Landovský nás varoval: Kluci, jsou tam fízlové, jděte pryč, nebo vás seberou!

Narodil se v roce 1960 do brněnské rodiny psycholožky a ekologa. V dětství dělal atletiku, rád četl a poslouchal hudbu, poměrně brzy přidal Hlas Ameriky. Škola ho nebavila a v deváté třídě se rozhodl vyučit tiskařem. 

Na učilišti se kamarádil se staršími spolužáky, mezi nimiž byl Martin Šimsa – syn evangelického faráře Jana Šimsy. Když v roce 1976 začal soud s The Plastic People of the Universe, dostal od něj k nahlédnutí samizdatové zprávy o procesu. 

O pár měsíců později byla zveřejněna Charta 77 a Petr zachytil v zahraničním rozhlase při předčítání prvních signatářů i jméno Martinova otce. Poprosil spolužáka, aby mu text prohlášení přinesl – chtěl jej opsat a rozdat přátelům a známým. 

Martin nejdříve nechtěl mladšího kamaráda do riskantního dění kolem Charty zatahovat, po několika týdnech se ale nechal přesvědčit. Od té doby předával Petrovi ilegální dokumenty pravidelně…

Cesta za mříže

Iniciačním zážitkem byl pro tiskařského učně pohřeb Jana Patočky. „Vraceli jsme se s partou z Krkonoš a cestou jsme se doslechli o jeho tragické smrti (filozof zemřel po několikahodinovém výslechu – pozn. red.). Rozhodli jsme se udělat si v Praze zastávku a jít na pohřeb,“ vzpomíná Petr Pospíchal.

V rámci projektu Příběhy našich sousedů pak školákům ze Zelenče (okres Praha-východ) vyprávěl: „Jak jsme se blížili k břevnovskému hřbitovu, rojilo se kolem nás čím dál tím víc estébáků. Chartista a herec Pavel Landovský nás přišel varovat: Kluci, jsou tam fízlové, jděte pryč, nebo vás seberou! Ale my se nedali odradit.“

Další průběh Patočkova pohřbu je známý: tajní policisté celý obřad fotili a filmovali, aby nebyly slyšet proslovy, létal nad břevnovským klášterem vrtulník a na stadionu plochodrážníků Na Markétě túrovaly závodní motorky – tamní klub Rudá hvězda spadal pod ministerstvo vnitra.

Od té doby jezdil Petr Pospíchal do Prahy zhruba jednou za měsíc a seznamoval se s dalšími chartisty. „Přišel jsem, zazvonil, představil se a vždy se mi dostalo milého přijetí,“ říká a vyjmenovává ty, na které se takto dozvonil: „Dana Němcová, Marta Kubišová, manželé Uhlovi a Šabatovi, Ladislav Hejdánek, Jaroslav Hutka, Vlasta Chramostová…“

U svých hostitelů často i přespával a zval je do Brna, kde už v sedmnácti letech pořádal bytové besedy a semináře. „Asi jsem působil jako podivín, ale myslím, že cítili jistý respekt – k podobnému kroku se totiž odhodlal jen málokdo. A většinou z toho vznikala přátelství na celý život.“

V říjnu 1977 byl předvolán na první výslech. Na radu starších disidentů šest hodin zatvrzele mlčel a na výzvu, aby podepsal protokol, nereagoval. „Tušil jsem, že v nejhorším případě mě čeká několikaměsíční nuda za mřížemi. I proto jsem se nenechal zviklat výhrůžkami ani odradit od pokračování ve svých aktivitách.“

Než mohl v osmnácti podepsat Chartu 77, ocitl se ve vězení, z jedenácti měsíců si devět odpykal ve vazební cele. „Měřila na délku čtyři metry, vykonávat potřebu šlo jedině před spoluvězni,“ vybavuje si. 

Několik dní před jeho prvním uvězněním vznikl Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Pomáhal politickým vězňům se zajišťováním právního zastoupení a předával zprávy západním médiím. Petr Pospíchal se do této činnosti zapojil záhy po propuštění. 

V lednu 1980 uspořádal demonstraci na podporu svého spoluvězně Petra Cibulky, ohlásil ji předem úřadům i médiím. „Brno nic podobného nezažilo. Náměstí Svobody bylo obšancované, policie odvezla stovky lidí a mne jako pořadatele zadrželi.“

Několik dní nato byl vyloučen z učení, kde dokončoval studia. Právník Ján Čarnogurský na tiskařské učiliště podal žalobu a uspěl. Asi i proto nabralo pronásledování mladého odpůrce režimu na obrátkách. Nejdříve ho tajní agenti StB zatkli při nástupu do autobusu, odvezli ho do lesa a vyhrožovali mu smrtí. Další zatčení se odehrálo po prozrazení jedné ze schůzek VONS: „S ostatními disidenty jednali jako s váženými lidmi, ale se mnou si dělali, co se jim zlíbilo. Ve výslechové místnosti zhaslo světlo, dovnitř naběhlo několik chlapů a zmlátili mě.“

V odboji pokračoval i na vojně. Poté, co napsal jménem Charty 77 zdravici Lechu Wałęsovi jako vůdci polského hnutí Solidarność, byl v kasárnách zatčen, převezen do ruzyňské věznice a obviněn z pobuřování. Pětatřicet dní držel hladovku, pak zkolaboval. Vojenský soud jej odsoudil k osmnáctiměsíčnímu trestu, který si odseděl v plzeňské věznici na Borech.

Po propuštění se dál věnoval činnosti ve VONS a šířil samizdat. Velkou oporou mu byl brněnský disident Jaroslav Šabata, hodně času trávil u manželů Havlových na Hrádečku. StB pokračovala v jeho pronásledování – na služebně v Bartolomějské byl znovu zbit, jindy jej tajní odvezli do lesů na Vysočině.

Velvyslancem v Bulharsku

Na jaře 1988 zakládal Východoevropskou informační agenturu, která později stála za rozšířením zprávy o údajné smrti studenta Martina Šmída při demonstraci 17. listopadu 1989. Do června 1990 byl členem nejužšího vedení Občanského fóra, poté pracoval v Kanceláři prezidenta republiky na pozici zástupce ředitele sekce zahraniční politiky. Stal se českým velvyslancem v Bulharsku, v letech 2003–2006 byl předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V současné době předsedá Programové radě Česko-polského fóra a spolupracuje s Deníkem Referendum.

Příběh zpracovali Adam Horáček, Tereza Ševčíková, Adam Hettner, Eva Švaříčková a Polina Timonina ze ZŠ Zeleneč pod vedením Tomáše Špeliny.