Svět starého, vousatého Česka. Proč dnes politici podkuřují seniorům a opomíjejí mladé?

Mluvil jsem s jednou seniorkou. Kdo jí přidá na penzi, toho bude volit. Na můj dotaz, jestli jí nevadí, že se takovou politikou projídají prostředky, které by se jinak investovaly do budoucnosti, v níž budou žít její děti a vnoučata, odvětila, že ona se taky musela něco nadřít, ať se mladí starají o sebe. A dodala: „To už tu nebudu, tak co je mi do toho.“ 

Když nedávno atakovala šéfka poslaneckého klubu ANO předsedkyni poslanecké sněmovny, učinila tak také na základě generačního rozdílu — významný ústavní post by měl podle ní zastávat někdo, kdo má „něco odžito“. Na nedávném sjezdu marginální České suverenity sociální demokracie se bývalý prezident vymezil vůči mladým lidem s tím, že tato strana by neměla být pro „lidi, kteří přemýšlejí, kolik je pohlaví, kteří se přilepují k dálnicím“.

Podobné postoje by se daly odmávnout jako individuální sobectví, kdyby nebyly příznakem do budoucna fatální změny. Jako by z naší společnosti zmizela perspektiva budoucnosti. Politický provoz dnes málokdy hledí za horizont volebního období. Předvolební kampaně podkuřují nejsilnějším voličským skupinám, což jsou senioři a starší pracující. Samotný život je pro většinu společnosti už celé dekády ohraničen vlastním zrodem a smrtí. Když v novoročním projevu pronesl prezident republiky několik vstřícných vět k mladé generaci, byl za to částí jemu nakloněného společenského a politického spektra chválen jako za novum. Přitom v dřívějších dobách šlo o perspektivu zcela běžnou a rutinní: stěží bychom hledali společenský systém moderní éry, který by tak okatě a veřejně opomíjel perspektivu budoucnosti a hleděl jen na dozírné horizonty vlastních životů či politických mandátů.

Říká se, že naše společnost stárne, ale i společnost složená především z lidí pokročilejšího věku může být orientovaná na budoucnost – mělo to vždy logiku naděje, že těm po nás se povede lépe a že k tomu můžeme přispět.

Mládí republice

Stačí se podívat, jak se k pojmu a fenoménu mládí stavěly předchozí režimy. Třeba první Československá republika. Dítě a mladý člověk se v této době, také díky modernizačním pedagogickým snahám, mnohem aktivněji zapojují do ovlivňování svého osudu, než tomu bylo v minulosti. Stát nejenže buduje síť moderních škol, školek, porodnic či jeslí, ale vyloženě dbá o to, jak se budou jeho občané a budoucí voliči i tvůrci vyvíjet. Proto vzniká výchova k občanství a je na ni kladen zásadní důraz. Republika zakládá univerzity (už v prvních letech vznikají hned tři nové veřejné vysoké školy), investuje do medicínských praktik, ale třeba i výživy podporující zdraví novorozeňat, dětí a mládeže atd. Rozvíjejí se zájmové a sportovní činnosti navázané na mladé lidi a děti jako skauting, junáctví, Sokol a další tělocvičné jednoty. Vznikají periodika pro děti a mládež. Mladý člověk se stává výkladní skříní nového státu, poměrně zásadní součástí jeho propagace i propagandy. Jeden ze zachovaných veřejných projevů prezidenta Masaryka je adresován dětem a mládeži, což není náhoda.