Kakao z pampelišky, zavařovaná poupata. Strakonická restaurace Sůl a řepa vaří jinak

Babiččina spíž, umělecká galerie nebo učebna biologie, takové mě napadají asociace, když vcházím do strakonické restaurace Sůl a řepa. Součástí interiéru jsou totiž všudypřítomné různobarevné zavařovačky plné běžných i divných ingrediencí, které zkrátka přitahují pozornost. Nakonec se přikloním k umělecké galerii, protože fotka jídla, které dostávám, může bez ostychu viset na stěně. 

Kuchař, spisovatel, fotograf 

Strakonický rodák Pavel Drdel si ve svých pěti letech řekl, že se jednou stane buď spisovatelem, nebo kuchařem. Nakonec vyhrálo vaření a jeho podnik Sůl a řepa dnes patří k top restauracím v Česku. Svou dosud jedinou kuchařku si ale napsal a nafotil sám, takže si tím vlastně splnil i roli spisovatele. 

U Drdelů doma nebyla nikdy nouze o knihy, tak se malý Pavel nadchnul pro spisovatelství. Ale tím to neskončilo. Bavilo jej také vaření a objevování přírody. „Od bylinek z tátovy zahrady jsem se přesunul do lesa, na louku nebo k řece. U řeky jsem třeba sbíral velké ploché kameny, na kterých ještě stále při degustacích servíruji jeden z chodů. Les mi nabídl nejen mnoho plodin, ale i třeba kůru, ve které jsem pekl oplatky ze žaludové mouky,“ říká osmačtyřicetiletý Pavel Drdel. 

Dobře že to nevyšlo

Kuchařem se Pavel chtěl stát i přesto, že v rodině jím dosud nikdo nebyl. Naopak, všichni pracovali v kanceláři. O to větší byl problém rodiče přesvědčit, že jejich syn nechce jít studovat, ale vyučit se. Zamířil na učební obor kuchař-číšník do Písku. „Na školu vzpomínám dodnes. Asi jako jednoho z mála mě bavila nejen praxe, ale i teorie. V odborných předmětech jsem si nepsal ani poznámky, většinou jen zkratky. Učitelé totiž dokázali natolik přitáhnout moji pozornost, že jsem si z vyučovací hodiny většinu pamatoval. Těší mě, že s mnohými, většinou již letitými, dámami se přátelím dodnes,“ vzpomíná Pavel Drdel. 

Výuční list získal v roce 1994. Mladík měl hned po vyučení nastoupit do jedné z restaurací, kde absolvoval školní praxi. Naštěstí to nevyšlo, protože restaurace, kam měl jít Pavel, začala krachovat. „Byl jsem rád, že k tomu nedošlo. Začal jsem místo toho pracovat ve strakonickém gril baru, kde jsem strávil asi tři sezony. V roce 1998 se mi naskytla možnost jít vařit do Německa, ale nedal jsem to. Byl jsem jediným Čechem ve velkém hotelu a rodina mi tak chyběla, že jsem se po čtyřech měsících vrátil a šel raději do pizzerie ve Strakonicích,“ popisuje Pavel Drdel svůj první výjezd za zkušenostmi do zahraničí.