Od Vesny k indickému ášramu. (Nejen) duchovní cesty české zpěvačky  

V Indii se říká, že učitel přichází v momentě, kdy je žák připravený…

Můj manžel se mnou před dvěma lety zažil pravé indické zásnuby. Předem upozorňuju, že nepatří k žádné z typických cílových skupin pro dovolenou v Indii (rozuměj nadšenec indické kuchyně, hippík bez peněz ani jogín toužící po poznání). A ani já před lety nic z toho nebyla…

Když jsme spolu před dvěma lety přiletěli do Bhópálu, v němž kromě špinavého jezera, přežvykujících krav na dálnici a stánků se smaženými samosami není moc k vidění, Tomáš, který byl v Indii poprvé, se zděsil, kam jsem ho to vlastně dotáhla. Taky se vždycky zděsím – a trvá mi dva až tři dny, než to rozdýchám.

Tenkrát, v jednom z místních hotelů, kde jsme měli přečkat první noc, jsem Tomáše uklidňovala: „Na Indii se musíš naučit dívat srdcem, jinak ji nikdy neuvidíš.“

Zázrak u čajových šálků

Poprvé jsem se do Indie dostala v osmnácti letech.

Doprovázela jsem mámu, zamlada milovnici lezení po horách, na cestě po nepálské trase k základnímu kempu pod Mount Everestem, kam jsme ale nakonec nedošly. Když kvůli vysokohorské nemoci, kdy nezabíralo ani vdechování kyslíku z kyslíkové bomby, musela jednoho ze členů naší expedice odvézt helikoptéra, ostatní se rozhodli vylézt na Gokyo Peak, do nějakých 5 300 metrů nad mořem. 

Naše bláznivá teta, která byla pověstná svým batůžkářským cestováním, nám zavolala z Darjeelingu (ano, z této oblasti pochází čaje, které pijete), že Nepál je od Indie vlastně jenom kousíček a jestli bychom se za ní nechtěly zastavit. Proč ne?