Šílený bílý obr. V Amazonii chtěli dobrodruha zabít, v Arktidě zůstal sám se psy

Deník Daily Telegraph vás zařadil na seznam deseti nejvýznamnějších britských dobrodruhů všech dob. Co si o tom myslíte? 

Vůbec o takových věcech nepřemýšlím. Možná se někteří dobrodruzi vydávají na výpravy kvůli uznání, ale mě motivují jiné věci. Vlastně mi to připadá trochu nevkusné, používat svět coby jeviště pro své aktivity. Přežil jsem proto, že mě domorodí lidé považovali za neškodného a potřebného. A já jsem se o ně upřímně zajímal a oni to ocenili – a díky tomu jsem naživu. Nesnažím se nechat za sebou nějakou stopu.

Řekl jste také, že nechcete nikam zapichovat vlajky nebo dobývat přírodu. Děláte přesný opak – snažíte se otevřít světu a necháváte místa, aby vás poznamenala. Jak vás tedy poznamenala?

Změnil jsem se fyzicky. Prošel jsem si na Papui Nové Guineji iniciační rituál a mám na těle jizvy po opakovaném řezání bambusovým ostřím. Když jsem žil s kmenem Niowra, odvedli mě společně s ostatními chlapci z kmene, aby se ze mě stal „muž silný jako krokodýl“. Byl to proces postupného zocelování chlapců, aby z nich udělal muže, ale důležitější bylo naučit se pracovat společně. Spolupráce je jediný způsob, jak mnoho z domorodých společností dokáže přežít. Moje cesty mě ale změnily i emočně. Když si musíte projít něčím tak drsným, jako je rituál, kde vás po šest týdnů pětkrát denně bijí, ze začátku klacky a větvemi a nakonec pořádnými tyčemi, tak vás to prostě posílí. A to jsme ještě v čase mezi bitím museli tancovat a zpívat veselé písničky a nedat najevo bolest. 

Nehazarduji

Pro vaše expedice je příznačné, že cestujete bez telefonu či GPS a spoléháte se na pomoc místních lidí, a nikoliv na konvenční podporu z vnějšího světa. Proklínal jste se někdy za tento přístup?

Jistě že se to občas pokazilo a lidé mi stále častěji říkají, proč tak riskuji, proč si s sebou nevezmu alespoň satelitní telefon, co kdybych potřeboval odbornou lékařskou radu. Je několik důvodů, proč se tomu vyhýbám. Pokud si říkáte dobrodruh či badatel, měli byste být připraveni nemít věci pod kontrolou: to, že nejste v bezpečí, že se vzdáte kontroly nad svým světem, má velkou hodnotu. Pokud máte kdykoliv možnost být ve spojení se svým zubařem či popřát dětem všechno nejlepší k narozeninám, zůstáváte emocionálně závislí na vnějším světě – a nikoliv na světě, na němž závisí vaše přežití. A další věc je, že satelitní telefony jsou sice skvělé, ale místní vás z problémů obyčejně dostanou mnohem rychleji než vrtulník. V pralese vrtulník ani nepřistane a v Arktidě smrt přichází tak rychle – buď vás zabije lední medvěd, nebo se propadnete ledem a dostanete v ledové vodě infarkt –, že vám žádný telefon stejně nepomůže.

Ocitl jste se někdy v situaci, kdy jste se skutečně bál o život?

Mnohokrát. Například před pěti lety na Papui Nové Guineji, kde jsem dostal zároveň malárii a horečku dengue a byl jsem od světa odříznutý bojem mezi dvěma znepřátelenými kmeny. Lidé, kteří cestovali se mnou – tedy nikoliv místní –, mi zavolali o pomoc a vrtulník deníku Daily Mail mě přiletěl zachránit.

Byl jste rád, když jste vrtulník uviděl? 

Jistě, byl jsem na tom hodně špatně. Při jiné příležitosti, když jsem přecházel povodí Amazonky, mě pronásledovali lidé Pabla Escobara. Bylo to, myslím, v roce, kdy ho zabili. Pádloval jsem na kánoi cestou, která mi zabrala sedm a půl měsíce, a zhruba v třetině, na pomezí Peru, Kolumbie a Brazílie, jsem projížděl kolem tábora, kde se Escobar ukrýval. Začali mě pronásledovat dva jeho muži a stříleli na mě. Kolem hlavy mi proletělo nějakých šest kulek…

To jste měl velké štěstí…

No, štěstí… bylo jasné, že ti lidé nejsou místní, protože kdyby byli, věděli by, že není možné zároveň střílet a pádlovat. Pokaždé když vystřelíte, se s vámi totiž kánoe začne točit… Celé to trvalo asi minutu či dvě, ale ano, bylo to štěstí, byli nějakých dvacet nebo třicet metrů daleko. Pádloval jsem dál, zahnul a schoval se ve stínu vegetace, ti dva mě hledali a nakonec to vzdali. To je další důkaz toho, že když se k lesu chováte jako k příteli, který vám může pomoct, můžete jen získat – stejně jako domorodci, kteří prales vnímají jako svůj domov, který jim dá všechno, co potřebují. Všechny tyto příhody mě naučily, že je dobré žít jako místní lidé. Chovám se k domorodým lidem jako k přátelům, nikoli jako ke svým průvodcům, protože jsme v tom společně – a cítím se s nimi mnohem bezpečněji.

Těch incidentů jste zažil mnohem víc…

Další incident se mi přihodil v brazilské Amazonii, když mě okradli dřevorubci. Přespal jsem v jejich táboře, starali se o mě, pak jsme spolu odešli do lesa. Porazili jsme strom, který nám měl posloužit jako most. Vzali moje batohy, a jakmile se s nimi dostali na druhou stranu, skopli kmen do vody a nechali mě na druhém břehu zcela bez prostředků v podstatě umřít. Byl jsem sto mil od nejbližšího osídlení. Nedalo se dělat nic jiného než zkusit jít sám. Podařilo se mi ty dřevorubce vystopovat, a když se v noci utábořili, ukradl jsem si jeden ze svých batohů zpět – a to mi stačilo, abych mohl jít dál. To je ta fyzická stránka. Důležitější – podle mého odhadu nějakých osmdesát procent úspěchu – je v okamžicích ohrožení mentální postoj. Pro přežití toho potřebujete málo – vodu, jídlo a přístřeší. Vodu v pralese najdete snadno, najíte se palmových výhonků – ale klíčové je si věřit. Jít den za dnem… nevěřil jsem, že bych mohl ujít sto mil. Proveditelné to jistě je, ale žádný bílý muž takovou vzdálenost v pralese sám neušel. Našel jsem si hůl a za každých sto kroků jsem si do ní dělal zářez nožem. Je to technika, kterou se dá překonat nekonečná délka cesty… 

Jakou používal Motýlek, když byl internovaný na samotce… 

Ano, to jsou životní dovednosti, které se člověk učí prakticky. Ano, může to nahánět strach, ale jsem na to vycvičený. Pro mě bylo mnohem těžší, když mi maminka o Vánocích umřela na rakovinu. 

Jak moc tedy při svých cestách myslíte na bezpečnost?

Všude s sebou kolem pasu nosím sadu pro přežití, takovou kápézetku – ale ve chvíli, kdy začnete uvažovat v kategorii přežití, většinou už věci nemáte pod kontrolou. 

Kolikrát jste sadu použil?

Častokrát. Její obsah se mění podle prostředí, ale vždycky obsahuje kus papíru, který mi připomene základní pravidla přežití pro případy, že se mi ztratí mí průvodci, například „namáhej se jen tolik, kolik máš sil“. Mám, jak už jsem naznačil, dva identické batohy, pro případ, kdybych třeba jeden utopil v řece. Ale na bezpečnost myslím vlastně pořád, vždycky uvažuji, jak se dostat ven, nikdy to není bezstarostný zážitek. Mám stále na mysli poslední bezpečný bod a jak dlouho by mi trvalo se do něj zpátky dostat. Velkou část cesty vlastně myslím směrem zpět, jistě, mám nějaký cíl, ale přede mnou je neznámé, zatímco to, co je za mnou, už znám. Vždycky přemýšlím, jak daleko je nejbližší zdroj vody, kdo mi nabídne jídlo, kde je nejbližší zdravotnická pomoc. Řekl bych, že podstupuji výzvy, nikoliv rizika. Tedy jistá rizika podstupuji, ale promyšlená. 

A bylo to tak vždycky?

Neplatilo to na mé první expedici. Bylo mi pouhých dvaadvacet, člověk si myslí, že je nesmrtelný, každému jsem důvěřoval a dost se to zvrtlo. Pokusil jsem se o něco nesmyslně ambiciózního, co přede mnou dosud nikdo neudělal – přejít severní část povodí Amazonky. Byl jsem začátečník, napadli mě zlatokopové a já ani nevěděl proč. 

Dnes už to víte?

Byli opilí. Nejspíš si mysleli, že jsem jim ukradl nějaké zlato nebo že se celému světu chystám říct, kde jsou. Amazonie je totiž ideální skrýš, pokud jste třeba zločinec. Je obrovská, není obtížné tam přežít, pokud se držíte u řeky a živíte se rybami. Mimochodem rád bych se tam dnes vrátil ke kmenu Obini, který jsem krátce poznal na své druhé expedici v roce 1984. Dnes, o čtyřicet let později, po nich není ani památky. Já ale doufám, že pořád někde žijí. Možná je to poslední šance se něco dozvědět o světě, jak ho znají oni.

Stále těžší

Chcete mluvit o tom psovi, kterého jste v Amazonii snědl? 

No jo, ten pes. Nebyl to můj pes, našel jsem ho v jedné vesnici, byl podvyživený a měl zanícené tlapky, ošetřil jsem ho a nakrmil a on se pak vydal do pralesa za mnou. Asi o měsíc později mě právě napadli ti zlatokopové, šli po mně s noži, já jsem skočil do kánoe, která se potopila, a s ní i všechny moje věci. Psa voda odnesla, ale po čase se ke mně znovu přidal a pokračovali jsme ve společné cestě. Navzájem jsme se povzbuzovali, ale byl to velmi tragický příběh, dostal jsem dva různé druhy malárie, pes neměl co žrát a mně bylo jasné, že nepřežije, a bál jsem se, že nepřežiju ani já. A musel jsem se rozhodnout – jestli chci ještě někdy vidět rodiče, je to moje poslední šance. A tak jsem se velmi nerad rozhodl toho chudáka psa zabít – s vědomím, že strádá a že má ještě menší šanci na přežití než já. Něco jsem snědl, ale neudělalo mi to dobře a zvracel jsem. 

Mnozí milovníci psů ten příběh asi nepochopí…

Ještě o čtyřicet let později kvůli tomu dostávám nenávistné dopisy, hlavně ze Spojených států. Přijde mi to smutné, protože nikdo z těch pisatelů neví, jak by se v dané situaci zachoval. Já mám psy moc rád, ostatně v té době jsme měli všemi zbožňovanou fenku Holly. Psi ostatně hráli důležitou roli i v jednom z mých dalších nebezpečných podniků. Chystal jsem se se psím spřežením přejít Beringovu úžinu. Jenže člověk, kterému psi patřili a který mě měl naučit povely a jména psů, se mi ztratil v nejhorší sněhové bouři, jakou tam pamatují. 

Co jste pak dělal?

Zůstal jsem tam se psy, které jsem neuměl ovládat a kteří důvěřovali jediné osobě, která tam nebyla. Musel jsem si k nim v Arktidě vybudovat vztah, což bylo nesmírně těžké. Na začátku mi pomáhali dva Čukčové, lovci sobů. Jeli jsme nejdřív společně. Po prvním týdnu jsem měl omrzlé všechny prsty, dodneška v nich mám omezenou citlivost, protože nervová zakončení při omrznutí odumřou. Čukčové mě opustili – a rázem se z toho stala nejúžasnější výprava, protože mě psi přijali za svého vůdce. Měl jsem deset psů a saně naložené 400 kily syrového mrožího masa pro psy, které páchlo jako ryba v rozkladu. Pak se mi ale psi ztratili ve vánici a já si myslel, že tam umřu. Strávil jsem příšernou noc bez zásob, bez saní a hlavně jsem se bál o psy – na své první expedici jsem snědl psa, ale teď bych měl být zodpovědný za smrt dalších deseti? 

Ale psi se našli…

Nakonec ano a já se rozhodl vrátit se domů. A bylo to úžasné – ne pro to, čeho jsem dosáhl, toho bylo málo, Beringovu úžinu jsem nakonec nepřešel, ale kvůli cestě samotné, protože jsem začínal jako cizí člověk, kterému psi na začátku nedůvěřovali. Odnesl jsem si z expedice něco mimořádného, právě tu schopnost spolupracovat se psy a cítit se jako doma i na ledu při teplotách minus 35 stupňů. Měl jsem ale na kahánku. Rozhodl jsem se pak, že už nebudu dobrodruhem a budu vděčný za to, že se mi podařilo zrealizovat svůj dětský sen. Usadil jsem se a vzal si Lenku. Po čase jsem si ale uvědomil, že jsem měl velké štěstí a mohl poznat tolik částí světa a že bych se měl vrátit a mluvit s domorodci v džungli, poušti i Arktidě, kteří ke mně byli tak laskaví, zjistit, co se tam děje, a pak o tom vyprávět dětem i dospělým, kteří neměli to štěstí, aby se tam sami podívali.

Když jste se před pár lety ztratil na Nové Guineji, dostaly se v Británii do novinových titulků zprávy o tom, jak se o vás manželka Lenka bála, a o pár dní později i to, jak jste se jí omlouval.

Pro Lenku to bylo náročné, protože jsem ji vždycky ujišťoval, že budu v pohodě: ve skutečnosti se ale vždycky něco může stát, stejně jako v práci hasiče či pilota. Od toho incidentu jsem si musel dávat obzvlášť velký pozor – už jen proto, že jsem nechtěl, aby novinové titulky psaly, že jsem to udělal zas. A je to těžší pro ty, kdo o mě mají strach – protože se naplnily jejich nejhorší obavy. A někdy prostě věci nemáte pod kontrolou, nikoliv kvůli prostředí, které znáte, ale kvůli někomu zvenčí – narkomafii, těžařům, zlatokopům. Dokážete předpovědět, jak stoupne řeka při záplavové vlně, když táboříte, díváte se nad sebe, jestli tam není včelí roj nebo shnilá větev, to se dá předvídat. Co neumíte předpovědět, je drogový gang za zatáčkou. A jako každý rodič se bojím o děti. Nejtěžší je to pro Lenku, zatímco děti mají nejspíš pocit, že si tatínek jede do pralesa a pak prostě zase přijde domů. 

Vzpomněla jsem si na lady Shackletonovou, manželku dobrodruha Ernesta Shackletona, která své společenské kontakty využívala k tomu, aby získala podporu pro jeho výpravy. Když pak na ostrově Jižní Georgie zemřel, zbyl jí po něm obří dluh a tři děti. 

Já sponzory jako Shackleton nemám a nikomu nic nedlužím. Na své výpravy si spořím. Bylo by příjemné, kdyby mě někdo sponzoroval, ale řekl bych, že se to nehodí k mé filozofii. Když se chcete něco od domorodců naučit, dělat reklamu na nějaký výrobek mi nepřipadá správné.  

Jste závislý na přívalu adrenalinu?

Trochu mě to po letech znepokojuje. Zjistil jsem, že si to dělám stále těžší. Čím víc toho umím a dokážu, tím náročnější cíle si dávám. Z pralesa jsem se vydal do pouští, protože je to těžší – přirozeně bez vody velmi rychle umřete –, a poté do ještě náročnější Arktidy. Nemyslím si, že bych vědomě vyhledával nebezpečí, ale ve chvíli, kdy mu čelíte, si uvědomujete, že skutečně žijete. Takže se nejspíš instinktivně snažím si zvyšovat laťku, abych zažil ten pocit intenzivního vědomí a prožitku. Je jednoduché sedět ve vesnici, kde mi pomáhají domorodci, ale až ve chvíli, kdy jsem sám a zranitelný, zjistím, jestli to dokážu fyzicky i duševně zvládnout. To je ten okamžik opravdové zkoušky a – jak ví každý sportovec – rozkoše, ať je jak chce náročný.   

Je co objevovat

Máte pocit, jako by se vám svět měnil před očima? 

Ano. Začínal jsem hodně mladý, tak jsem toho viděl hodně zmizet – lesy, lidi, kteří v nich žili, společně se svými znalostmi. Ostatně na domorodé obyvatele jsem se začal spoléhat, protože jsem býval bez peněz…

Takže ten váš přístup vznikl vlastně z nutnosti? 

Nejprve ano. Při první cestě do severní Amazonie jsem měl peníze jen na cestu do Orinoka a zpět, tak jsem se rozhodl spolehnout se na pomoc lidí z povodí Amazonky. A oni mi skutečně pomohli, naopak lidé, kteří se mi snažili ublížit, byli vždycky zvenku, nikdy domorodci. Takže postupně jsem si z toho udělal filozofii. Bylo samozřejmě mnohem levnější pobývat u místních, kteří mi poskytli přístřeší a léky – pak jsem ale viděl, kolik toho vědí, a pochopil, že to je cesta pro mě. Britové mají tradici imperialismu a dobrodruzi hráli často roli v přejímání nadvlády nad lidmi, kteří v místě žili. Já se to snažím dělat jinak, snažím se naučit se, co se dá. Na cestu se vydám sám a žiji s místními lidmi, protože oni svůj svět znají mnohem lépe než já.   

Co jste se třeba od místních naučil?

Začal jsem chápat, co domorodí lidé rozuměli pod pojmy rovnováha a harmonie s okolím. Dřív jsem o přírodě uvažoval jako my všichni, že to je něco tam venku, v lese či v parku. Když ale přijedete do Namibie či na Novou Guineu, zjistíte, že místní žádnou dělicí čáru nevidí, přirozené je pro ně všechno. Pro indonéský kmen Mentawai tak má všechno své badžu, energii – ať je to kámen, voda, strom, či opice –, a je nutné to důsledně respektovat. A tak jsem se naučil, že je nutné mezi všemi věcmi v jejich světě udržovat rovnováhu.  A protože jsem tak vysoký (193 cm – pozn. red.), často jsem si ze začátku mezi domorodci připadal velmi nejistě, v Amazonii mi říkali Šílený bílý obr. Pak mi ale došlo, že je to výhoda. Zkraje možná měli místní při pohledu na mě obavy, ale pak jim došlo, jak nemožný v jejich prostředí jsem – jsem do džungle příliš vysoký, snadno padám z kluzkých klád – a že pro ně nepředstavuji nebezpečí. Nikdy netrvalo dlouho a přijali mě mezi sebe a postarali se o mě a já se začal učit lidem důvěřovat – a oni začali důvěřovat mně. Indiana Jones by tam dlouho nepřežil.

Co se ještě změnilo?

Časem se změnilo také to, že mám pocit povinnosti podělit se o to, co jsem se naučil, a říct mladým lidem, kteří se také chtějí stát dobrodruhy, že je to možné. Toto (ukazuje mi mapu s bílými místy) je mapa Indonésie pro piloty, kterou jsem měl na expedici v roce 1984. Jsou na ní velké kusy nezmapovaného území. Dnes už je svět lépe zmapovaný, ale je důležité vědět, že je stále co objevovat. 

Jaké to je pro dobrodruha, usadit se v relativně bezpečné Praze?

Praha je samozřejmě krásná, ale občas se tu cítím docela pasivně, stejně jako v Londýně. Nemám výbavu na to, žít ve městě. Neumím dobře zacházet s penězi, jinak bych byl bohatší, a s mnoha dalšími věcmi, které pro většinu lidí v běžném životě nejsou problém. Moje mysl je většinou někde jinde. Je pro mě v jistém ohledu jednodušší jít sto dní v kuse než čelit všedním dnům ve městě.