Loosovy plzeňské interiéry: Majitelé si je neužili dlouho, mnozí zahynuli v koncentračních táborech

Již před první světovou válkou patřila Plzeň k nejdůležitějším průmyslovým centrům tehdejší monarchie. Mnohé podniky, nejen později proslulá Škodovka, vyvážely daleko za hranice. Richard Hirsch, majitel továrny na strojní výrobu drátěných hřebíků za studena, zakoupil pro svého syna Viléma a jeho manželku Martu dům v nově vznikající luxusní čtvrti na jižním předměstí Plzně. Interiér celopodlažního bytu si novomanželé nechali navrhnout Adolfem Loosem, který již v té době měl značné renomé avantgardního tvůrce. Vilém Hirsch později vzpomínal, že Loos původní návrh načrtnul ve veliké rychlosti na obyčejnou obálku.  

Tak se Adolf Loos dostal do Plzně a Plzeň do jeho života. Důležitou roli sehrála Plzeň v Loosově tvorbě zejména v průběhu 20. let 20. století, kdy zde postupně dostával – na vrcholu svého tvůrčího know-how, byť pár let před svou smrtí – zakázky pro zámožné plzeňské rodiny, z nichž většina byla židovského původu. Krásné interiéry si však jejich majitelé neužili dlouho, neboť mnozí zahynuli během války v koncentračních táborech. 

Apartmán Richarda Hirsche

První Loosem upravený byt pro manžele Hirschovy byl navržen v roce 1907, nacházel se v domě v Plachého ulici a zaujímal celé první patro. O dvacet let později Loos byt ještě rozšířil a ve druhém patře navrhl mládenecký apartmán pro syna Hirschových Richarda. Byt zahrnoval jen salon, ložnici a sociální zařízení; kuchyně nebyla nutná, neboť mládencům v té době obstarávaly a donášely jídlo kuchařky. 

Hirschovi prchli před nacisty do Argentiny a po válce umístil komunistický režim do jejich bytu školní družinu. Interiér byl postupně zcela zničen. V roce 2012 se Odboru památkové péče Magistrátu města Plzně podařil překvapivý objev – v domě se našla téměř kompletně dochovaná Richardova ložnice z roku 1927, považovaná za ztracenou. V typických vestavěných šatních skříních použil Loos kombinaci temně zeleně lakovaných rámů skříní s orientálními tapetami na skříňových dveřích. V roce 2015 nechalo město původní dochovaný nábytek zrestaurovat. Vybavení navazujícího Richardova salonu v 80. letech 20. století odvezl s cílem záchrany soukromý sběratel Vladimír Lekeš a po revoluci jej restaurovaný nechal instalovat v Praze jako soukromou galerii na Starém Městě.