I dítě s handicapem má spadnout z kola a zažít vosí píchnutí

13. března 2024

foto: archiv Ivana Růžičky

Pedagog Ivan Růžička pracuje ve školství pětatřicet let. Vede speciální školu Arkadie v Teplicích, kam chodí děti s mentálním handicapem či souběhem vad. „Rodiče je často až příliš ochraňují. A přitom je důležité vést děti co nejvíc k soběstačnosti. Pomáháme rodičům, aby se nebáli pustit své potomky do samostatného života,“ říká Růžička.

Vaše škola učí děti nejen matematiku nebo angličtinu, ale máte také atypické předměty. Proč jste je zařadili do výuky a co v jejich rámci děláte?

Škola má vést děti k soběstačnosti a to u nás platí dvojnásob, protože i děti s handicapem mají mít možnost žít samostatný život. Právě proto máme předmět pracovní činnost, kde se žáci učí základní dovednosti, aby věděly, jak fungovat v domácnosti. Dřív bylo běžné, že děti odmalička pozorovaly, co dělají rodiče, a celkem přirozeně se od nich tyto dovednosti učily. Dnešní děti už tak často nevídají rodiče při manuální práci. Dost ubylo situací, kdy vidí například tatínka zatloukat hřebík nebo opravovat kolo.

Přečtěte si také

Takže je to učíte vy?

V rámci předmětu pracovní činnost pečeme, vaříme, uklízíme, stavíme ptačí budky nebo děláme další rukodělné práce. Každoročně organizujeme Tvořivý den, kam zveme rodiče našich žáků. Jednou z aktivit je právě zmiňované zatloukání hřebíků. Zdánlivá maličkost, ale jaký má vždycky úspěch! Děti mají pokaždé velkou radost, že se jim povede zatlouct pár hřebíků.

Součástí výuky je také řada aktivit v přírodě. Co společně podnikáte?

Žijeme ve světě, kde je obrovské množství všemožných podnětů. Současní mladí lidé jsou tím vším opravdu přehlceni. Náš mozek je ale původně nastaven na přijímání podnětů z přírody, kde je jich pro něj tak akorát. Chceme, aby naše děti zažívaly něco v přirozeném, přírodním prostředí, kde si můžou ledacos vyzkoušet. Postupně zjistí nejen to, co všechno zvládnou, ale také pochopí, co je nad jejich síly.

Mají děti venkovní aktivity rády?

Pro řadu dětí je to vůbec poprvé, kdy jsou pár hodin, nebo dokonce celý den v přírodě. Měli jsme jednoho žáka – vozíčkáře, který nám říkal, že až v patnácti se díky našim školním aktivitám dostal poprvé do lesa. Sídlíme v Teplicích a všude okolo je opravdu hodně možností, kam vyrazit do přírody – Krušné hory, České středohoří, Labské údolí, řeka Bílina… V zimě jezdíme na běžky, sjezdovky, boby, sáně nebo brusle. V létě se chodíme koupat, podnikáme výlety, jezdíme na kole, na koloběžkách nebo kolečkových bruslích. Střílíme z luku. Na zahradě školy opékáme buřty, pěstujeme ovoce a zeleninu.

Sám jezdíte na vysokohorské expedice. Tam asi žáky neberete…

Tahle moje aktivita přímo nesouvisí s tím, čemu se věnujeme ve škole. Odmalička jsem jezdil s rodinou do hor. Když jsem pak studoval vysokou, dala se dohromady parta spolužáků, která má stejný koníček jako já. Nejčastěji cestujeme do Karpat, na Zakarpatskou Ukrajinu a rumunských Karpat. A jezdí s námi všechny možné věkové kategorie, od sedmiletých až po šedesátileté. Pokud se člověk odváží vyrazit a má nějaký cíl, například chce zvládnout vysokohorskou túru, musí počítat s tím, že bude potřeba odvaha a zcela určitě to bude dobrodružství. Může zažít pořádnou makačku, když stoupá do hor s těžkým batohem, ale taky si užije rozednívání nebo stmívání v nádherné krajině. Bouře na hřebenu vám jasně ukazuje, kdo má skutečně na světě moc. A to je příroda. Hory a pobyt v přírodě nás vedou ke spiritualitě, pokoře a úctě.

Podpořte Reportér sdílením článku