Rošťák není zlý

La Putyka, divadlo našeho Rosti, chystá premiéru představení ADHD, což mě nutí vzpomínat.

Rosťa se s tou diagnózu narodil, i když se jí tak tehdy neříkalo. Pro okolí byl zlobivým dítětem, jen blízcí lidé věděli, že je jiný. Říkali jsme mu Rošťák, ale on rošťák nebyl.

Měl spoustu energie, kterou nedovedl směřovat dlouho na jedno místo; tím pádem vůbec nedokázal fungovat ve školce a my se mu pořád museli střídat za zády. Pět minut zuřivě kreslil, zahodil pastelky, pět minut stavěl kostky, pět minut skákal do vzduchu, a pak se třeba na pět minut zakousl do koberce – všechno s úsměvem.

Mně to nevadilo, protože Rosťa byl dítětem vymodleným, naplňovalo mě štěstím, že ho mám, ale když jsem tři roky po něm čekala i Vítka, zašla jsem za pediatrem Matějčkem, který pravil: „Zhruba do páté třídy musíte vydržet a věnovat se mu neustále, od rána do noci, jinak to nejde.“

Polilo mě horko, ale přikývla jsem. Rosťa se trochu zklidnil už ve třídě první, kde měl štěstí na bezvadnou učitelku, bez níž by školu nenáviděl. Ona se mu věnovala víc, než musela, on se to snažil vracet. Nikdy nebyl zlý, kromě bráchy například nikoho nemlátil.

Potřeboval ale pohyb a řád, který mu poskytl nejdříve bohemácký Klokánek, a potom sportovní gymnázium, kde se vrhl na desetiboj. Najednou tu svou energii nasměroval ideálním směrem, dařilo se mu, a dnes se mu podobně daří v divadle.

Profesně je pro něj ADHD nejspíš výhodou — na druhou stranu lidé v okolí to s naším Rosťou občas měli, mají a budou mít těžké.