Husákovo dítě varuje. Proč je v zájmu padesátníků rozumět mladým   

Vy mladí dneska nic nedovedete – říkávala mně a mému bratranci babička začátkem osmdesátých let, když jsme byli malí kluci. Možná použila malinko jiná slova, určitě si ovšem vzpomínám na příklad, jímž argumentovala. Šlo o to, že její manžel, náš děda, už v osmi letech v hospodářství sám stloukl králíkárnu. Což bychom my s bratránkem, pravda, tehdy asi nezvládli, já zcela jistě ne, při své nešikovnosti bych si zatloukl do prstu hřebík.

Babiččino hodnocení měkkosti generace takzvaných Husákových dětí, narozených v sedmdesátých letech – dnes by se řeklo, že nás považovala za snowflakes, „sněhové vločky“ –, jsem pak vytěsnil z hlavy. Vracet se začalo nedávno, když jsem od lidí ve věku pětačtyřicet a výše začal slýchat podobné stesky nad dnešní mladou generací. Jako kdyby se moji vrstevníci, kdysi často rebelující, měnili v mou babičku, narozenou na začátku dvacátého století.

Samozřejmě, některé láteření nad mládeží je úsměvné. Třeba stížnosti na široké kalhoty, baggy džíny, které nosí stále více lidí narozených po roce 2000. Nelibost zde mimochodem vyjadřují jedinci kolem čtyřicítky; já mám naopak pocit, jako bych mládl, protože v zásadě se takové široké kalhoty nosily též v devadesátých letech, když jsem byl mladý. 

Méně zábavné už bývají stesky, že prý jsou příslušníci mladší generace slaboši. Otázka mentální lability a zdraví populace si jistě zaslouží hlubší rozbor, ocituji nicméně větu, kterou napsal učitel z pražské filozofické fakulty Josef Šlerka měsíc po tragické střelbě na jeho škole. Na základě setkávání se studenty označil na sociální síti X tvrzení o nevídané křehkosti mladé generace za nesmysl, za „bullshit“. „To, že umíte projevit emoce, neznamená, že jste křehcí. Být křehký znamená, že je snadné vás rozbít tak, že se potom neumíte poučit a složit se zpět, a to není pravda. Myslím, že mladá generace je v dobrém slova smyslu anti-fragilní. Rozbijete ji možná snadněji, ale umí dělat všechno pro to, aby se zdravě a poučeně postavila zpět. Stejně tak si myslím, že kořen těch úvah o její křehkosti je v představě, že mít emoce a emotivní reakce veřejně je špatně. Ne, není,“ napsal Šlerka.

Ano, představy starších generací, jak by se měli mladší lidé chovat, na základě toho, jak se ony samy dříve chovaly a chovají dnes, jsou jádrem mezigeneračních sporů. Což není ani objevné, ani nové. V jisté věci však je situace oproti dřívějším dekádám mezigeneračních třenic zásadně jiná a důsledky této novinky může moje starší věková skupina relativně brzy pocítit na vlastní kůži. 

Barikády ne, ale…

Neříkám prosím, že dnešní situace v Česku připomíná „generační propast“ z šedesátých let dvacátého století na Západě, která skončila protesty na barikádách v roce 1968. Dnešní mezigenerační rozdíly u nás nemají násilné projevy. A co více: kolem sebe třeba vidím, že v mnoha kulturních otázkách – například v tom, co kdo poslouchá za hudbu – k sobě mají mnozí padesátníci a jejich dvacetileté děti podstatně blíže, než tomu bylo třeba v rodinách v druhé polovině dvacátého století. 

Konflikt se ovšem podle mojí zkušenosti odehrává na jiných místech. A onou novinkou oproti předchozí éře je, že starších lidí začíná být v populaci čím dál více než těch mladších. Demografický vývoj je v hrubých obrysech známý; o jak zásadní věc se jedná, však ještě zvýrazní čísla. V roce 1961 žilo podle údajů Českého statistického úřadu na našem území téměř dva a půl milionu lidí mladších čtrnácti let, v roce 2021 už to bylo jen přes milion šest set tisíc. A zatímco naopak před šedesáti lety zde byl necelý milion lidí starších pětašedesáti, dnes jsou jich přes dva miliony. A podle prognózy statistického úřadu bude starých dále přibývat a mladých stále ubývat.

Stárnutí společnosti má mnoho různých aspektů, jednoho z nich se v tomto vydání na předchozích stránkách dotýká vysokoškolský učitel a publicista zabývající se historií Martin Groman: jeho esej mě ostatně do jisté míry přiměla napsat tento text. Politika se dnes v Česku dělá pro staré, což, jak dokládá Martin Groman, dříve nebývalo.

Jiný rys téhož jevu vidím v ekonomice. Nechci generalizovat, ale přinejmenším v některých firmách různých oborů se starší lidé, kteří mají v populaci nad mladšími převahu, zakopali ve vedoucích pozicích a nejeví velkou ochotu pustit do nich mladší. Takový stav určitě souvisí i s historií; po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 se v hospodářství a byznysu otevřela spousta možností a pozic, jež obsadila tehdejší mladá generace, která, nutno férově dodat, taky spoustu věcí vybudovala, často z nuly. Nicméně někteří muži a ženy narození v šedesátých či sedmdesátých letech – říkejme jim pro účely tohoto textu zkratkovitě a nepřesně boomeři – dnes přehlížejí v práci mladší ročníky. Mileniály, narozené po roce 1990, a generaci Z neboli zoomery, narozené po roce 2000 (odborníky prosím o prominutí za zjednodušující terminologii). 

Jsem si jist, že po větě o přehlížení mladších lidí se spousta mých vrstevníků začne ježit. A budou vyprávět historky, jak se mladým nechce pracovat, chtějí benefity, žádají rovnováhu mezi prací a soukromým životem – a to jsme přece my nechtěli, když jsme byli mladí, my jsme dřeli. Potíž této argumentace však je, že když jsme my, boomeři, byli mladí, svět vypadal podstatně jinak. K čemuž se ještě vrátím.

Předtím bych ale rád zmínil pár příběhů, které osobně znám. Třeba mladá, vysoce kvalifikovaná dívka pracuje za hodinovou taxu, která je ale opravdu diametrálně nižší než částka, kterou si za onu hodinu s klientem účtuje její velice prosperující firma. Mého kamaráda mileniála zaměstnávala jedna společnost, která na tom nebyla vůbec špatně. Po čase mu starší šéfové dali na starost malý tým, který měl učit, stále však pobíral víceméně začátečnický plat. Přesčasy se moc nehradily, na což si stěžoval nejen on, ale i další, ještě mladší kolegové. Vedení firmy však platové požadavky v zásadě ignorovalo a domnívalo se, že je otupí třeba tak, že zaplatí náklady na sportovní turnaj. Dodám, že kamarádovi vyprávění věřím, není to člověk, který si věčně stěžuje, a rovněž vím, kolik času a víkendů trávil v práci a kde a jak bydlel.

Samozřejmě nemám k dispozici čísla, v kolika firmách se takové věci dějí, a je otázka, zda takové údaje vůbec lze získat. A znovu zdůrazňuji, určitě tak nečiní všichni. Na tomto místě musím coby člověk z oboru přiznat, že i v mnoha redakcích českých médií drží starší lidé své vedoucí pozice. Média a žurnalistika se ovšem od výše zmíněných příběhů liší: nejde o příliš prosperující obor, ale sektor, který už léta u nás i v zahraničí prochází krizí kvůli nástupu internetu a tím způsobenému hroucení starého obchodního modelu. Tudíž je v něm podstatně méně peněz než třeba před třiceti lety, a nemusí být lehké zaplatit mladé lidi a učit je profesi s tím, že jde o investici, která se vrátí až začas. I když se na to nechci vymlouvat stoprocentně, mileniálové a zoomeři se například většinou podstatně lépe pohybují v digitálním a audiovizuálním světě a je otázka, zda to naše starší generace patřičně chápe, oceňuje a umí využít. 

Drahé bydlení

V každém případě je jednou ze zásadních příčin popsaných českých mezigeneračních sporů to, co už jsem naznačil – my, starší lidé, ne vždy rozumíme, jak moc je nynější dekáda jiná oproti létům, kdy jsme byli mladí my. A teď nemyslím dramatický technologický pokrok, ale to, že jde dnes v určitých ohledech o dobu, kdy se, obrazně řečeno, stahují mračna. 

Jedním z rysů českých devadesátých let byl nyní zcela správně propíraný Divoký východ, třeba působení organizovaného zločinu, druhým rysem však bylo, že pro mnoho mladých lidí, často těch z měst, kteří odložili založení rodiny, šlo o dobu optimistickou – naděje ostatně vládla i v jiných zemích a tento pozitivní podtón se přelil do začátku 21. století. Komunismus se zhroutil, studená válka, která hrozila zničením planety v nukleárním konfliktu, skončila. U spousty mladých převládal pocit, že vývoj, navzdory různým, někdy i brutálním, událostem, přece jen směřuje k vítězství liberální demokracie a trvalé prosperitě. 

Že se tak nestalo, musí být jasné i lidem, kteří tu víru v devadesátých letech měli. Ruský diktátor Putin pravidelně mluví o použití nukleárních zbraní a dal své armádě rozkaz, aby napadla jiný suverénní stát, totiž Ukrajinu: taková velká válka se v Evropě odehrává poprvé od roku 1945.

Nejsem si ale už vůbec jistý, kolik Čechů a Češek narozených v šedesátých a sedmdesátých letech chápe další aspekt, proč budoucnost u dnešních mladých vzbuzuje obavy. Oním aspektem je změna klimatu. Když je vám dvacet nebo třicet, je podstatně znepokojivější slýchat, jak v pražském Klementinu měří stále více extrémně horkých dnů, a pozorovat, jak suché roky zažívá Česko nebo třeba Katalánsko. Otázka, jak bude situace při takto pokračujícím vývoji vypadat za čtyřicet let a jaké všechny globální a převratné dopady to může mít, zní mladým podstatně palčivěji než třeba dnešním šedesátníkům, kteří si pochopitelně mohou myslet, že už to nějak doklepou.

Při srovnávání doby přelomu století a dneška ale existují i rozdíly v ekonomické situaci, které generacím narozeným po roce 1960 nebo Husákovým dětem občas nemusí docházet. A nejde jen o to, že za již zmíněného optimismu konce a začátku století bylo pro část mladých lidí – třeba těch, kteří pracovali v oborech považovaných za perspektivní – snadné dřít a neřešit přesčasy; vždyť přece moje práce bude začas odměněna, budeme se mít stále lépe a lépe ve věčné prosperitě, zdálo se. 

Hmatatelně hůře než po přelomu století jsou na tom dnes mladí lidé, pokud jde o bydlení. Statistiky ukazují výrazný, inflaci převyšující růst cen nemovitostí za posledních zhruba dvacet let, který přerušil jen určitý pokles v době hospodářské krize kolem roku 2010. 

Více konkrétních údajů: podle dokumentu Institutu plánování a rozvoje Prahy (IPR) bylo v roce 2002 potřeba ke koupi bytu v hlavním městě o rozloze 68 metrů čtverečních něco přes šest průměrných hrubých ročních mezd. Ale v roce 2017 už musel Pražan, jak uvedl institut, „za účelem koupě typického bytu“ uspořit „dvanáctinásobek průměrné hrubé roční mzdy“. A zpráva poradenské firmy Deloitte z roku 2022 přinesla ještě drsnější číslo: ke koupi nového standardizovaného bytu v Praze bylo potřeba 15,3 průměrného hrubého ročního platu. Podle statistik patří nyní v tomto ohledu hlavní město mezi opravdu drahá hnízda Evropy.

Nárůst je přitom v průměru patrný v celém Česku, ačkoli existují regionální rozdíly. Podle dat IPR byly v roce 2002 potřeba k nákupu typického bytu asi tři průměrné hrubé roční mzdy, v roce 2022 Deloitte uváděl, že kupující by musel vydat přes třináct průměrných ročních platů.

Někteří padesátníci a šedesátníci – často tedy ti, kdo bydlí ve vlastním – namítnou, že přece mladí mohou jít do nájemního bydlení. Ale také ono zdražuje. Podle analýzy Deloitte vzrostly ceny nájmů bytů v krajských městech v letech 2014 až 2023 o 194 procent. 

Je samozřejmě možné, že náklady na bydlení někdy zase poklesnou, ale nyní se takový vývoj zdá v nedohlednu. 

Doporučoval bych tedy svým vrstevníkům, kteří jsou přesvědčeni, že nejde o problém a mladí si jen stěžují, protože jsou křehcí a nechce se jim pracovat, jednu věc. Zkuste si spočítat, jak by vám vycházel život, kdyby vám bylo třeba pětadvacet a chtěli byste slušně bydlet, mít obstojnou práci, rozumně dojíždět, mít dovolenou, cestovat, jako jste třeba cestovali dřív – a k tomu ještě založit rodinu. Konzervativním politikům, kteří hájí svůj odpor vůči manželství pro všechny ochranou tradiční rodiny, bych doporučoval zvážit, zda by nemohli část času raději věnovat otázkám bydlení. Protože právě jeho horší dostupnost v Česku, nikoli Prague Pride podle mého přesvědčení ohrožuje zakládání rodin.

V roce 2044

Otázka, na niž zbývá odpovědět, je, proč by to všechno vlastně mělo starší lidi opravdu zajímat. A jsem smířen, že s argumentem – člověk by se měl zajímat o situaci jiných – nemusím uspět, jakkoli je podle mě správný. 

Je zde ovšem zcela jiný, praktický, ne-li cynický důvod.

Za dvacet let bude dnešním padesátníkům sedmdesát a dnešním šedesátníkům osmdesát. Šance, že se tohoto věku dožijí, statisticky stoupá, medicína postupuje rychle kupředu, což ale stále neznamená, že na tom budou zdravotně tak dobře, aby nepotřebovali nejrůznější formy pomoci. Bude patrně potřeba robustnější zdravotnictví a sociální služby, více lékařů nebo třeba lidí, kteří pomůžou s dovozem potravin. Zajisté, v oblasti zdravotnictví může nedostatek lékařů – způsobený tím, že jich u nás medicínu méně vystuduje, protože je mladých méně – pomoci nějak kompenzovat umělá inteligence. AI také podle předpovědí způsobí, že bude méně práce v určitých, řekněme kancelářských profesích, takže se třeba lidé přesunou právě do sféry sociálních služeb, i když ponechávám stranou, že tento sektor bude při větším počtu starých klientů patrně stát víc peněz než dnes. V medicíně i v sociálních službách by taky mohla teoreticky pomoct státem kontrolovaná migrace, příchod pracovníků ze zahraničí: problém je, že něco takového značná část české populace, a tudíž i politiků odmítá.

V každém případě platí: pokud se nestane něco neočekávaného a převratného, dosavadní vývoj a předpovědi demografů směřují k tomu, že by si lidé, kterým dnes táhne na padesát, a taky padesátníci či šedesátníci měli ve vlastním zájmu přát, aby se mladším dařilo dobře, respektive lépe, když už je jich méně. Aby snadněji zakládali rodiny, měli vyšší příjmy, a v rozpočtu tak bylo více peněz, které budou směřovat na péči o staré. Přes stížnosti a nepochopení k tomu cesta určitě nevede.