Jedna, co lítala

Nebylo tam nic, jen zaorané pole. Na hroudách hlíny se zbytky strniště se krmili ptáci. Z cypřiše, který trčel opodál, se – přemožen gravitační silou – odchlípl chomáč větví a bezvládně se houpal ve větru. Viděla zbytky původní příjezdové cesty, jak se ztrácí v oraništi.

Pomník byl vybudován na protější straně silnice. Dva hladké plechové hranoly na bílém podstavci z kamene, mezi nimiž se prodíral třetí, pokroucený a rozleptaný kus kovu.

Na cedulce si přečetla, že monument věnovaný Romům vězněným ve francouzském koncentračním táboře Saliers, který stál na tomhle zaoraném poli mezi lety 1942 a 1944, byl vztyčen v roce 2006. Proč zrovna tehdy? Nebylo to ani kulaté výročí. To někoho na radnici najednou napadlo, že je ostuda tu žádný pomník nemít?

Romové žijí v tomhle kraji odedávna. Cítí se dobře v otevřeném prostoru a větru, který je také stále na cestách a nelze jej polapit. Každý z nich v sobě nese zrnko minulosti, ale nepíšou o ní knihy ani o ní nemluví. Možná o ní jen zpívají ve svých písních, které vytahují až z útrob a z hlubin času. A teď je tu důkaz, památník, výstražné znamení budoucím generacím.

I naše vnitřní krajina je osázena pomníky. K jedněm nosíme květiny, u jiných si odplivneme a některé obcházíme zdaleka, jsme ochotni si pořádně zajít i zabloudit, jen abychom kolem nich nemuseli. Nasedne na kolo a vrací se, s větrem v zádech, k městečku.

Je sama. Není to přechodná, osvěžující samota, po níž následuje návrat mezi blízké. Samota, kterou si během let manželství vychutnávala, kdykoli se jí k tomu naskytla příležitost.

Tahle samota je definitivní. Něco, čeho se dlouho bála, čemu se vyhýbala, a k čemu přesto celou dobu směřovala. Je dost stará na to, aby právě tohle viděla jasně.