Bára Hrzánová slaví 60: Život je tak krátkej, jen pár nadechnutí…
7. dubna 2024
Reportér 04/2024 · Číslo 116Bára Hrzánová slaví 60: Život je tak krátkej, jen pár nadechnutí…
7. dubna 2024
Reportér 04/2024 · Číslo 116Bára Hrzánová slaví 60: Život je tak krátkej, jen pár nadechnutí…
Kavárna Slavia, stolek s výhledem na Vltavu, ale Bára pozoruje lokál: „Krása,“ raduje se. „Třeba tamhle dámy, jak si na sebe udělaly čas, jak se oblékly, namalovaly, dávají si prosecco a dortíček, k tomu jim hraje pianista...“ Za pár dnů oslaví šedesátiny, třicet let žije s Radkem Holubem, čtyřicet let zpívá s kapelou Condurango, brzy ji čeká tisící repríza Hrdého Budžese, ťukneme si červeným vínem. Bára Hrzánová pak pozdvihne sklenici nad hlavu (ve vlasech má pírko) a zadívá se kamsi nad strop.
Když byly našemu Tondovi dva, vyjádřil přání posnídat ve Slavii. Sice jsme neměli peníze, ale nakonec proč ne, vysypala jsem jeho kasičku a šli jsme. Sedí tu Dáša Pecková, se kterou jsme o sobě věděly, takže se zdravíme; obě tehdy máme sestřih na ježka, já od pana Šubrta z Manětína za pětadvacet korun, Dáša za tutéž částku eurech, ale je milá: „Co teď vlastně, Báro, děláte?“ Tak říkám, že zkouším Carmen v Řeznické. „A vy, Dášo?“ Začne se smát: „Já mám pozítří premiéru Carmen tady naproti v Národním…“ Dala nám vstupenky a od té doby se přátelíme.
V šestnácti. Do Prahy jsem přijela po českobudějovické základní škole na gympl a jako správná intelektuálka nemohla Slavii vynechat. I když jsem měla jen na lógr, vydržela jsem tu hodiny sedět nad tlustými knihami a číst. Číst si právě tady – to bylo důležité.
Byla jsem přesvědčená, že se to stane, vždyť jsem byla správně oblečená, na sobě vytahané svetry a šátky, ale nepřisedl si nikdy nikdo; asi chodili v jinou hodinu.
To víte, kdyby přišla třeba Dana Medřická… Od těch šestnácti jsem viděla přinejmenším jednou měsíčně Kočičí hru, kde excelovala, a to z různých míst – podle toho, kolik jsem měla peněz a kam byly ve Stavovském lístky.
Maďarská, neznámá, nikdo od ní nic neočekával, pro herečky původně spíš za trest. Medřická měla škraloup za postoje v osmašedesátém roce, ale diváci ji pořád milovali, tak bylo vedení divadla hloupé nedat jí žádnou roli. Totéž vlastně platilo i pro Vlastu Fabiánovou a Lubu Skořepovou, takže tohle si, děvčata, klidně hrajte… Traduje se, že paní Medřická přišla domů a starej Vydra říká: „Moc pěkný, Danuško, ale kdo se bude dívat dvě a půl hodiny na tři starý trpící ženský?“
Jako by zapomněl, jak výsostné jsou to herečky. Měly se rády, chtěly spolu hrát, podle toho to ty tři zlatý báby udělaly. Krásně. Režisér nejvíc pomohl tím, že je moc nerušil… Když se konala čtyřstá repríza, vzaly jsme s kamarádkami z gymplu nějaké kytky a já i kamínek, aniž bych věděla, že paní Medřická sbírá kameny jako já. Počkaly jsme mezi ostatními fanoušky na konci řady, abychom neobtěžovaly, a ona řekla: „Kočky, co vy tady děláte?“ Strašně jsem se rozplakala, zmohla se jen na větu, že jí moc děkujeme. Předaly jsme zvadlé kytky, kámen a ona: „Ne, já děkuji vám!“ A já: „My vám!“ A ona: „Já vám!“ Takhle jsme se pohádaly, pak se už nikdy nepotkaly, ale bylo to krásný.
Asi nějaká úchylka.
Nevím, neumím počítat, ale vrství se mi v Praze i na chalupě. I teď mám v kapse jeden od kamarádky, podívejte…
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.