Pochybný plán na eukalyptový háj. Z krále multilevelu „zeleným“ byznysmenem

Před lety patřil k hlavním propagátorům a prodejcům sítě Lyoness, v níž řada lidí přišla o velké peníze. Doba údajně výhodných nákupních kartiček je však pryč – nyní láká Jaroslav Pilný pod značkou My Trees drobné investory na záchranu planety.

My Trees, do češtiny by se dalo přeložit jako Moje stromy, se prezentuje jako síť věnující se sázení rychlerostoucích stromů v Kolumbii, které budou zadržovat skleníkový plyn CO₂, jenž zásadně přispívá k oteplování planety a klimatické změně. Obchodní model má být následující: rychle vyrostlé stromy se brzy vykácí, dřevo se prodá – ještě předtím však stromy sehrají roli takzvaných uhlíkových kreditů, které zaplatí firmy, čímž sníží svou uhlíkovou stopu.

Tento model ovšem vzbuzuje nemalé pochybnosti.

Pozitiva i nebezpečí

Nejprve je nutné říct, že sázení stromů je v obecné rovině dlouhá léta oblíbenou zelenou aktivitou. Po právu. Stromy v krajině zadržují vodu, ve městě snižují množství prachu a hluku, přímo v místě, kde rostou, přispívají k ochlazování. A s postupující klimatickou změnou se do popředí zájmu dostává jejich schopnost zadržovat oxid uhličitý (CO₂), jeden z hlavních skleníkových plynů, přispívajících k oteplování planety. Díky tomu získaly stromy na atraktivitě mezi investory i spekulanty, kteří by stromy chtěli využívat k vytváření a prodeji již zmíněných uhlíkových kreditů.

Princip tohoto byznysu jsme už naznačili, ale vezměme to nyní více do podrobností: za každou tunu CO₂, kterou stromy během svého růstu a života zadrží, vznikne jeden uhlíkový kredit. A ten si koupí člověk anebo častěji firma, aby vyrovnali, cizím termínem offsetovali, část skleníkových plynů vytvořených jejich činností a podnikáním a snížili tím svou uhlíkovou stopu. Nákup uhlíkových kreditů je – na rozdíl od emisních povolenek, za něž musí vybrané sektory ekonomiky, jako například energetika, platit – čistě dobrovolný. Firmy však k tomu mají silnou motivaci a ta bude v dalších letech ještě stoupat. 

Evropa a další státy světa se totiž zavázaly k postupnému snižování emisí a dosažení takzvané uhlíkové neutrality do roku 2050. Tedy stavu, kdy budou do ovzduší vypouštět jen tolik skleníkových plynů, kolik z něj zase stáhnou. Což postupně dopadne i na jednotlivé podnikatele a společnosti. Ty se mají nejprve snažit co nejvíce snížit své emise skleníkových plynů například prostřednictvím úspor, změn ve výrobě nebo třeba přechodem na zelenou energii. A až poté, když už další snižování uhlíkové stopy nebude možné nebo ekonomické, nabízí se poslední řešení – emise CO₂ a jiných skleníkových plynů dorovnat neboli offsetovat. A to prostřednictvím nákupu uhlíkových kreditů.