Na rozdíl od borovice, která má kořeny hodně hluboko

Šla jsem městem za cizím koněm. Objevil se nečekaně přede mnou. Vyšel z postranní uličky. Střídala jsem nohy nejprve rychle, bezmála hystericky, v iracionální touze srovnat s ním krok. Pak se to na pár lidských a koňských kroků podařilo. Ve chvíli, kdy jsem začala mít pocit, že to tak bude napořád, nebo aspoň na nejbližší křižovatku, kůň zastavil. Byla jsem si skoro jistá, že si sedne na zadek. Bůhvíproč. Snad proto, že si můj kojeneček zpočátku v dětských knížkách pletl koně a psy. Nesedl si, zůstal stát. Zastavil se, protože zastavila vysoká žena, která ho vedla. Na zadek si sedl až vlčák, který ji doprovázel a čas od času přivoněl k její dlani. Zastavila jsem taky. Stáli jsme na ulici jen my čtyři. Ukryla jsem se před zraky vysoké za koně.

Když se znova dali do pohybu, už jsem nemohla jinak než jít ve stínu koně s trojicí dál. Jinak by si byla všimla, že jsem tam celou dobu stála s nimi. Procházeli jsme kolem večerky, Coopu, dávno zavřené a chátrající trafiky. Deset, patnáct, dvacet minut. Já, kůň, vlčák, vysoká a kolem náklaďáky, autobusy, město.

Odpojila jsem se až nedaleko ze tří čtvrtin vypuštěného rybníka. Uprostřed se míhaly hřbetní ploutve ryb. Ryb namačkaných na sebe. Břichem ležely v bahně. Na břehu pupkatí chlapíci připravovali stánky a kádě. V hlavách myšlenky na prkýnka, ostré kuchací nože a grily. Na lavičce na břehu seděl stařec. Bílé vlasy v culíku; dával si pramínek chmýří za uši pokryté tenounkou kůží. Účes povyšoval jeho vzhled. Hlava vypadala aristokraticky. Karl Lagerfeld. Zbytkem těla byl maloměstským dědkem. „Dnes ještě ne, až zítra,“ řekl mi a ukázal hlavou k plakátku přitlučenému do kůry stromu a pak směrem k hřbetním ploutvím ryb. Na kůře jiného stromu nedaleko visela cedule s ukrajinským nápisem, který zakazoval ryby chytat a vyhrožoval pokutou. Takových bílých obdélníků s klikyháky bylo u rybníka teď několik. Byla to až v cizím jazyce napsaná výstražná upozornění, byli to až oni, Ukrajinci vracející se se sklopenou hlavou brzo ráno naší ulicí od autobusu z noční směny, co mi dovolilo se po letech strávených v cizině na maloměstě uvolnit. Ta opatrně zvednutá hlava, když chodec směřující opačným směrem nečekaně pozdravil, byla v cizině i teď po návratu do Čech taky ta moje. Druhý den ráno jsem si překotně zaběhla koupit půl chleba do Coopu naproti. Bylo tam rušno. Matky, starci, Ukrajinky. Před obchodem v igelitkách čekali dýchaviční kapři, až ti uvnitř nakoupí.