Za války utíkali na koňském povozu, sestru znásilnili sovětští vojáci

Gabriela Rudolfová se narodila v roce 1936 v Budapešti do rodiny zubního lékaře Julia Molcsanyiho a jeho ženy Juliany. Kromě starší sestry Margity s nimi žili tři sourozenci z matčina prvního manželství – Alžběta, Marta a Lászlo.

Druhá světová válka do života středostavovské rodiny zpočátku příliš nezasáhla. „Bydleli jsme na nábřeží Dunaje a nic strašného se nám nedělo. Potraviny sice byly na příděl, ale stačilo jít na trh, kde prodávali jídlo sedláci z venkova – byť za zvýšenou cenu,“ vybavuje si Gabriela.

Maďarsko za druhé světové války definovala rozporuplná postava Miklóse Horthyho. Někdejší osobní tajemník císaře Františka Josefa I. a viceadmirál rakousko-uherského loďstva vedl zemi od roku 1920. Postupně se stal spojencem Německa, s pomocí Hitlera zabral část Slovenska a Podkarpatské Rusi. 

Po sovětském vítězství u Stalingradu, kterému padla za oběť i druhá maďarská armáda, začala jeho ochota bojovat na straně nacistů výrazně klesat. Ačkoli byl Horthy konzervativní antisemita, k deportacím maďarských Židů, požadovaným Němci, se stavěl silně váhavě, nakonec začal vyjednávat se Spojenci o vyvázání z války a v říjnu 1944 vyhlásil příměří. Nacisté okamžitě poslali do Budapešti komando, které donutilo Horthyho abdikovat, a moci se ujala radikální fašistická Strana šípových křížů. 

V té době zesílily spojenecké nálety na Budapešť. „Chtěli bombardovat hlavně průmyslovou čtvrť Csepel, ale tehdy to neuměli tak přesně a pumy padaly všude, takže jsme proseděli spoustu hodin ve sklepě. To už byly zavřené i školy a začali se ve velkém nahánět Židé,“ vypráví Gabriela.

Jejího otce v té době odveleli jako zubaře do České Lípy a povolávací rozkaz dostal i bratr Lászlo, rovněž vystudovaný lékař. Letadlo, které je mělo dopravit do vojenské nemocnice, však narazilo do skály a bratr zahynul. 

Sestru znásilnili Rusové

Již krátce předtím zemřela na tuberkulózní zánět mozkových blan Gabrielina starší sestra Alžběta. A na maďarské území začaly vstupovat sovětské jednotky, jejichž cílem bylo rychlé obsazení Budapešti. 

Ve snaze uchránit zbývající děti a jedno vnouče se Juliana Molcsanyi rozhodla opustit město. Sbalila nejnutnější věci a se sestrou, dcerami Gabrielou a Margitou a s vnučkou se vydala za příbuznými do Dunajské Stredy. „Asi tři týdny poté Budapešť obklíčila sovětská armáda a vypukly boje, při kterých zahynula Marta – jediná sestra, která zůstala doma,“ přibližuje Gabriela osud rodiny a pokračuje: „Matka se dostala do těžké deprese a myslím, že nebyla úplně příčetná. Protože si v té Dunajské Stredě vzala do hlavy, že pojedeme přes půl Evropy za otcem do České Lípy – čtyři koně, dva vozy, tři haranti a dvě ženské.“

Výpravu do Česka brala osmiletá dívka prý jako dobrodružství. „Dali jsme se dohromady s dalšími rodinami, jelo nás asi osm vozů. Mamka vždycky dokázala zařídit, že jsme měli co jíst. Pamatuju si na špek a taky na černé pivo – kvůli vitaminům. Od té doby ho nemůžu ani cítit,“ vyprávěla Gabriela na konci roku 2023 školákům z Janova nad Nisou.

V Bratislavě kočující rodinu kvůli postupující frontě odklonili směrem na Vídeň. „Tam už jsme ale nedorazili – vojáci nám zabavili koně a zůstali jsme trčet na nějakém letišti,“ vzpomíná Gabriela a dostává se k nejtíživějším okamžikům: „O půlnoci se rozrazily dveře, na prahu stáli tři sovětští vojáci se samopaly a odvlekli mladší ženy včetně dvanáctileté sestry Margity. Matka se vymrštila a šla taky, dodnes to nechápu, mohli ji zastřelit. Co se dělo dál, přesně nevím – matka byla puritánka a o takových věcech se u nás nemluvilo. Vím ale jistě, že sestru znásilnili.“

V osvobozeném Rakousku ženy strávily řadu měsíců, potom se jim podařilo dostat do Budapešti. „Činžáky byly rozbité, omítky samá díra, byty plné hmyzu – až se říkalo, že celé město odpochoduje, protože ho odnesou štěnice. Vzpomínám, jak jsem se bála chodit spát, protože mi brouci padali do obličeje,“ líčí Gabriela. Na návrat do rodného města má ještě jednu silnou vzpomínku: „Během pouličních bojů na konci války nebylo kde pohřbívat mrtvé, takže se rozkopaly chodníky a pod nimi vznikly hromadné hroby. Na podzim 1945 se město rozhodlo mrtvoly převézt na hřbitov, a tedy vykopat. Takže jsem je cestou do školy přeskakovala.“

Když se vrátil Gabrielin otec Julius, byl zatčen. „Spletli si ho s Horthyho pobočníkem, který měl stejné jméno i rok narození. Matka si nicméně vzala do hlavy, že nezůstane v zemi ani za zlaté prase.“

Stesk po bratrovi

Rodina se nejprve pokoušela dostat do Ameriky, úřední proces však trval dlouho a mezitím – v roce 1947 – se v Maďarsku chopili moci komunisté. Následovalo stěhování na Slovensko, kde to brzy dopadlo stejně. 

V roce 1954 Gabriela odmaturovala na gymnáziu v Brezně. Dostala se na medicínu v Bratislavě, poté díky výměnnému programu přesídlila do Prahy, kde se již během studií provdala a narodila se jí dcera Denisa. 

Po promoci v roce 1960 nastoupila do nemocnice ve Vysokém nad Jizerou, pracovala i v nemocnici v Jablonci nad Nisou nebo v léčebně dlouhodobě nemocných v Tanvaldu. Dnes žije v Jablonci, je trojnásobnou prababičkou. Někdy vzpomíná na svého staršího bratra: „Strašně jsem ho milovala. Posílal mi z vojny dopisy a na obálce byla vždycky namalovaná princezna. Dodnes si vybavuju, jak jsem vyhlížela pošťáka.“

Příběh Gabriely Rudolfové zpracovali Alexandra Bromová, Tomáš Halama, Matěj Hanslian a Alena Linhartová ze ZŠ Janov nad Nisou pod vedením Adama Kulicha.