Sama si za to mohla. Jak a proč se u nás (ne)trestá sexualizované a domácí násilí

Když dal Krajský soud v Brně jako soud první instance loni v létě podmínku muži, který znásilnil a sexuálně zneužil šest chlapců, vyvolalo to pobouření: trestání sexualizovaného násilí na dětech se stalo horkým tématem. Veřejnosti vadila nejen podmínka, kterou si obviněný sjednal se státním zástupcem a již soud schválil, ale i to, že brněnský soud neuložil odsouzenému zákaz činnosti práce s dětmi – přestože se trestné činnosti dopouštěl právě z pozice vedoucího na dětském táboře. 

Během následujícího půlroku se pak v mediálním prostoru probíral institut dohod o vině a trestu, zásady ukládání trestů soudy, výše trestních sazeb, které je na základě zákonů možné uložit, a také sazby, které se za sexualizované násilí u soudů skutečně ukládají. Realita značnou část veřejnosti vyděsila: zjistila totiž, že soudy často ukládají podmínky za závažnou trestnou činnost páchanou na dětech nebo jiných zranitelných obětech.

Do debaty se zapojovali novináři, neziskové organizace i advokáti, kteří informovali o dalších kauzách s podobným průběhem a výsledkem.

Příklady: Zneužitá žena má podle soudu výhodu, že je mentálně retardovaná. Znásilněné dítě s autismem podle několika soudů nemá nárok na odškodné, protože neví, co se mu dělo, a je pro něj horší projít dveřmi na fotobuňku než být análně znásilňováno. Zneužitá mentálně handicapovaná dívka si neuvědomuje, co se dělo, tudíž pro pachatele podmínka. Otec zlámal kosti půlročnímu miminku, ale to je malé a nic si nepamatuje, tedy podmínka. Dlouhých pětadvacet let muž týral svou manželku – a u soudu dostal čtyři roky nepodmíněně, ač mohl dostat let osm. Muž znásilňoval jednu ze svých dcer, ale nic mu nebrání stýkat se stále s druhou, protože zrovna jí (zatím) nic nedělal…

Jen co stačila debata před Vánoci utichnout, přišlo letos v lednu další rozhodnutí. Krajský soud v Brně, tentokrát jako soud odvolací, dospěl k verdiktu, podle něhož dostane podmínku muž, který po dobu dvou let několikrát týdně znásilňoval svou nevlastní dceru, vydíral ji a natáčel si s ní dětskou pornografii. Zpráva o podmínce za řádově 200 až 600 znásilnění dítěte mladšího osmnácti let vybuchla ve společnosti jako bomba. 

Veřejnost odborná i laická od ledna debatují nejen o druhu a výši uděleného trestu, ale také o důvodech, pro které brněnský soud rozhodl tak, jak rozhodl. Z odůvodnění rozsudku (navíc zveřejněného soudem s komentářem tak nevhodným, že se nad ním pozastavovali veřejně i lidé z justice) je totiž patrné, že soud omlouvá pachatele s tím, že on apriori není násilník ani sexuální predátor, ale že se to stalo celé proto, že si za to dívka mohla sama. Jednou souložila se svým nevlastním otcem dobrovolně, čímž mu umožnila natočit videa, kterými ji pak vydíral a nutil ke stovkám znásilnění.  

Ono odůvodnění lze ve zkratce redukovat na větu „Sama si za to mohla“. Podobným vysvětlením pak v médiích šermoval i ministr spravedlnosti, zatímco oběť se pokusila po vyhlášení rozsudku poněkolikáté o sebevraždu a zůstává v péči lékařů.

Systémový problém

Česká společnost se, zdá se, v poslední době nuceně probudila z nevědomosti – či dost možná i letargie – a začíná se hlasitě zajímat o to, jakým způsobem se (ne)trestá sexualizované a domácí násilí. A je, zcela po právu, zděšena. 

To, co vedení justice dlouhodobě označuje jako jednotlivé excesy z rozhodovací praxe, se totiž ukazuje jako projev systémového znevažování obětí sexualizovaného a domácího násilí a bagatelizace takovýchto činů trestními soudy. Jednotliví soudci, ministerstvo spravedlnosti, vedení soudů i Soudcovské unie se buďto nechtějí k jednotlivým kauzám vyjadřovat, nebo je komentují s tím, že trest v kauze uložený není v rozporu se zákonem. A druhým dechem dodávají, že veřejnost tomu nerozumí, nezná spis, nechápe situaci a vlastně se nemá zajímat a média by neměla o kauze referovat, protože to pak způsobuje nedůvěru vůči trestnímu procesu a justici jako takové. A to přece nechceme.