Abych to „nejinxla“! Dokud to jede, chci si to užít

Ptáte se, co říkám na fakt, že si mě „všimla česká veřejnost“, a to mi připadá takové úsměvné… Žiju v Berlíně, moc o tom nevím. Vidím jen čísla na Spotify, která můžou být generována algoritmem; pak taky počet sledujících na sociálních sítích a mediální pokrytí. Z digitálních čísel na obrazovce je těžké udělat si reálný obrázek – nebo se toho obrázku bojím? Nevím. Jsem v Berlíně docela odříznutá ve vlastní bublině, s manželem, ve studiu. Chci se jen rozvíjet a zlepšovat ve svém řemeslu, tak mi to vyhovuje. Navíc se bojím, že by mi větší pozornost v každodenním životě nedělala moc dobře…

Ano, začínám si všímat, že Češi na koncerty chodí čím dál víc, a dokonce si zpívají mé texty nahlas, to je krásné. Zároveň tím pádem nově cítím zvláštní zodpovědnost, že je na druhé straně i někdo další, kdo si koupil lístek, přišel na koncert, moje hudba pro něj něco znamená – a nechci zklamat. 

No a jak si vysvětluju fakt, že na koncerty holky usazené v Berlíně chodí lidé v Praze nebo Brně? Zase: nevím. Možná pro to ani nechci hledat slova, abych nic takzvaně nejinxla (z anglického jinx – prokletí). Jsem ráda, že ten vlak pomalu jede, tyto řádky mimochodem píšu ve vlaku z Berlína do Prahy. Asi se časem zastaví, pak třeba zas rozjede, ale dokud jede, chci si to užít.