Brutalistických domů si nevážíme. Jejich bouráním umazáváme kus historie

Byli jste se v Kotvě podívat před jejím zavřením?

Jan Kordovský: Speciálně jsem tam nešel. Za ty roky se tam nic nezměnilo, tedy nic významného. Hlavní benefit Kotvy byl v tom, že byla součástí města. Byla průchozí, byla v ní spousta malých potřebných obchodů jako papírnictví, domácí potřeby, pekařství, mohli jste si tam nechat udělat klíče. Sloužila lidem, což se nedá říct třeba o obchodním centru Palladium, které je naproti.

V únoru to bylo devětačtyřicet let, co byla Kotva slavnostně otevřena. Za socialismu zažila slávu, jet do Prahy znamenalo jít na památky – a do Kotvy. Po revoluci ale majitelé tápali, co s ní. Vy pamatujete až tu druhou část příběhu. Jak jste Kotvu vnímali?

Marie Kordovská: Po revoluci Kotva moc nefungovala, měnili se majitelé a moc nevěděli, co si s tím prostorem počít. Ale to, co říkal Honza, že to byl dům pro lidi, mi přijde zásadní. A myslím si, že je to věc, která s rekonstrukcí zanikne. Když jsem byla v centru a potřebovala jsem něco velmi specifického, Kotva byla jistota.

Generali Real Estate, aktuální majitel domu, tvrdí, že je v kontaktu s ateliérem Alfa, který patří vaší babičce Věře Machoninové a vaší mamince, architektce Pavle Kordovské. Je to pravda?

JK: Je to tak, komunikují, jsou relativně slušní a funguje to. I když úplně bez výhrad nejsme, raději po detailech rekonstrukce moc nepátráme.

MK: Honza a já jsme od toho dali ruce pryč. Ne že bychom vzdali snahy o ochranu babiččiných domů, ale to množství stresu, zmaru a zoufalství, které všechny ty domy provází, je tak velké, že v zájmu sebezáchovy jsme se museli trochu stáhnout. Navíc Kotva byla prohlášena za památku. Teď je to na památkářském odboru, my s Respekt Madam nebudeme nahrazovat památkáře – i když se teď ukazuje, že i ti nejsou úplně funkční.

Majitelé rekonstrukci Kotvy nechtějí podrobněji komentovat, nejsou ani veřejně dostupné vizualizace. Vy o rekonstrukci víte víc?

MK: Víme, a proto právě doufáme, že zakročí památkáři. Brutalistické domy jsou komplikované. Potřebují změny, aby se přenesly do současnosti, ale je velmi důležité respektovat autorský návrh a nepřebíjet původní koncept svým egem a snahou být originální. A některé úpravy Kotvy se v tomto duchu chystají.

JK: Už jenom to, že investor obeslal řadu světových architektů, jejichž jména jsou často jen značka, svědčí o tom, že tam někdo bude chtít svoje ego ukazovat. Jenže rekonstrukce těchto domů musí dělat lidé, kteří ty domy mají upřímně rádi a chtějí je zachovat, vrátit jim původní lesk.

Jste skeptičtí? Nevidíte světlo na konci tunelu?

MK: Moje bývalá šéfová mi kdysi říkala, že Poláci mají rčení. Když vidíš světlo na konci tunelu, znamená to, že na tebe jede v protisměru vlak. Vzala jsem ho za své ohledně české poválečné architektury. S brutalistickými domy jsme intenzivně strávili posledních deset let, máme k nim osobní pojítko díky babičce a dědovi. Baví mě dívat se, jak byly vymyšlené, jak jsou estetické, funkční. A bolí mě vidět, že se špatně rekonstruují a bourají, od revoluce se vztah k nim nezměnil. Nevážíme si jich. Takže ano, v téhle věci jsem trochu cynická.

JK: Lidé, kteří majetkově za těmi domy stojí, nepochopili, že ve světovém měřítku je to jen krátké období, kdy se brutalistické domy stavěly. Další už se nepostaví. Když je zbouráme, smažeme tím kus historie. Je to, jak když z knížky vytrhnete stránku – ztratíte dějovou linku.

MK: Ty budovy jsou kontroverzní, problematické, ale jsou dokladem své doby. Díky nim jsme odhalili jejich neduhy, často ta betonová monstra nejde vytopit, teče do nich. Jednou jsem seděla u klauzur na UMPRUM a bylo vidět, jak někteří studenti brutalistické stavby obdivují. Navrhovali až betonová šílenství a vy jim můžete říct ,to je hezké, že ten styl máte rádi, ale koukněte se na ty domy, co už stojí‘. Už je to vyzkoušené, nefunguje to, doba je jinde, teď je potřeba dělat domy ekologičtěji.

Sochy za sádrokartonem

Váš spolek Respekt Madam vznikl kvůli rekonstrukci karlovarského hotelu Thermal. Ten vlastní stát, spravuje ho ministerstvo financí. Nebyl by lepším hospodářem soukromý majitel?

MK: Nejsem si jistá. Ptát se, jestli má stát vlastnit hotel, je relevantní. Ale Thermal není klasický hotel, je to veřejná budova. Byl navržen jako festivalový palác, kongresové centrum a kulturní dům. Tuhle funkci stát garantuje lépe než soukromý majitel. Akorát v tomto případě se to neděje.

Jaký vztah k Thermalu mají Karlovarští?

JK: Dlouho jsem si myslel, že jim vadí ten dům sám o sobě, že ho považují za socialistické monstrum, to je totiž častá zkratka pro brutalistické domy. Ale když jsme s nimi mluvili, ukazovalo se, že s ním jsou víc v pohodě, než jsme si mysleli. Do Thermalu je ale nenapadne jít, protože mají pocit, že tam nejsou vítaní a že je to tam drahé.

MK: Doufám, že jednou někomu dojde, že Thermal má být pro místní. Mají se tam pořádat filmové večery, koncerty, kroužky. Karlovarští tam mají chodit posedět na kávu, víno, jít si zaplavat. Bohužel právě nepovedená rekonstrukce bazénu to špatné vnímání jen stvrdila.

Protože už nepřipomíná ten původní padesátkový bazén?

JK: To, že ho při rekonstrukci rozdělili a snížili tím jeho hloubku, je jedna věc, to už nevrátíme. Aktuální hlavní problém je, že bazén pronajali soukromé firmě, která chce za vstupné 600 Kč za tři hodiny. Přestal z toho být bazén pro místní.

Rekonstrukce začala v roce 2019, několik let předtím jste se snažili vedení přimět, aby ji před zahájením konzultovala s vaší babičkou a s vaší rodinou. Aby rekonstrukce měla renomovaného architekta a jednotný koncept. Povedlo se?

MK: Šéfové hotelu a tehdejší ministryně financí Alena Schillerová rádi do médií opakovali, že jsou s námi v kontaktu. To byl zastírací manévr. Pro ně komunikace bylo, že nám zvedli telefon, odpověděli na e-mail. Proběhlo pár schůzek, ale veskrze formálních. Za těch deset let se v hotelu vystřídalo několik ředitelů, nemůžeme říct, že by nekomunikovali nikdy, někdo se snažil víc, někdo vůbec. Ale obecně to byl průšvih.

JK: Jediné, co se nám povedlo zvrátit, co jsme si vykřičeli, je, že tam místo tartanových koberců v pokojích jsou béžové.

Proč Thermal není památka jako Kotva?

MK: Způsob, jak se domy prohlašují za památku, je – velmi zjednodušeně – takový, že někdo podá žádost, a když ji odborná komise schválí, ministr kultury už to jen podepíše. Thermal před lety komise prohlásila za památku, její stanovisko přistálo na stole tehdejšímu ministru Hermanovi – a bylo ticho. Pak se ukázalo, že vedení Thermalu se proti rozhodnutí komise odvolalo, nechalo si napsat negativní posudek od karlovarského architekta Alexandera Mikoláše, a proto Herman nic nepodepsal.

JK: Architekt Mikoláš sepsal posudek, proč Thermal nemá být památkou, na objednávku tehdejšího ministra financí Andreje Babiše a Adama Vojtěcha, který byl členem představenstva hotelu. A když se Thermal památkou nestal, přistála Mikolášovi nabídka na jeho rekonstrukci. To není náš výmysl, na to máme e-maily, kde je to vše popsané.

Uvažovali jste o žalobě, ve které byste bránili autorská práva své babičky?

MK: Měli jsme právníka, který se nabídl, že nám pomůže, když nás viděl v televizi. Přišlo mu, že vypadáme zoufale. Navrhoval nám různé možnosti, za co je můžeme žalovat. Ale my nevěřili, že bychom vyhráli. Kdybychom Thermal zažalovali a prohráli, oni by po nás mohli chtít ušlý zisk za dobu, co by kvůli sporu nemohli rekonstruovat.

JK: Na ochranu autorských práv máme zákony, ale jejich vymahatelnost je složitá, musíte se připravit na nekonečný boj. Navíc jeden soud už babička v 90. letech prohrála, protože stát tehdy použil právní kličku, že na výkresech Thermalu není konkrétně jméno Machoninová, ale razítko Projektového ústavu, kde byla zaměstnaná. Takže odborná veřejnost ví, kdo Thermal navrhl, učí se to na školách, píše se to v knihách, ale pro stát je autorem Projektový ústav. My si myslíme, že by to u soudu použili znova.

V Thermalu byl interiér dotažený do poslední skleničky, zároveň tam byla spousta děl tehdejších československých umělců. Jsou tam i dnes?

MK: Zůstalo tam posledních pár kousků nábytku a pořád docela dost umění. Někdy je ale schované na věčné časy za sádrokartonem.

Prosím?

MK: To je moje nejoblíbenější historka z Thermalu. Říkali jsme tehdejšímu řediteli hotelu, že ve foyer velkého sálu jsou součástí betonové stěny monumentální sochy od Miloslava Chlupáče. Zajímalo nás, proč nejsou vidět. On tvrdil, že neví, kde sochy jsou, že je asi ztratili. Jenže sochy, které jsou součástí zdi, ztratit nejde, takže jsme po čase dalšího ředitele donutili kus sádrokartonu sundat. Opravdu tam byly. Sochy od jednoho z nejlepších sochařů své doby, s neuvěřitelným životním příběhem, kdy byl perzekvovaný minulým režimem. Šlo by mu vzdát hold tím, že se ten sádrokarton strhne, doteď to ale nikdo neudělal.

JK: Ona se totiž ta sádrokartonová stěna používá coby fotokoutek filmového festivalu. Ten je viditelně důležitější.

Rekonstrukce je dva roky hotová. Byli jste se na výsledek podívat?

JK: Osobně jsme neviděli nové pokoje ani bazén, jen bychom se znovu naštvali. Byli jsme ale v prostorách, na které ještě nikdo nesáhl, což jsou ty veřejné prostory, které jsou nejhodnotnější. Děsíme se, co se bude dít s rekonstrukcí tam.

Betonová monstra

Rekonstruovat se bude i česká ambasáda v Berlíně, pod kterou jsou podepsáni architekti Machoninovi. Tam si zaměstnanci stěžovali, že v zimě je jim zima, v létě velké horko. Vy sami máte zkušenost se životem v brutalistickém domě, vyrůstali jste ve vile, kterou navrhli vaši prarodiče. Jak se v těch domech žije?

MK: Je to tak trochu škola odolnosti. Myslím si, že to byl důvod, že jsme neměli občas pochopení pro druhou stranu, protože když jsme v té architektuře vyrostli, přijde nám normální, že vám občas teče do domu. Nejsme zvyklí na plastová okna, co perfektně těsní.

JK: Jsme naučení, že když je vám zima, oblečete si svetr. Ale víme, že se ty domy potřebují opravit. Nikdy jsme neříkali, že se nemají opravovat. Rekonstrukce jsou složité, musíte udělat spoustu kompromisů, ale když na pozadí každého rozhodnutí je, že máte ten dům rád a máte respekt k autorovi, na konci to musí klapnout.

Řada brutalistických domů už byla zbourána, většinová veřejnost to přijímá bez velkých emocí. Je to kvůli kontroverznímu vnímání brutalistických staveb?

MK: Pro většinu lidí jsou to betonová monstra uprostřed města, co zničila panoráma, a my teď nevíme, co si s těmi domy počít. To není novodobý diskurz, tahle nálepka se s těmi budovami táhne od normalizace. Od začátku k nim přistupujeme negativně, málokdy uslyšíte: Koukněte, jak skvělý dům tady máme!

JK: Před časem zveřejnili vizualizace, co vznikne na místě zbourané budovy Transgasu v Praze na Vinohradech. Skleněná kancelářská budova. Transgas byl jediný příklad svého typu architektury ve střední Evropě a my tenhle dobový odkaz nahradíme unifikovaným průměrem.

Myslíte, že brutalistické stavby budou u nás jednou doceněné?

JK: Líbilo by se mi, kdyby to s nimi dopadlo jako s uměleckým centrem Barbican v Londýně. Někomu se ten komplex líbí, někomu ne, ale každý ví, o jaký dům jde. Kvůli influencerům se tam nemůžete hnout, je to cool místo, které má ducha. Když máte byt v Barbican Centre, jste zaopatření na tři životy dopředu. Ale my než české brutalistické stavby doceníme, všechny je zničíme.