To děda mě nasměroval, abych pomáhala rodinám, říká vnučka profesora Matějčka

Prý jste dlouho držela v tajnosti, kdo je váš dědeček. Proč?

Když jsem studovala na Katedře sociální politiky a sociální práce na Filozofické fakultě UK, učilo mne tam mnoho dědových žáků. Někoho jsem znala i z dědova vyprávění. A tímto způsobem na sebe ve dvaceti opravdu nechcete upozorňovat. Zároveň jsem byla vychovaná tak, že úspěch, pokud nějaký přijde, má být váš, nikoli někoho jiného.

Kdy se to změnilo?

Teprve kolem roku 2020, tedy dva roky před oslavou výročí dědových stých narozenin, jsem se o tom, kdo byl můj děda, zmínila veřejně.

Organizace HOST, kterou jste v roce 2003 založila, se tím pádem etablovala bez toho, aby se vědělo o tomto rodinném propojení.

Ano – a mám z toho radost. Samozřejmě pár lidí to vědělo a děda byl taky u samotného vzniku organizace, když nám dělal garanta, konzultovali jsme s ním první případy a já jsem se s ním radila o samotném směřování organizace. Ale to mlčení mělo ještě jeden důvod. Tenkrát, na samém začátku, jsem nebyla úplně sebevědomá a říkala jsem si, že je to i taktické – že kdyby se mi něco nepovedlo, nebude tak trapné, že kazím jméno rodiny.

Nadšený včelař

Váš dědeček vyrostl v prominentní rodině. Víte, jaké bylo jeho dětství?

Jeho tatínek byl ředitel hřebčína v Kladrubech. Máte pravdu, byla to docela prominentní rodina, měli sloužící a tak. Děda i jeho bratr byli vedeni k pokoře, drželi je dost zkrátka a vlastně trochu paradoxně nesměli jakožto panské děti dělat spoustu věcí.

Když bylo vašemu dědovi asi osm, začal žít na internátní škole. Podle vás to mohl být jeden z důvodů, proč se pak ve svém profesním životě věnoval dětem v ústavní péči. Jak přesně ho tento zážitek mohl ovlivnit?

To je taková moje domněnka, protože to pro něj nebylo vůbec lehké. Domů mohl jezdit opravdu hodně málo a on měl s rodiči moc hezký vztah, hlavně s maminkou. Navíc to měl těžké v tom, že jako dítě byl na vozíku, protože se narodil se špatnou kyčlí a nemohl nějaký čas chodit, a děti se mu často smály.

Hned zkraje svého profesního života se v Sociodiagnostickém ústavu v Praze začal věnovat dětem v ústavní péči. Pobavila mě historka, jak na Štědrý den se svými třemi dětmi objížděl dětské domovy, všude ho pohostili, takže se pak večer vracel za svojí ženou už najedený. Pamatujete si nebo se traduje ve vaší rodině, jak moc ho práce ovlivňovala v soukromém životě?

Pamatuji si, jak jedno léto psal na zahradě na naší chalupě na Kokořínsku knihu, už si nevzpomenu kterou, a zároveň vařil na kamnech vosk na plástve, byl vášnivý včelař. Samozřejmě se zabral do psaní, takže ten vosk přetekl a málem nám shořela chalupa.

Takže byl workoholik?

Je pravda, že hodně pracoval, psal, telefonoval, konzultoval. Pamatuju si, jak za ním i o prázdninách jezdili na chalupu kolegové, pacienti nebo studenti, kterým vedl práci. Pamatuji si, jak sedávali na zahradě u včelína, pili kafe a něco řešili. Nikdy jsem ale nepozorovala, že by ho práce zahlcovala. Poměrně dost sportoval, byl myslivec, měl včely a pak se taky hodně věnoval nám, šesti vnoučatům.

Ve zmiňovaném ústavu se seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž následně zavedli a popsali pojem psychická deprivace, čímž se proslavili ve světě. Jde o psychické strádání v dětství a následky v pozdějším životě. Je něco, s čím byste s ním dnes diskutovala a třeba se i přela?

Možná by se něco našlo, na čem bychom se neshodli, ale důležité je říct, že důvodem by byl zejména historický kontext, tedy v jaké době žil a pracoval on a jaké poznatky byly tehdy dostupné a v jaké době žiju já. Bezpochyby to, co dokázal, bylo nesmírně významné. Děda vždycky říkal, že byl ve správný čas na správném místě. Kromě jiného se mu s jeho kolegy podařilo zatlačit na vládu a důležité lidi, aby vznikl zákon o rodině, pomáhal tady otevírat první SOS dětské vesničky. On a jeho kolegové měli tehdy možnost dělat velké a rozsáhlé výzkumy, sledovat děti v ústavní péči a měli dostupné informace, které by bylo v současné době vzhledem k ochraně osobních údajů velice obtížné získat.

Když jsem mluvila s lidmi, kteří vašeho dědu znali a kteří se v ČR věnují pěstounské péči, říkali mi, že ho přesvědčovali, aby je podpořil ve snaze etablovat tu přechodnou pěstounskou péči a omezit tím pobyt dětí v kojeneckých ústavech. To on prý ale odmítal.

Máte pravdu, že toto téma by možná mezi námi mohlo skřípat. Tam jsme se ze začátku malinko neshodly i s mojí mámou (Jarmila Krégrová, pracovala jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně – pozn. red.).

K přechodným pěstounům jdou děti odebrané z rodiny a během jednoho roku se řeší, co dál: zda se dítě může za určitých podmínek vrátit zpátky k biologické rodině, nebo zda může do adopce, nebo k dlouhodobým pěstounům. Jaký byl hlavní argument profesora Matějčka, proč přechodní pěstouni nejsou ideálním řešením?

Přiznám se, že toto je spíše otázka na některého z jeho kolegů, kteří s ním pracovali. Co si z doslechu vzpomínám, byly to diskuse ohledně potřeb dítěte, které potřebuje stabilní a jistý vztah. Když jsem o tom diskutovala s mámou, byly už k dispozici zobrazovací metody jako magnetická rezonance, a tudíž se vědělo víc o tom, jak se vyvíjí mozek dítěte. Bylo jasné, že dítě potřebuje, aby se o něj někdo staral, choval ho, mluvil na něj, pečoval o něj. Tím pak v mozku, velmi zjednodušeně řečeno, vznikají důležité neuronové spoje, které tvoří základ našeho emočního chování. Pokud, zejména jako kojenci, takovou péči nezažijeme, tyto neuronové spoje vznikají s obtížemi nebo v některých případech nevzniknou nikdy. Děda v té době tyto metody k dispozici neměl.

Srdcové téma

Vy už dnes v organizaci HOST nepůsobíte, věnujete se své soukromé terapeutické praxi. Nicméně skrze organizaci jste svým způsobem navázala na práci svého dědy. On vyzkoumal, že děti vyrůstající bez blízké osoby jsou deprivované. Jedno z řešení, když pomineme náhradní rodinnou péči, je to, že se pomůže rodinám, aby péči o dítě zvládly a dítě jim nemuselo být odebráno.

Přitom já jsem se profesně nikdy tak úplně rodinám věnovat nechtěla. Během studií i krátce po nich jsem se věnovala postiženým lidem, byla jsem rok na stáži ve vězení, pak jsem dělala s drogově závislými.

A proč tedy nakonec ten fokus na rodinu?

Před skoro pětadvaceti lety jsem se dozvěděla o projektu, který byl zaměřený na dobrovolnictví, a zaujalo mě to. Řešila jsem to tehdy s dědou a on mi řekl, že by to mohlo být zajímavé, nové téma ve zdejších podmínkách. Doporučil, abych z toho množství obtíží, kterým rodiny čelí, vybrala nějaké konkrétní. Navrhl mi svoje srdcové téma a tím byli rodiče, kteří vyrostli v dětském domově a nezažili, jak má vlastně rodina fungovat. Dnes HOST pomáhá širokému spektru rodičů, nejen těm, kteří vyrostli v ústavní péči.

Jaký je rozdíl mezi vaším dobrovolnickým programem a terénní sociální službou, což jsou dva typy pomoci, které mimo jiné nabízíte?

V našem dobrovolnickém programu to máme postavené na principu „rodič rodiči“. Pomáháme rodičům, kteří si nejsou jistí svou rodičovskou rolí. Obvykle vyrostli v dysfunkční rodině, s tím bývá spojené neprospívání ve škole, takže ne úplně dobré vzdělání i ne příliš dobrá práce. K tomu se přidává nevelké sebevědomí a existenciální stres. Dobrovolnice přicházejí rodiny podpořit v jejich praktických dovednostech.

Například?

Třeba jak nakoupit levně, ale výživně, jak uvařit… Někomu to bude možná připadat zvláštní, ale někteří lidé pocházejí z rodin, kde se třeba nikdy nevařilo, takže to opravdu neumí. Nesmírně důležitá je i podpora rodičů ve vztahu k jejich dětem, tedy aby si s dětmi hráli, věnovali se jim.

A sociální pracovnice chodí do jakých rodin?

Tam, kde se děje něco závažnějšího. Když rodině hrozí vystěhování, potýká se s násilím nebo zcela nezvládá péči a výchovu dětí. Tahle práce je velmi náročná a místy i drsná. Ne každý má chuť a odvahu ji dělat. Někdy hledáme terénního pracovníka třeba až rok a nabídnout mu můžeme něco přes třicet tisíc hrubého, na víc nedostaneme dotace.

HOST je součástí mezinárodní sítě organizací Home Start, máte tedy srovnání s tím, jak to chodí v cizině. Co ráda vyprávíte jako příklad dobré praxe?

Ráda mluvím o Británii. Tam leží prevence především na škole. Je třeba běžné, že učitel jde před nástupem dítěte do školy na návštěvu do rodiny nebo že je ředitel každý den ráno před školou a zdraví se s dětmi a rodiči. Zná osobně každé dítě, které do jeho školy chodí. Je to taková maličkost, ale tím dává najevo, že za ním kdokoli může přijít, s rodiči se zná, vzniká tam tolik potřebná důvěra. Škola pak řadu věcí řeší sama, mají tým lidí, kteří se mohou věnovat rodinám, které řeší nějaké problémy. Tím mnoho problémů zachytíte včas a nenecháte je nabobtnat do obřích rozměrů. A jednu věc mám hodně ráda.

Jakou?

Některé britské základní školy mají ranní zklidňující programy. Jsou si vědomy, že některé děti vyrůstají v opravdu drsných podmínkách, nemají dostatek prostoru pro odpočinek a přípravu do školy. Děti tak mohou využít tento program, kdy ráno přijdou do takové klubovny, kde je vyškolený pracovník. S ním mluví o tom, jak se mají, jaký měly včera den, někdy dělají nějaké aktivity, poslouchají hudbu, hrají hry a pak teprve jdou do třídy. V některých školách mají ve třídě malý stan, takový domeček nebo úkryt. Když se někdo zrovna necítí dobře, je unavený, smutný, vystresovaný, může si tam na chvíli zalézt. Prostě se tam pracuje s tím, že každý z nás má nějaké potřeby, nějak se aktuálně cítí a snaží se na to brát maximální ohled.