Po stopách babičky z Podkarpatské Rusi

Do Prahy odešla Olga Michaljaničová, babička Barbory Zavadilové, na konci padesátých let dvacátého století. V té době již Podkarpatská Rus nepatřila k Československu, nýbrž k Sovětskému svazu, všechny polnosti rodiny Michaljaničových se staly součástí kolchozu a život začal být těžší, než býval dřív. Olze bylo osmnáct, právě dostudovala, doma měla svou lásku – a najednou se ocitla ve velkém městě, které bylo tak odlišné od všeho, co dosud znala. Přesto nakonec zůstala, vdala se, měla děti.

„Od dětství mi vyprávěla pohádky. Když jsem byla malá, připadalo mi krásné, jak povídá o lesích, horách, o životě na Zakarpatí. Myslela jsem si, že se jí po té krajině stýská, že se jí stýská po polích, na kterých pracovala. Postupně, jak jsem vyrůstala, jsem nabyla dojmu, že těmi vzpomínkami spíše trpěla. Její dětství muselo být drsné. Tatínek odjel do Čech a nechal ji tam za války jako nemluvně. Když jí onemocněla maminka, musela se o hospodářství ve svých osmi letech starat sama,“ přibližuje babiččin život její pětadvacetiletá vnučka.

Jak Barbora rostla, Podkarpatsko ji lákalo víc a víc. Region, který není větší než náš Středočeský kraj, dnes tvoří jednu ze čtyřiadvaceti správních oblastí Ukrajiny. Leží na hranicích Maďarska, Slovenska, Polska a Rumunska a jeho umístění ho vždy předurčovalo k tomu, že se tu křížily různé vlivy a zájmy okolních států. Je to také krásný kus země, který se měl kdysi stát Švýcarskem předválečné československé republiky – se svými lázněmi, solnými jezery, minerálními prameny a strmými Karpaty. Místo, kam Československo za Masaryka ve velkém investovalo; byť toto období netrvalo příliš dlouho, do paměti místních lidí se hluboce vrylo.

„Možná to bude znít jako klišé, ale zdálo se mi, že bychom se měli poučit z toho, co předchozí generace zažila, a že je nějaký důvod, proč mi toho babička o tomto kraji tolik vypráví. Chtěla jsem její příběh zachytit, aby tu zůstal,“ přibližuje Barbora, jak se začala rodit myšlenka popsat Olžin život. Kniha Má rusínská vyšívanka má nakonec dvě linie – kromě příběhu babičky z otcovy strany, její rodiny a života na Podkarpatské Rusi v průběhu dvacátého století je kniha i cestovatelským deníkem, v němž Barbora popisuje pátrání po příbuzných v letních měsících roku 2017. Zároveň je v něm zachyceno i to, jak se v regionu zvaném oficiálně Zakarpatská oblast žije dnes, jak místní ovlivňuje válka na východě Ukrajiny či jak nás s místními kromě společného kusu historie pojí skutečnost, že do dnešní České republiky jezdí za lepším výdělkem alespoň jeden člen každé zakarpatské rodiny.

Se sklenkou pálenky

„Nó, a odkud jste?“ ptá se dál pán lámanou ukrajinštinou.