Pes. Inspirace a nejvyčůranější člen rodiny

Někdy píšu texty se psem. Teda ne že by se mnou seděl u stolu. Jdu ho vyvenčit, a když je vesmír nakloněn, něco mě napadne. Třeba: „Jdu lesem se psem a pryč je skepse.“ Jenže najednou je pryč pes. 

Jak se to stalo? Rychle a bez varování. Otočil jsem se a nejvyčůranější člen naší rodiny nikde. Celou dobu se Selina (tak se ten pes jmenuje) šourala jako vždycky za mnou. Otočím se – je tam. Otočím se po dvaceti vteřinách a není tam. 

„Zase zalezla ke strouze a něco si tam čuchá. Přijde, až když zavolám minimálně pětkrát,“ pomyslel jsem si a začal se vracet po cestě mezi strouhou a náspem, kde hučela čtyřproudová silnice pro motorová vozidla. Jenže tentokrát se paličatý miniaturní bulteriér nevyskytoval tam, kde jsem ho pokaždé našel. Nejdřív jsem byl v klidu, protože vím, že tento pes je mistr světa v tom, jak nenápadně zmizet nebo se někde zašít a tam posměšně čekat, až ho najdu – většinou jak žere něco, co se dá sežrat, protože žrádlo je alfou i omegou jeho života. 

Stojím a čekám, že přijde fáze číslo dvě. Tedy že se s ironickým soucitem ve své němé tváři odněkud milostivě přišourá a překlad výrazu je zcela jasný: Hele proč tady tak hystericky řveš?

Tentokrát řvu mnohem víckrát než jindy, a nic. Začíná mi to být divný. „Ty jo, před chvílí jsem ji fakt ještě viděl. To není možný…“ Koukám nahoru na strmý násep a slyším táhlý zatroubení. Hlavou mi bleskne neuvěřitelná možnost, že se čtyřnohý šílenec z nepochopitelného důvodu vyškrábal až na silnici a teď tam kličkuje mezi autama letícíma největší rychlostí na Hradec Králové. Anebo už nekličkuje a je přejetej! 

Ve vteřině se tam vydrápu a vidím u krajnice ležící chuchvalec z čerstvě přejetýho zvířete.

Ale Selina naštěstí žije – stojí a okusuje „to“. Pach čerstvého masa a krve ji přivábil. Kolem se řítí kamiony a je otázkou času, kdy ji sejmou. Sprintuju až k místu, kde se vznáší psí smrt, popadám čokla, kterému ještě z tlamy visí kus masa z již neidentifikovatelného „toho“, a vracím se. Dopadlo to dobře. Nevím proč, ale přemýšlím, co na té silnici bylo přejetého. Vypadalo to trochu jako pes, ale jistý to není. 

Najednou proti mně jede cyklista. Je to člověk, který se mnou v devadesátých letech navštěvoval místní klub Žlutý pes. Kývne na mě s pohledem parťáka ze starých časů. Dochází mi, že naposledy jsem ho viděl, když předloni do Psa přijela legendární kapela Dog Eat Dog. Musím se tomu zasmát… „Dog“ mé dcery, kterého místo ní pravidelně venčím, běží spokojeně přede mnou. Začíná drobně pršet. Je psí počasí, ale z nebe tento den padá evidentně štěstí.

„Je to v cajku,“ procedím mezi zuby, pokračuju domů a jediný text, který mě napadá, jste právě teď dočetli.