Přece mi ta holka na vozíku nebude něco podávat, vždyť to můžu zvládnout sám

Jak těžké je vyladit formu v paralympijské sezoně? Čím je speciální?

Už rok předtím je speciální, protože na jednu stranu si musíme odpočinout, na stranu druhou si musíme vybudovat základ, na kterém pak můžeme v paralympijské sezoně stavět. Tohle všechno je v rukou trenéra, kterému bezmezně věřím. Je to jeho práce a já jsem jen ta loutka, která to odmaká.

Jak vypadá váš běžný týden?

Každý den mám hodně nabitý, kolikrát si musím vědomě říkat tady si musíš dát volno, nemusíš jít na přednášku. Abych si aspoň trochu odpočinula. V týdnu mám obvykle šest plaveckých tréninků a tři suché, k tomu pak o víkendu ještě jedu třeba na tříkolku. Každé ráno před školou chodím plavat, pak znova trénuju. Tím, že nejsem profesionálka, musím plavat v hodinách pro veřejnost. Potřebuju tudíž chodit do bazénu, když není tolik plno, což není vždy úplně jednoduché.

Paralympiáda v Paříži bude už vaší třetí. Těšíte se?

Strašně moc. Budou to úplně jiné hry, než byly ty předchozí. V Riu jsme měli jiný tým, před Tokiem se nám zase vyměnili všichni trenéři, takže tam jsme se s nimi sžívali, protože jsme je znali teprve dva měsíce. Ale sedli jsme si, teď už spolu pracujeme třetí rok, reprezentační trenér je přímo i můj osobní a celý tým je skvělý, takže se do Paříže opravdu těším.

Po dlouhé době bude paralympiáda v Evropě. Přijedou se na vás podívat kamarádi, rodina?

Přijede rodina i spousta známých. Nejsem ten člověk, co by někoho obcházel a říkal: „Přijeďte!“ Ale z toho, co vím, kolik lidí si kupuje vstupenky, tak známých tam budu mít fakt hodně.

Máte splněný limit pro Paříž jako štafeta, sama jste loni vylepšila na světovém poháru v Berlíně vlastní český rekord na 100 metrů prsa a kvalifikovala se. V jakém závodě si věříte víc?

Mám tam ještě čtyřstovku kraula a dvoustovku polohovku, těžko říct, v čem si věřím víc. Nejvíc mě baví čtyřstovka, prostě vždycky byla moje disciplína, jsem vytrvalec kraulař, ale co se týče výsledků, tak je to stovka prsa. Opravdu je to těžké odhadovat, v mojí klasifikační skupině jsou soupeřky různě postižené, méně než já, k tomu většinou profesionálky, já to kloubím se školou… uvidíme.

Mohla byste pro lidi, kteří parasport tolik nesledují, klasifikaci handicapu a jeho různost v kategoriích vysvětlit?

Spadám do třídy S8 pro kraul, pro prsa SB7 a ten rozsah handicapu je vždycky od–do, každé postižení je jiné. No a já jsem tam mezi těmi nejlepšími jediná, kdo startuje ze sedu, zatímco moje soupeřky startují klasicky ze stoje. A od začátku už tedy doháním ztrátu.

Přesto, máte medaile z mistrovství světa i Evropy, a když se člověk podívá na vaše výsledky z Tokia, vidí 6., 7., 8. Zkusíte to letos na 3., 4., 5.?

To by bylo krásné, ale moc reálné to vzhledem ke všemu, co jsem řekla, není. Poplavu na osobáky, trenér pro mě má asi i konkrétní časy, které by rád viděl. Jsem závoďák, nesmírně mě baví, že mohu posouvat své hranice a limity. A pak celá paralympijská atmosféra, v ní je závod něco úplně jiného. Navíc strašně ráda podporuju ostatní členy týmu. Po Paříži uvidíme, jak to bude se školou a prací. Rozhodně neříkám, že bude konec a do bazénu už nevlezu.

Rukávy pro vozíčkáře

Vedle závodění jste taky předsedkyní Rady sportovců Českého paralympijského výboru. Jak rada funguje?

Parasport je potřeba hodně zviditelňovat, pořád se o něm ještě dost neví, já se o to hodně snažím a tahle funkce mi k tomu pomáhá. Navíc když mají sportovci nějaký problém, potřebují něco vědět, obracejí se na nás a my to buď víme, takže jim přímo poradíme, nebo pak komunikuju s vedením paralympijského výboru, účastním se i některých jednání výkonného výboru. Teď jsme třeba řešili oblečení na paralympiádu.

Oblečení je evergreen. Každé hry se řeší nesoulad mezi kolekcí designovanou primárně pro nepostižené a potřebami paralympioniků, čemuž po těch letech moc nerozumím. Co jste řešili letos?

Tentokrát jsme měli v komisi sportovců, která se na té kolekci podílela, zástupce, handbikera Patrika Jahodu. Ten tam konzultoval různé věci, třeba že zip na zadní straně kalhot pro nás není úplně vhodný, protože vozíčkář na něm nemůže celý den sedět, nebo se tam řešily sukně, že jsou příliš krátké, právě na sezení, a potom nápisy, na kalhotách, dole na nohavicích, protože spousta z nás si oblečení nechává zkracovat a upravovat, aby padlo. Tak abychom si neustřihli ten nápis, který nás identifikuje. Jen se nám úplně nepovedlo změnit bílé rukávy, které jsou pro vozíčkáře nepraktické. Ale došli jsme k variantě schůdné pro všechny, budou tam i mikiny s modrými rukávy. Akorát si toho někteří z nás budou muset nechat hodně upravit, protože je to konfekční kolekce. Ale nástupní kolekci bychom měli mít individuálně změřenou, jen co se odtajní, měli bychom mít možnost mluvit přímo s návrháři.

Baví vás na paralympiádě i tohle? Sledovat oblečení?

Ano, baví mě se dívat, kdo má jaké oblečení, vybavení. Zajímavé jsou nástupní kolekce (oblečení na zahajovací ceremoniál – pozn. red.), kde jde každý stát jiným směrem podle toho, jak to jeho návrhář uchopí. Některé věci jsou pak využitelné i v běžném životě, jiné jsou opravdu jen na ten jeden večer.

Když jsem ještě jezdila na paralympiády, na závěrečném ceremoniálu se měnily dresy a největší zájem býval vždycky o Austrálii nebo Kanadu. Jak je to dneska?

Ano, Austrálie, Kanada, ale i Amerika, ty jsou oblíbené, evropské státy tolik do výměn nejdou, navíc třeba Němci a Poláci neměli v Tokiu svoje národní barvy, Němci měli nějakou světle zelenou, tu s nimi nikdo moc měnit nechtěl, protože z dresu nebyla poznat země.

Přísná jako sama na sebe

Už jsme nastínily, že zároveň studujete a plavete. Jednu školu máte za sebou, bakaláře z ergoterapie. Co taková ergoterapeutka dělá?

Ergoterapeutka může dělat úplně všechno. Naše klientela je od předčasně narozených dětí po umírající seniory a od zdravých lidí, které budu učit jen zásady toho, jak mají sedět v práci, po lidi, kteří jsou buď těsně po úrazu, nebo po nějaké nemoci, a budu se snažit je dostat zpátky do života. Pokud bude ergoterapie můj profesní směr, bude pro mě zásadní smysluplnost a kvalita života, aby se člověk s postižením nebo znevýhodněním dokázal zpátky zapojit. Dělal to, co ho baví. Třeba naučit ho po úraze se obléct, dojít si na záchod, přesunout se na vozík, najít si práci, věnovat se zájmům, které dělal předtím, a tak podobně.

Byl pro vás právě váš handicap při studiu výhodou?

Jak kdy. Musela jsem se naučit, že každý vozíčkář není stejný jako já, že i vozíčkáři mají různé postižení a různé touhy. To bylo pro mě asi nejdůležitější. Ale samozřejmě, na některé věci se zvládnu podívat i z jiného úhlu než zdraví spolužáci. Také jsem pro pacienty velmi často motivační faktor. Když jsem chodila na praxe, tak se mnou lidi dělali věci, které s nikým jiným nedělali, prostě proto, že mi ta holka na vozejku přece nebude něco podávat a ukazovat, když já to asi můžu zvládnout sám.

Takže jste je motivovala k tomu, aby se nenechali obskakovat a zkusili to sami?

Ano. A já taky úplně nepomáhám. Jsem na pacienty přísná tak jako na sebe. Radím jim, jak co mají udělat. Podpořím je, hledám cesty, kudy jít, ale nebudu nic dělat za ně. Jde o to, aby byli co nejsamostatnější, a když za ně všechno budu dělat, nedosáhnou toho.

Chodila jste do běžných škol, i když k pohybu většinou používáte vozík. Je podstatné, aby děti, které mají nějaký handicap, chodily do běžných škol? Jak důležitá je inkluze?

Inkluze je skvělá věc, ale musí být přínosná pro obě dvě strany, spíš tři, když přidám ještě vyučujícího. Pokud bych měla ve škole dítě, které není schopno s žádnou podporou program zvládat, ať už fyzicky, nebo mentálně, má třeba i chování náročné na péči a bude rušit výuku, tak si myslím, že to není úplně fajn. Ale v okamžiku, kdy se tohle všechno dá kompenzovat, bude mít pomůcky, asistenta a zvládne jít s podporou s hlavním proudem, tak určitě ano. Jsem strašně ráda, že jsem prošla od mateřské školky po vysokou inkluzí, ačkoliv v té době to inkluzí ještě nikdo nenazýval. Pro moji mámu bylo úplně normální dát mě do školky, kterou jsme měli před barákem.

Teď studujete speciální pedagogiku. Chtěla byste se jí pak věnovat dohromady s ergoterapií?

Bylo by super, kdybych našla takové místo, mě láká oblast rané péče, která v sobě zahrnuje jak sociální poradenství, které děláme v rámci speciální pedagogiky, tak ergoterapii, tu zase z pohledu diagnóz, pomůcek nebo výukových materiálů. A hlavně si myslím, že je mimořádně důležité s předčasně narozenými nebo handicapovanými dětmi a jejich rodinami pracovat opravdu odmalička.

Nebojíte se, že právě raná péče může být hodně psychicky náročná?

Asi je náročná, ale já tím, že jsem člověk, který si prošel vším možným, žiju realitu svého postižení, tak já osobně si to tak neberu. Nepřijde mi to tak náročné jako lidem, kteří postižení nemají a nedokážou si tu situaci představit. Takže tohle by asi byla trochu má obrana.

Řekla byste, že se i díky úspěchům paralympijských sportovců a jejich větší viditelnosti proměňuje přístup společnosti k lidem, kteří mají nějaký handicap?

Myslím, že ano. Že se lidé nebojí zeptat, jestli třeba nepotřebujeme pomoct. To dřív nebylo. Byli jsme někdo, o kom se ví, že existuje, ale okolí se ho trošku bojí, a tak na něj radši jen kouká a nejde se na nic zeptat. A to si myslím, že už trochu ustupuje, tím, že jsou lidé s postižením viditelnější nejen v médiích, ale i ve městech. Mám kolem sebe okruh lidí, který mě zná, připadám jim normální a jsem ráda, že mohou tohle povědomí šířit mezi své jiné přátele, kteří to pak zase šíří dál. Když to takhle bude dělat každý, může být situace ještě mnohem lepší.

Jsou nějaké stereotypy, které se kolem vás objevují a které vás třeba dokážou pobavit?

Určitě by se nějaké našly, ale já je úplně nevnímám. Nevšímám si, když na mě lidé koukají třeba v tramvaji nebo na ulici. Když jdu někam s kamarádkami, všechny říkají ježiš, už na nás zase koukají. A já to nevidím. Jak v tom žiju celý život, svoje postižení nevnímám.