Kladenské věžáky z 50. let: Topení ve stropu a ve sklepech kryty

Již na konci 20. let 20. století bylo jasné, že Kladno jakožto důležité centrum hutní výroby potřebuje novou výstavbu pro svůj další růst. Jako nejvhodnější bylo vytipováno území mezi tehdejším Kladnem a vsí Rozdělov. Bylo zde pevné podloží a nevanul sem vítr zamořený zplodinami z železárenské a ocelářské výroby. Kvůli hospodářské krizi byl však projekt výstavby odložen a obnoven až po válce. V prosinci 1946 se dostal na stůl upravovací plán sídliště, vypracovaný architekty Josefem Havlíčkem, Václavem Hilským, Miroslavem Koněrzou a Emilem Kovaříkem.

Stát však v roce 1946 vyhlásil program tzv. vzorných sídlišť, která měla být experimentem a vzorem pro další bytovou výstavbu. Do programu byla zařazena tři města, kde byla bytová krize nejhorší: Ostrava, Most a Kladno. Rodící se rozdělovské sídliště se tak rázem stalo součástí experimentu. Josef Havlíček se svými kolegy operativně přepracoval původní plány – to ostatně musel později ještě několikrát. Nový projekt sídliště byl dimenzován pro 5 000 lidí a počítal i s pěti věžáky, stylem odkazujícími na novoklasicismus a na předválečný funkcionalismus. 

První domy – zatím nikoli věžáky – se začaly stavět v roce 1947 v rámci první dvouletky, dokončeny však byly až v roce 1950 (celkem 19 domů). Stavbu neustále komplikovala probíhající kompletní reorganizace stavebnictví na úrovni státu, dále problémy s nedostatkem materiálů a pracovní síly i fakt, že se během šesti let třikrát měnil hlavní koordinátor. S tím vším si musel Havlíček a jeho kolegové poradit. Až v roce 1951 se vrací k projektu věžáků. Ani zde se však nevyhne změnám nařízeným shora. Místo pěti desetipatrových věžáků dostal nakonec Havlíček za úkol vyprojektovat věžáků šest, aby měli horníci a hutníci po třech domech, a to třináctipatrových. Investory se nově staly Spojené ocelárny a Kladenské doly; celkové koordinace se ujímá nově vzniklý městský národní výbor. Přichází nová éra standardizace a typizace, která má zjednodušit a urychlit socialistickou výstavbu. Havlíčkovi to ale výrazně komplikovalo práci.  

Sorele navzdory

Zkušený architekt, ukotvený v tradici avantgardy a funkcionalismu, s mnoha principy socialistického realismu nesouhlasil, podařilo se mu však – požadavkům komunistických kulturtrégrů navzdory – rozdělovským věžákům vtisknout svůj originální rukopis, díky čemuž nemají svým pojetím v Československu obdoby. Pro své domy hledal ztvárnění, které bude ideologicky přijatelné, ale zároveň originální a moderní. I když profesně trpěl a nebyl pro své postoje jmenován profesorem, podařilo se mu získat celou řadu výjimek, mimo jiné na použití silně nedostatkového železobetonu a cementu. Inspirací pro věžáky se mu stal nerealizovaný projekt obytné čtvrti l’Avenue des Maison-Tours v Paříži, kterou už na přelomu 19. a 20. století představil jeho vzor a přítel Auguste Perret.