Tísnivá budoucnost měst? Veřejný prostor pro zvané

Kdo zavítá na bratislavské hlavní nádraží, nezůstane dlouho na pochybách, že je tu správně v postsocialistické východní Evropě, kde ještě dožívá duch devadesátých let. Z výloh stánků ve vestibulu štěkají rukou psaná oznámení jako „Platba iba v hotovosti!“ nebo „Cigarety a lístky MHD nepredávame!“. Na internetovém cestovatelském fóru TripAdvisor má bratislavské vlakové nádraží průměrné hodnocení dvě a půl hvězdičky z pěti. Čtvrtina recenzentů označila svou zkušenost za strašnou. Varují před zápachem, nečistotou, žebráky, opilci, placenými záchody či neochotným personálem. Abychom nekřivdili, o nutnosti rekonstrukce nádraží se ví, jen se ji stále nedaří uskutečnit.

Naproti tomu, dorazíte-li na hlavní bratislavské autobusové nádraží, obklopí vás všechny vymoženosti 21. století. Terminál je ukrytý v suterénu nákupního centra a je výborně odvětrávaný, osvětlený a přehledný. Přímo z autobusu vyjdete do pohodlné čekárny a samoobsluhy, kde si můžete obstarat denní nákup nebo lacinou svačinu na cestu. Na TripAdvisoru mělo nové nádraží v půlce letošního února sice zatím jen šest recenzí, zato všechny dávaly plný počet hvězdiček.

Nad nádražím stojí tři podlaží restaurací a obchodů, včetně tržnice s farmářskými produkty, a k tomu spousta čistých a bezplatných toalet. Všechno je korunováno travnatou střechou s běžeckou dráhou, hřišti, pingpongovými stoly, venkovními posilovnami, koutkem na jógu, stinnými altánky, kuřáckými útulnami, parkovým grilem, komunitní a bylinkovou zahradou a hmyzím hotelem.

Když jsem na terasu zavítala poprvé, nemohla jsem se nabažit výhledu na vzkvétající Bratislavu, radovala jsem se z čistého a upraveného parkového prostředí, procházela mezi maminkami s kočárky, hrajícími si dětmi, studentkami slunícími se na lehátkách a korporátními zaměstnanci obědvajícími avokádové sendviče. 

Při další návštěvě už mi ta idyla přišla trochu tísnivá. Recenzenti z TripAdvisoru by si určitě pochvalovali, že je tu neotravují žádní žebráci nebo bezdomovci. Nikdo, kdo nesplňuje měřítka středostavovské spořádanosti, se sem nedostane. Úhlednost nerozbíjí žádné graffiti, plevel neproroste mulčem, vše je pod dohledem bezpečnostních kamer, včetně vás. Co se tváří jako veřejné prostranství, je dokonale gentrifikovaná soukromá nemovitost. Vstup je jen pro zvané a vy se podle toho musíte chovat. Na vlastní kůži tu cítíte, jak se utopie nenápadně mění v dystopii. 

Zmínila jsem Bratislavu, ale může to být kdekoli. Takových lákavých kvaziveřejných prostorů přibývá, háček je v tom, že běžný občan nemůže mít na jejich fungování aktivní podíl. Ve skutečném veřejném prostoru by si měl každý připadat vítán, v soukromě vlastněném veřejném prostoru je nám souzeno být nanejvýš tak tolerovanými hosty.