USA je to ve srovnání s českým prostředím takřka denní chleba,“ říká zmíněný proděkan odpovědný za projektové řízení, jehož odborným zájmem je mimo jiné role a podoba rituálů v lidské společnosti.

Jedna z instrukcí se opakovala: otevřít zasaženou budovu co nejdřív. „Jinak by to zesilovalo problémy, které lidé při návratu k běžnému provozu mohou zažívat,“ vysvětluje Martin Pehal, který si proto vzal na starost organizaci akce zvané Měsíc pro fakultu. „Během prvních čtyř až šesti týdnů se rozhoduje o tom, jestli se u člověka rozvine posttraumatický stresový syndrom. Když v této nejakutnější fázi najdete způsob, jak se s tím vyrovnat, může to nastartovat ozdravný proces,“ dodává proděkan.

„Důležitá byla psychosociální pomoc, od prvního dne tudíž probíhaly telefonické a chatové konzultace, skupinová setkání i individuální terapie. Současně ale bylo třeba vzít si nějakým způsobem zpátky celý prostor, do kterého se násilí vlilo. A to nebyla jenom budova, ale i náměstí, do kterého ústí terasa, kde se útočník pohyboval, odkud postřelil prchající turisty a kde se nakonec sám zabil,“ přibližuje, co vedlo k sérii promyšlených kroků, jak „zahojit“ toto prostranství a postupně i budovu fakulty. 

Nejen hněv a smutek

„Filda je raněná, ale nenechá se zlomit,“ dala by se parafrázovat výchozí úvaha. První akcí, která měla přispět k jejímu naplnění, bylo obejmutí fakulty – nejen symbolické. „Spousta z nás si díky tomu uvědomila, jak máme tu budovu rádi, co pro nás znamená a že se jí nechceme vzdát,“ říká doktorandka z katedry psychologie Karolína Faberová. 

Proděkan Pehal v této souvislosti upozorňuje, že ne všechny rady ze zahraničí byly použitelné v českém prostředí: „Jsou tam kulturní odlišnosti, naše společnost je v mnoha ohledech strukturovaná jinak. Třeba hromadné modlení by u nás nefungovalo, hledali jsme proto jiné cesty.“ A právě lidský řetěz prý nakonec zapůsobil velmi silně: „Chytli jsme se za ruce do kruhu kolem celé fakulty, někteří se budovy opravdu fyzicky dotýkali,“ doplňuje Karolína Faberová, která působí též jako krizová interventka.

Současně byl přenesen oheň z pietního místa před rektorátem univerzity na Ovocném trhu k filozofické fakultě na Palachově náměstí – obě místa jsou od sebe vzdálená něco přes jeden kilometr. „Chtěli jsme se přibližovat k hlavní budově a symbolicky scelovat komunitu, která byla do jisté míry roztržená zevnitř,“ říká Martin Pehal. Kovářská firma pro tento účel vyrobila zadarmo vysoké litinové ohniště, studenti i zaměstnanci zde celý měsíc drželi hlídky – oheň střežili čtyřiadvacet hodin denně a přikládali. 

Tomu předcházela řada bouřlivých setkání studentských spolků, první se konalo už osmadvacátého prosince v kině Ponrepo. „Energie něco dělat byla obrovská, cítili jsme obrovské puzení vyjádřit hněv, smutek a hlavně sounáležitost,“ přibližuje Barbora Haulíková z druhého ročníku politologie a zároveň předsedkyně Studentské rady. 

Co s tím voskem?

Najít formu, která bude vyhovovat všem, prý nebylo snadné. „Na fakultě je spousta oborů, názorových rozdílů a politických nastavení, ta komunita je velmi různorodá,“ připomíná Martin Pehal. Nakonec se ujala myšlenka provizorní „vesničky“ na Palachově náměstí – mezi Rudolfinem, filozofickou fakultou a UMPRUM. „I naši sousedi byli událostmi zasaženi. Pachatel mohl střílet i do jejich oken, za nimiž se mnozí schovávali. Takže jsme v řadě ohledů postupovali společně,“ vysvětluje proděkan. Jedna mobilní buňka sloužila jako improvizovaná posluchárna, další jako kavárna, ve třetí probíhala psychologická podpora. „Bylo tam teplo, jídlo a člověk si tam mohl poslechnout přednášku nebo se prostě potkat s ostatními,“ shrnuje muž odpovědný za přípravu Měsíce pro fakultu.

Kromě záplavy svíček před rektorátem, které tam po tragédii zapalovaly tisíce lidí, bylo třeba odstranit ještě rozlehlejší hradbu vosku na schodišti k hlavní budově filozofie. „Bylo to hezké gesto a vzpruha, ale časem už ty svíčky představovaly bariéru – jak fyzickou, protože přes ně takřka nebylo možné dostat se ke vchodu, tak psychickou. Někteří zaměstnanci už chodili pracovat, a když každý den míjíte plápolající plamínky, padá to na vás,“ vysvětluje proděkan Pehal. Jako první muselo začít fungovat například ekonomické a osobní oddělení – bylo třeba dodělat účetní uzávěrky nebo zařídit, aby odešly výplaty.

Na Ovocném trhu, kde sídlí rektorát celé univerzity, stěhovalo svíčky deset studentů šest hodin, na Palachově náměstí šedesát dobrovolníků čtyři hodiny. „Nemůžete tam poslat najatou firmu s lopatami, je to přece jen citlivá věc,“ připomíná proděkan Pehal a dodává: „Takže to bylo pracné, neboť jsme svíčky nakládali do aut a převáželi do sklepa na UMPRUM. Na rozdíl od nás jsou tam zvyklí pracovat s hmotou, což byl pro nás knihomoly zážitek,“ usměje se. O dva týdny později následovalo vynesení svíček před Rudolfinum a vydloubávání vosku, neboť studenti uměleckoprůmyslové školy přišli s nápadem společného díla – imaginární voskové krajiny.

„Vyrobili tavicí naběračky s několika držadly, aby nástroj mohlo chytnout víc lidí najednou, a kovové podstavce, po kterých odlévaný vosk kaskádovitě stékal a vytvářel fantaskní útvary,“ přibližuje Martin Pehal, co se ke konci ledna odehrávalo před Rudolfinem. Zatímco v prvních dnech stály kolem ohně kovové zábrany, aby bylo zřejmější, že místo není určené veřejnosti a nebylo by vhodné si sem chodit ohřívat ruce nebo popíjet, později mantinely zmizely, aby se do odlévání vosku mohli zapojit i kolemjdoucí včetně turistů. Zavítal sem i prezident Petr Pavel, jehož kancelář dodávala k ohništi dřevo z lánské obory. „Nejdřív šlo o to, nabídnout studentům místo k truchlení, kde se mohli cítit bezpečně a být spolu. Postupně už to směřovalo k otevírání fakulty,“ říká proděkan Martin Pehal.

140 zničených dveří

Klíčovým datem byl v tomto směru jedenadvacátý leden. A také rozhodnutí zpřístupnit hlavní budovu nejpozději měsíc po tragédii vycházelo z doporučení expertů na podobné události. „Udělali bychom to i dřív, ale nejdříve bylo nutné dokončit řadu prací – například zrestaurovat sto čtyřicet dveří, které útočník prostřílel nebo zásahové jednotky vyrazily, když se potřebovaly dostat do místností, kde mohli být zabarikádovaní přeživší,“ říká proděkan pro infrastrukturu Jakub Rákosník a dodává: „A protože fakulta sídlí v historické budově, nejde zajet do Hornbachu pro nové.“

Přesně měsíc od střelby došlo k „pootevření“ fakulty. „K dispozici bylo zatím alespoň přízemí a dolní část schodiště. Kdo chtěl, mohl přijít, zpívalo se a hrálo na kytary, probíhal knižní bazar,“ přibližuje Jakub Rákosník, který se odborně věnuje moderním hospodářským a sociálním dějinám. Týden poté odehrála Česká filharmonie v Rudolfinu Mahlerovu 3. symfonii, přičemž tisíc darovaných vstupenek zamířilo především mezi ty, kdo v prosinci zasahovali přímo na místě. Devatenáctého února – čili podle původního harmonogramu – byl zahájen letní semestr a rozběhla se výuka.

Předcházela tomu řada víceméně neviditelných fází. Den po útoku bylo potřeba vynést z budovy věci, které v ní zůstaly po hromadném útěku. „Krátce před střelbou tady byl ohromný cvrkot. Chystal se koncert, probíhala předvánoční posezení, mnozí se loučili a dávali si dárky. Odhaduju, že tady byly vyšší stovky lidí,“ připomíná Jakub Rákosník. V učebnách, knihovnách, na chodbách i v kancelářích proto zůstala kvanta batohů, kabelek, bund, a tedy i mobilů, dokladů, klíčů, peněženek… Všechno se odváželo na nedalekou právnickou fakultu, kde bylo možné si věci vyzvednout.

Dále se musely rychle nasmlouvat firmy, které dají budovu do použitelného stavu. „Nejdřív se zdálo, že se to s ohledem na rozsah škod do začátku semestru nedá stihnout. Podařilo se to především díky vysokému nasazení Oddělení správy budov a investic a také díky vstřícnosti všech dodavatelů, které jsme oslovili nebo se sami nabídli,“ říká Jakub Rákosník. Komplikací prý bylo, že fakulta jako akademická instituce podléhá složitému režimu zadávání veřejných zakázek. „Což nás ostatně zdržuje i v případě zavádění bezpečnostních opatření,“ dodává proděkan.

KISS místo rámů

Na tom, že vchod do budovy zůstane volný, se prý v rámci fakulty i univerzity vytvořila poměrně jednoznačná shoda. „Nechceme zavádět opatření, která by reálně nefungovala a vytvářela by jen iluzorní pocit bezpečí, byla by v podstatě jen naoko,“ říká koordinátor vnitřní a vnější komunikace Ondřej Dufek ze sekretariátu děkanky FF UK. 

Stačí chvíli pozorovat ruch u vrátnice a je jasné, že bezpečnostní rámy a s nimi související procedury by zašpuntovaly celý vchod, u kterého by se tvořily fronty až na ulici. Navíc jednou z velkých tradic filozofické fakulty a vůbec akademického prostředí je otevřenost. Například na mnohé přednášky může přijít kdokoliv. 

Jen filozofická fakulta má přes osm tisíc studentů a tisíc zaměstnanců, působí v devatenácti budovách. Univerzita Karlova pak čítá téměř padesát tisíc studentů a počet objektů v rámci všech sedmnácti fakult a rektorátu dosahuje ke dvěma stovkám. Proděkan fakulty odpovědný za infrastrukturu Jakub Rákosník k tomu říká: „Bezpečnost je třeba řešit v rámci celé univerzity.“ 

Již několik měsíců před střelbou na Palachově náměstí začaly některé vysoké školy připravovat zavedení Krizového informačního a svolávacího systému (KISS), který přes deset let vyvíjí česká firma Safe Technology. Jako první jej začaly využívat velké nemocnice, z vysokoškolského prostředí je zatím nejdále Česká zemědělská univerzita, Vysoká škola ekonomická a právě Univerzita Karlova.

„Jde o systém včasného varování, který využívá hromadnou komunikaci a je vytvořen vždy na míru dané instituci či podniku,“ říká bezpečnostní expert Zdeněk Kalvach, který má v rámci UK na starost „ochranu měkkých cílů“. KISS umí rozeslat informace na neomezené množství předem určených kontaktů a doručit sdělení různými způsoby včetně strojového čtení (pro nevidomé). 

Celý systém ale musí nejdříve „nachroustat“ ohromné množství dat a je finančně nákladný. I proto zbývalo v prosinci do jeho spuštění několik měsíců. „Především musíme vědět, co si v dané situaci počít, jak reagovat. A bude se to lišit fakulta od fakulty, budova od budovy,“ doplňuje proděkan Jakub Rákosník. Testovací provoz systému KISS by prý mohl být zahájen s nejbližším zimním semestrem. 

Momentálně probíhá analýza nejen univerzitních budov, ale i jednotlivých místností. Až na jejím základě bude možné zavést opatření, která mohou usnadňovat záchranné akce. Není tajemství, že během zásahu na Palachově náměstí policisté nemohli ve složitě členité budově objevit schodiště do čtvrtého patra, kde se nacházel vrah. 

Nahoru nesmíte

Právě v tomto nejvyšším patře fakulty má kancelář vedoucí referátu správy budov Markéta Domanjová. Namísto pod střechou se ale scházíme v suterénu – v útulné dílně, kde sídlí údržbáři. „Nahoru vás ještě vzít nesmím,“ říká na vysvětlenou. 

Z budovy vyšla pět minut před prvním výstřelem. „Pracuju tady sedmnáct let a tentokrát jsem poprvé nešla na děkanátní večírek, byla jsem už před Vánoci unavená,“ vrací se k prosincovým událostem. Zamířila na tramvaj, a když byla uprostřed mostu přes Vltavu, jely proti ní policejní vozy. „Myslela jsem, že se někde stala bouračka. Ale než jsem dojela domů, dostala jsem první zprávu. Zavolala jsem tajemnici a vrátnému, chtěla jsem vědět, jestli jsou moji kolegové v pořádku.“

S proděkanem pro infrastrukturu Jakubem Rákosníkem byla mezi prvními, kdo se ještě tu noc musel do budovy vrátit. „Pípaly tady alarmy, monitor u našeho stolu byl prostřelený,“ vybavuje si chvíle, kdy přebírala budovu od policie. „Chtěli kamerové záznamy, bylo také potřeba odpojit různé systémy včetně kotelny – z děravých radiátorů vytékala voda, zničilo to celou jednu historickou knihovnu.“

Markéta Domanjová má spolu s kolegy na starosti provozní věci – ručí za údržbu a úklid, do její odpovědnosti patří i řidiči a ostraha. „Ta budova je pro mě skoro jako živá bytost,“ říká matka pěti dětí, která má blízký vztah i ke studentům. Na celé tragédii je pro ni nejbolestnější toto: „Jedno z těch dětí zabíjelo jiné děti. Z toho se pořád nemůžu vzpamatovat.“

Byť ve čtvrtém patře zatím stále ještě probíhají opravy, Markéta Domanjová a její tým už se do svých kanceláří vrátily. „Chceme to tam polidšťovat, dostávat pryč tu temnotu. Největší problém mám paradoxně s místem, kde se zabil on sám. Tam je černá díra.“

Široká pomoc

Lidé, s kterými na fakultě mluvím, nedají dopustit na profesionální přístup všech, kdo se podíleli na záchraně životů a odstraňování škod. Jde především o jednotlivé složky integrovaného záchranného systému a také pracovníky Českého červeného kříže, na jejichž bedra spadly některé obzvlášť tíživé úkoly. „Velmi nápomocní byli ale třeba i zástupci Pražské energetiky, se kterými jsme potřebovali akutně vyřešit vylomená vrata do životu nebezpečné trafostanice,“ říká Markéta Domanjová.

Velká vlna solidarity se zvedla z vysokých škol, které nabízely své prostory jako náhradu v době, kdy hlavní budova filozofické fakulty musela zůstat uzavřená – ať už šlo o sousední UMPRUM, či právnickou fakultu, nebo třeba vzdálenější přírodovědu. „Ozývaly se i soukromé firmy a různé úřady, obvykle za tím byl někdo z absolventů fakulty, který v nich pracuje,“ říká proděkan pro infrastrukturu Jakub Rákosník. Samostatnou kapitolou, o které ještě bude řeč, byla finanční sbírka.

Jak už bylo zmíněno, nejnaléhavější byla potřeba psychologické pomoci. V provozu byla nonstop krizová linka, zapojilo se mnoho institucí. Již mezi Vánocemi a Silvestrem vznikla také iniciativa Peerko, kterou založili studenti psychologie a pojmenovali ji podle služby zvané peer support, která označuje nízkoprahovou službu ve formátu „kolega kolegovi“. „Stírá se tak hranice psycholog–klient, v podstatě jde o to, popovídat si s kamarádem/spolužákem,“ říká koordinátorka této duševní asistence Karolína Faberová.

Zapojila se dvacítka studentů, kteří mají za sebou výcvik v krizové intervenci. „Obraceli se na nás i lidé, kteří zažívali dlouhodobý stres, kdy nemohli jíst ani spát, pronásledovaly je noční můry a pohled na budovu školy v nich vzbuzoval nevolnost,“ říká doktorandka Karolína Faberová, která už tři roky pracuje na krizové lince Policie ČR. „Pokud šlo o závažnější projevy, pochopitelně jsme odkazovali na regulérní psychiatrickou pomoc – to, co jsme nabízeli, není terapie, ale studentská podpora.“

Zkraje roku působilo Peerko v jedné z mobilních buněk na Palachově náměstí, po návratu do hlavní budovy zůstává pomoc „peerů“ k dispozici ve druhém patře u dveří číslo 200. 

„Momentálně už to není tak intenzivní, ale pořád se objevují lidé, kteří si na nás zvykli a chtějí si prostě pokecat, protože se necítí v pohodě. Sedneme si spolu, svěří se s nějakou vzpomínkou nebo zážitkem, mluvíme o tom,“ přibližuje Karolína Faberová. „Hlavní je se za své pocity nestydět a ventilovat je.“ 

Těm, pro koho bylo náročné sebrat odvahu se na fakultu vrátit, dobrovolníci z Peerka doporučovali: „Neběžet na poslední chvíli na přednášku, ale udělat si hezké ráno, příjemně se naladit – třeba si dát cestou kafe a dortík,“ radí Karolína Faberová a dodává: „Většina lidí to zvládla úplně krásně.“ Peerko již dostalo ocenění od rektorky univerzity, další pochvaly prý přicházejí od studentů: „Je skvělé slyšet ‚Díky, že jste tady byli pro moji přítelkyni, když jí bylo blbě.‘,“ říká spoluzakladatelka této iniciativy.

Nový život

Když na konci března procházím hlavní budovou fakulty, nevšiml bych si žádné změny oproti dřívějším časům – nebýt čerstvě nalakovaných dveří. Na chodbách posedávají u notebooků či knížek studenti čekající na přednášku, konzultaci či zkoušku, na nástěnkách visí pozvánky na různé akce, nabídky práce a bydlení, úřední oznámení. Mírnou převahu mají letáky nabízející psychologickou pomoc.

Kolem busty T. G. Masaryka, umístěné proti vrátnici, vystoupám do třetího patra, kde monumentální schodiště končí. Jedna z bočních chodeb vede do zadního traktu, kde narazím na prosklené dveře, za nimiž vedou úzké schody ještě o patro výš. Jsou zatarasené nástěnkou s nápisem ZÁKAZ VSTUPU DO 4. PATRA!!!, do hobry jsou zapíchnuté vzkazy od studentů: „Těším se, až zase uděláme ze 4. patra domov!“ – „Ať se smaží v pekle, ale my musíme ukázat, že nás nedokázal zlomit.“ – „Pro náš Ústav. Pro naše Patro. Pro naši Fakultu.“ Nechybí ani obligátní srdíčka.

Cestou dolů narazím na výtvarnou instalaci a cedulku: „Tento objekt je tvořen třemi stovkami papírových květů, na jejichž výrobě se podíleli návštěvníci a organizátoři umělecké dílny v rámci Měsíce pro fakultu. Znázorňuje rostlinu jménem kakost český, jejíž výskyt je vázán zejména na spáleniště jehličnatých lesů. Jde o první květinu, která tam dokáže vyrůst a vnést na spáleniště nový život.“

Nechceme to uspěchat

Čtvrté patro by se mělo otevřít se začátkem zimního semestru, tedy nejdříve v říjnu. Kromě těch, kdo studují jazyky a komunikaci neslyšících (právě ti tvořili nejzasaženější skupinu), tady sídlí literární, filmová, hudební a divadelní věda, lingvistika a část děkanátu. Je zde rovněž kinosál a knihovna. 

„Teprve začínáme mluvit o tom, jak s těmi prostorami do budoucna zacházet,“ říká proděkan Martin Pehal. Otevírá tím ještě jedno téma: zda vytvořit stálé pietní místo, kam ho umístit a jak by mohlo vypadat. „Promluvit by do toho určitě měli příbuzní obětí a zraněných, stejně jako studenti a vyučující oborů, které to nejvíc postihlo,“ říká Martin Pehal a dodává: „Zároveň jsme byli ze zahraničí upozorněni na fenomén katastrofického turismu. A opravdu bychom nechtěli, aby se po budově trousili lidé, kteří si půjdou něco vyfotit do čtvrtého patra.“ 

Část lidí z fakulty by uvítala, kdyby se budoucí provoz obešel bez jakékoliv připomínky hrůzného činu. „Silnější a symboličtější pro ně může být, když zase všechno bude probíhat jako dřív a nebude nutné procházet kolem jakéhokoliv zhmotnění té události,“ tlumočí takový názor Martin Pehal.

Pojmenovat zlo

Do konce března probíhala veřejná sbírka, kterou uspořádal Nadační fond UK. Přes 41 tisíc dárců dalo dohromady téměř 53 milionů korun. Výtěžek je určen pozůstalým i zraněným, část putuje na poskytování psychosociální podpory. 

„Byť to někoho překvapí, peníze mohou být – i při veškeré té bolesti – velkou pomocí,“ říká proděkanka pro vnější vztahy a další vzdělávání Michaela Slussareff. Vysvětluje, že si rodiny díky finančním darům mohou dopřát takový způsob truchlení a vyrovnávání se s tragédií, jaký potřebují. „Chápu, že to může znít divně, ale zaplatit si pěkný pohřeb, vzít si volno v práci a pak třeba odjet někam daleko je pro někoho obrovsky užitečné,“ říká proděkanka, která se odborně věnuje výzkumu vlivu digitálních technologií na vývoj a zdraví dětí i dospělých. 

Co se týče zveřejnění jmen všech, kteří zemřeli, zůstává vedení školy zdrženlivé. „Považoval bych to za určitý způsob uctění jejich památky, ale celý ten proces má nějaké fáze a teď by to vzbudilo pozornost, o kterou někteří pozůstalí zatím nestojí,“ říká proděkan Martin Pehal. S většinou zasažených rodin je prý fakulta v úzkém kontaktu. 

Mnozí studenti by si rádi vyjasnili některé nesrovnalosti ohledně policejního zásahu. Mají na mysli hlavně akci v druhé fakultní budově v Celetné ulici. „Zavřeli nás tam, další půlka studentů se naopak nemohla dostat dovnitř. Nevěděli jsme, co se děje, nikdo nám nic neřekl, evakuovali jsme se nakonec sami,“ vyjadřují – raději anonymně – nespokojenost s komunikací.  Co se týče podrobností o vrahovi, proděkanka Michaela Slussareff má tento názor: „Teď čekáme na výsledek vyšetřování. A rozumín tomu, že pro část veřejnosti je důležité znát motivy a to zlo pojmenovat.“

Nic si nevyčítat

V rohu na konci přízemní chodby má pracovnu Studentská rada, která zastřešuje činnost zhruba třiceti fakultních spolků. 

Její předsedkyní je již zmíněná Barbora Haulíková z druhého ročníku politologie, rodačka ze slovenského Zvolena. Na stole leží krabice s připichovacími plackami. „Vyrobili jsme jich na jednom ručním plackovači dva tisíce, i to byla určitá forma terapie,“ říká. Nejvíc na odbyt šel prý jednoduchý obrázek budovy fakulty se srdíčkem.

Bezprostředně po tragédii se na Studentskou radu obracela spousta lidí: rodiče studujících, absolventi fakulty, spřátelené školy… „Někteří sháněli podrobnější informace, další nabízeli pomoc, jiní ji naopak potřebovali,“ říká Barbora Haulíková, která okamžitě začala obvolávat všech dvanáct radních. „Nejdříve jsme pochopitelně zjišťovali, jak je kdo na tom, jestli vůbec žije. Jeden z nás se neozýval, takže zavládla velká panika. Nakonec se ukázalo, že u sebe jenom neměl telefon.“ 

První akcí Studentské rady bylo zajištění streamu, ve kterém by vystoupili psychologové se specializací na katastrofické události. „Poradili nám to naši studenti psychologie. Sami toho ale měli nad hlavu, takže jsem začala obvolávat katedry psychologie po celé republice. Uspěla jsem v Brně na Masarykově univerzitě, ještě během té noci jsme uspořádali živé vysílání s dvěma krizovými interventy. Trvalo přes hodinu a hlavním sdělením bylo, že je normální cítit se jakkoliv. A požádat o pomoc.“

Hurá, už zase fronta!

Nyní už se studenti snaží dívat spíš dopředu. „Vlna sounáležitosti byla úžasná a pořád se drží hodně nahoře. Každou chvíli nás třeba kontaktuje nějaká skupina studentů, že by si chtěli založit vlastní spolek, protože se chtějí častěji setkávat mezi sebou i s vyučujícími,“ říká Barbora Haulíková, která podle svých slov cítí „velké odhodlání nikoho v tom nenechat“. Dodá: „Víc než předtím se snažíme být tady  jeden pro druhého.“

Podobnou zkušenost má i doktorandka katedry psychologie Karolína Faberová z iniciativy Peerko: „Uvědomila jsem si, jak i takhle obrovské neštěstí dokáže komunitu spojit. Hodně se teď mluví o tom, jak je nastupující generace křehká, ale já jsem viděla neuvěřitelnou odolnost. Jak v touze nenechat si vzít tu školu a zraněnou budovu, tak v odhodlání vycházet si navzájem vstříc. Fakt si toho cením a chci, aby to zaznělo.“

Ona sama bydlí kousek od fakulty. „Měla jsem ten den jít vrátit do školy nějaké knihy, ale byla jsem líná a venku byl děsný nečas, tak jsem to odložila na jindy,“ zavzpomíná. Když přišla v únoru do hlavní budovy poprvé, měla prý nejsilnější zážitek z toho, že v přízemní kavárně Mezi řádky už je opět fronta. „Nejdřív jsem zaklela: Do prčic, zase tady budu čekat! Pak mi došlo, jak je skvělé, že se i tohle vrací do normálu.“