Anatomie rusofobie. Proč jsem s ní svázán už na věčné časy   

Co je to rusofobie? Někteří ji označují za chorobný odpor ke všemu ruskému. Já jsem ale přesvědčen, že zatímco nenávist k Rusku by byla, jako vždycky každá nenávist, zlým břemenem, rusofobie je pouze nechutí ke všemu, co páchne tím velkým ruským spasitelským posláním, mesianismem, za nímž je ve skutečnosti zbytnělé, psychopatické ego.

K rusofobii jsem přišel 21. srpna 1968. Jsem rusista, který hned po tom osudovém dni, kdy Sovětský svaz okupoval Československo, vyřadil ze své knihovny ruské autory v originále. Získal jsem alergii k azbuce a má láska k ruské literatuře zastihla teď mé milované autory in flagranti se svatým ruským nadčlověctvím. Takhle jsem teď četl Fjodora Dostojevského a takto se mi zprotivil i Alexandr Solženicyn, když si hned po návratu do Ruska porozuměl s Putinem v tom jejich velkoruském poslání. 

Má rusofobie mě ale nepřipravila o milovaného Puškina, geniálního básníka, který se přiznal, že čert mu byl dlužen, že se narodil v Rusku. Má rusofobie je totiž opravdu antipatií ke všemu velkoruskému. Vždyť kremelský diktát nám sem zavedl své monstrprocesy, obrovské pracovní tábory a tisíce arestovaných a zavražděných a taky rusifikaci mnoha českých duší.

Příběh z Moskvy

Můj ukrajinský dědeček, František Žyla, patří k nejbáječnějším lidem, které jsem směl v životě poznat. Byl z třetí generace ukrajinských běženců. Už carské Rusko si Ukrajinu přivlastnilo a zacházelo s ní jako s podřadným národem. Stalin chtěl neposlušnou Ukrajinu zlikvidovat hladomorem a Putin prohlásil, že Ukrajinci jsou jen jakýsi neústrojný umělý národ, vytvořený kdysi Poláky a Litevci. A v čase, kdy jsme byli čtyřicet roků pod kremelským poručnictvím, mnohé z nás infikovala ruská propaganda svým opovržením Ukrajinou. 

V roce 2001 mi z moskevského nakladatelství MIK přišel vzkaz, že by rádi vydali můj román Nesmrtelný příběh a že jsou nakladatelství, co už má na svém kontě eseje Václava Havla. I měl jsem naivní pocit, že svobodná česká literatura může právě teď sehrát v Rusku svou roli, a odletěl jsem do Moskvy podepsat smlouvu. A tak uviděl jsem, jak tam rychle rostou hypermegamarkety, ale na moskevských bulvárech jsem zas uviděl beznohé jezdce, invalidy z války v Afghánistánu, jak jedou na takových okolečkovaných prkýnkách. A když jsem pak doma prolistoval Bessmertnuju istoriju, ruskou podobu svého Nesmrtelného příběhu, našel jsem tam cenzurní zásahy. 

A tak jsem zas vzkřísil svou alergii k azbuce a už nikdy bych neuvažoval o žádných ruských vydáních, kdyby se mi o deset roků později v mailové poště neohlásila překladatelka Nina Šulgina. Představila se mi jako překladatelka Milana Kundery, od něhož možná měla mou mailovou adresu (na to jsem se jí nikdy nezeptal), a tak získala mou důvěru. A od ní jsem taky získal ten Puškinův citát, že mu byl čert dlužen, že se narodil v Rusku. Přeložila můj román Dobrou noc, sladké sny. Vylíčil jsem v něm řádění německých okupantů i ruských „osvoboditelů“. Mně bylo na konci války pět roků a viděl jsem Brno poznamenané tím strašlivým střetem dvou armád, střetem topícím se v krvi i chlastu, v němž rovněž rudoarmějci, snad přesvědčeni, že jsou už v Germánii, zběsile rabovali a taky znásilňovali i české ženy. Vím o tom víc, než bych si v pěti letech přál vědět, protože mezi ty, koho „osvoboditelé“ znásilnili, patřila i má příbuzná. Ale román, v němž jsem představil Brno na konci války, vyšel rusky bez jediného cenzurního zásahu. A to samozřejmě zásluhou riskantní odvahy mé překladatelky.

Ano, je čas na přepsání dějin, s „osvobozením“ je to totiž jinak, než jak nám nabízely Kremlem schválené učebnice.

Když Stalin hnal Rudou armádu přes Evropu, měl s Hitlerem nevyřízený účet: nejenže Hitler zdevastoval část Ruska tím nejbestiálnějším způsobem, ale považoval ho za zrádce smlouvy Molotov–Ribbentrop a zrada, predatělstvo, jidášstvo bylo pro Stalina tím nejtěžším hříchem.

Sovětský vůdce chtěl být v Berlíně dřív než armády Spojenců, chtěl Hitlera za každou cenu, živého, anebo aspoň mrtvého. A tou každou cenou byly pak přízračné hekatomby rudoarmějců, které zběsile hnal na Berlín.

Tím dalším Stalinovým záměrem byla myšlenka na poválečnou kolonizaci části Evropy. A to byl taky důvod, proč hnal Rudou armádu, kudy ji hnal, a proč mu záleželo na tom, aby se mu spojenecké armády do toho nemíchaly, což si zajistil i diplomatickou finesou s nepřekročitelnou demarkační čárou, za níž se nesměl ukázat americký voják. 

Rakousko z kolonizace nakonec vyklouzlo (ale až po Stalinově smrti), avšak my neměli šanci. Na našem území padlo obrovské množství rudoarmějců a to byl dost možná Stalinův záměr, totiž jejich prolitá krev tak přímo „posvětila Stalinovo právo na naši kolonizaci“. Ale ty tisíce padly i při „osvobozování“ Afghánistánu a umírají teď při „osvobozování“ Ukrajiny a budou třeba umírat i při „osvobozování“ dalších zemí, když k tomu Putinova Rus dostane příležitost. Imperiální chtivost je v Rusku nadřazena životům jeho občanů a většina z nich přímo zbožňuje své kořistnické vládce.

Sen o dubisku

 Známý ruský emigrant, americký spisovatel, Vladimir Nabokov prohlásil o Rusku:

„Russia has always been a curiously unpleasant country despite her great literature. Unfortunately, Russians today have completely lost their ability to kill tyrants.“ 

Tedy – „Rusko bylo vždy podivně nepříjemnou zemí navzdory své skvělé literatuře. Naneštěstí Rusové dnes zcela ztratili schopnost zabít tyrany.“

Rusové jsou nešťastný národ, odedávna vycepovaný k otrocké poslušnosti vůči carovi, kdykoliv se car objevil na veřejnosti, Rusové padali na kolena. K našim národním zlozvykům sice nepatří padat na kolena před kýmkoli, jenže k Rusku jsme už v obrozenských idejích chovali víc než jen obdiv, bylo to pro nás „dubisko, k němuž jsme se měli přichýlit“. Ale když se potom někteří naši intelektuálové, Havlíček Borovský, Masaryk, Mrštík, vypravili do Ruska, vrátili se odtamtud s varovnými pochybnostmi. Ale přes varovné zkušenosti sen o dubisku stále ještě žil. Například první československý předseda vlády Karel Kramář dál snil o takzvaném novoslovanství, obracejícím se ovšem do minulosti, k carskému Rusku, z něhož si kdysi přivezl svou ruskou manželku. A protože bydlím v Moravském Krumlově, jehož už dlouholetou součástí je Slovanská epopej, nemohu ji nezmínit. Malíř Alfons Mucha na ní dlouho usilovně pracoval jako na oslavě slavjanofilství. Já se na ni dnes dívám jako na čarokrásný západ slunce nad, Ruskem iniciovanou, slovanskou vzájemností, jako na soumrak té zlé pohádky. A zmiňovat snad ani nemusím fučíkovský obdiv k „zemi, kde zítra znamená už včera“, a to naše kdysi nejoblíbenější heslo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. 

Když jsem byl v roce 2001 v Moskvě a na Ivanovském náměstíčku v Kremlu se setkal s obřím dělem, takzvanou car-puškou, napadlo mě, že je to vlastně metafora putinovských ambicí, které jsou sice obrovské, leč duté, z tohoto kanonu se už nevystřelí. Ale mýlil jsem se, Putinova car-puška už zas páchne střelným prachem, řečeno symbolicky. A to, že Rusko darovalo kopii car-pušky před radnici významného ukrajinského města Doněck, nebyla samozřejmě žádná náhoda.

Hluboce se skláním před Alexejem Navalným, před jeho legendární odvahou ve střetnutí se zlem a jeho smrtí v sibiřském lágru. Ale ani kdyby Putina někdy vystřídal někdo v Navalného stopách, už ani to by mě nezbavilo nedůvěry k Rusku. Přiznám se: s rusofobií jsem svázán už na věčné časy. (A nikdy jinak.)