Tajemství ostrova stoletých: Speciální čas, jídlo i důvod, proč vstát z postele

Barmanka Kimiko Kamida, jejíž nahý obraz zdobí jednu ze stěn okinawského baru Imperial, bere do ruky sekáček a pár hbitými pohyby přemění blok ledu na malé kostky. Do dvojice sklenic k nim nalije tradiční rýžový nápoj awamori a k hostům na stoličkách posune malé misky s okořeněnými kousky kuřete, fermentovaným zelím kimči, bramborami a dalšími pochutinami. Sama si dá trochu piva z lednice a pak si spokojeně sedne. Je krátce po devatenácté hodině a bar začíná ožívat.

Kimiko tu dnes bude pracovat do půlnoci. Stejně jako každý den s výjimkou nedělí.

Je jí jedenadevadesát let.

„Kdybych zůstala doma, zblázním se. Chodím sem, abych měla co dělat, abych se mohla setkávat a bavit s lidmi. Vždyť je to krásné,“ odpovídá na otázku, proč proboha ještě pracuje.

Je to její ikigai, její smysl života.

„Potkala jsem díky tomu tolik různých lidí, nejrozličnější osobnosti, všelijaké osudy. Poznávání lidí mi dělá neuvěřitelnou radost. Nedovedu si bez toho představit život.“

Bar, který se skrývá v prvním patře nenápadného domu v jedné z bočních uliček centra největšího města na japonském ostrově Okinawa, otevřela v roce 1973 nedlouho po smrti manžela; umělce, který maloval i její obraz na stěně. I po více než padesáti letech její podnik vypadá prakticky stejně. K zeleno-šedým čalouněným pohovkám, zakřivenému baru s mramorovou deskou a postarším proskleným vitrínám s lahvemi alkoholu přibyly snad jen novější lednička, přístroj na karaoke a dvojice televizorů; stalo se to ale maximálně v polovině devadesátých let, jak nasvědčuje jejich vzhled. Jinak jako by se tu zastavil čas. 

Dost možná, že ho Kimiko skutečně zastavit umí. A když ne zastavit, zpomalit určitě. Vždyť v jedenadevadesáti vypadá o deset patnáct let mladší – je perfektně učesaná, namalované rty i nehty, elegantní černé šaty s květinovým vzorem kombinuje s bílým náhrdelníkem. A hlavně srší energií a optimismem. Když zrovna neobsluhuje hosty, povídá si s nimi, směje se, až jí cukají ramena, a když se hodně rozdovádí, vyplázne na ostatní radostně jazyk. 

Do půlnoci si s hosty stihne také zazpívat spoustu písniček na karaoke. Když bar zavře, ještě vše uklidí a pak si zavolá taxi. Do postele se dostane většinou mezi jednou a druhou ranní.

Budíček má vždy nastavený na osmou.

Okinawský čas

Čím to je, že i po devadesátce je tak neuvěřitelně čilá, sama přesně neví. Experti odpověď na to, proč se zrovna lidé na subtropickém ostrově vzdáleném přes 1 500 kilometrů jihozápadně od Tokia dožívají vysoce nadprůměrného věku, hledají už téměř stejně dlouho, jako Kimiko pracuje za barem. Okinawské výzkumné centrum pro vědu o dlouhověkosti (ORCLS) a jeho předchůdci začali s výzkumy stoletých v roce 1975. Po téměř padesáti letech jsou odpovědi v zásadě známé. Christal Burnettová z ORCLS je shrnuje takto: optimistická mentalita a pocit smyslu života, úzké sociální vazby, zdravý životní styl a strava, genetika.