24 hodin. Před rodinnými firmami smekám klobouk

Vždycky se mi líbily ranní scénky ze starších amerických filmů. Rodina spokojeně snídá toasty s burákovým máslem, muž dočítá ranní noviny, žena si upraví účes a pak s nažehlenými dítky ve školních uniformách usedají do vyleštěného buicku a míří nejprve do škol a pak do zaměstnání. Dítka před školou vystoupí, způsobně pozdraví maminku s tatínkem, kteří se o pár minut později políbí, než vytáhnou roletu svého knihkupectví (holičství, kavárny, dosaďte si dle libosti).

U nás doma to většinou ráno taky vypadá jako ve filmu, jen je to taková zvláštní kombinace Malérů pana účetního a Apocalypse Now. Hledání předmětů, překřikování se navzájem i s videem z YouTube, narážení buď do totálně flegmatických, nebo naopak lehce hysterických dítek – záleží na tom, zda mají do odchodu patnáct minut, nebo pět. Dohadování, kdo si co měl pamatovat, že dnes zařídí, a kdo má před odchodem ještě vzít ven psa. Vzpomínání na zapomenuté úkoly a písemky. Prostě šedesát minut nefalšované rodinné pohody, než se rozejdeme do svých (rozdílných) prací a (též rozdílných) škol.

Představa, že se po tomhle pravidelném království chaosu vypravíme se ženou a třeba i s dětmi do stejného zaměstnání, mi připadá zhola nemožná. A to jsme spolu, myslím, jako rodina dost rádi, hodně se spolu bavíme a o víkendech a o dovolených provozujeme spoustu společných aktivit.

Často mi to připadne na mysl, když jezdím do rodinných firem a povídám si s jejich majitelkami a majiteli. Líbí se mi, že je práce baví, dělají to dobře a jsou spokojení. Ale můj největší obdiv mívají za to, že to spolu vydrží dvacet čtyři hodin denně. Smekám za to klobouk.

My v Reportérovi píšeme o rodinných firmách pravidelně každé jaro. A já si sám pro sebe vedle sbírání příběhů dělám ještě malou anketu o politice. Poslední dva roky byly zajímavé, podnikatelé a podnikatelky totiž docela chválili vládu. Jelikož se to moc nestává, rád to tady vyřizuji. Víte, co se jim líbí nejvíc? Že je nechává na pokoji a nic moc nemění. Vybavuje se mi věta jedné dámy: My se zachráníme sami, jen když nás nebude zachraňovat stát, to bychom taky nemuseli přežít.

Takže, milá vládo, nech je žít. Oni ti budou vděční a já budu mít i dál možnost tajně zkoumat, jak to dělají. Třeba si jednou vedle redakce otevřeme rodinnou pekárnu…

P. S.: Příští číslo vychází v pondělí 6. května.