Ze začátku to ve sborovně vřelo. Velké Hamry ukázaly, jak může vypadat cesta k inkluzi

S jaký zadáním jste v roce 2015 usedala do křesla ředitelky školy ve Velkých Hamrech?

Zadání zřizovatele, tedy města, znělo proměnit školu, která v té době nebyla vůbec inkluzivní, na školu, která je ochotná a schopná přijmout a vzdělávat všechny děti, které ve Velkých Hamrech bydlí.

Víte, jak došlo k takovému rozhodnutí?

Město začalo už asi tři roky předtím spolupracovat s Agenturou pro sociální začleňování a jedním z cílů bylo umožnit dětem, které bydlely ve vyloučených lokalitách, aby začaly chodit na základní školu přímo ve městě. Začleňovat romskou komunitu se město snažilo společně s agenturou i jinak. Pomáhali například rodinám se oddlužit či jim nabízeli, že se mohou dovzdělat.

Kam chodily děti z vyloučených lokalit, když ne do školy ve Velkých Hamrech?

Do speciální základní školy určené pro žáky s nějakým typem postižení. Taková škola je v sousední obci, asi pět kilometrů vzdálená. Odcházely tam romské děti, které měly problémy se vzděláváním v běžné škole, někdy i na žádost rodičů. Jejich problém pramenil zejména z nepříliš podnětného domácího prostředí. Dětem chyběla jazyková připravenost a zkušenosti z běžného života. To není ale důvod, proč být ve speciální škole, a Česká republika byla dokonce za tuto praxi v roce 2007 odsouzena u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

MUSÍME SE TO NAUČIT

Co se stalo, když jste do školy nastoupila?

Hned po mém nástupu jsme přijali do školy všechny děti z města, které ten rok šly do první třídy. A během doby, co jsem byla ředitelkou, nám do speciální školy odešly asi tři děti, z toho ani jedno nebylo romské.

Jak tuto změnu vzal učitelský sbor?

Proměna nebyla jednoduchá, protože mnoho vyučujících si myslelo, že tyto děti do speciální školy patří.

Jak jste takovou situaci zvládala?

Musíte vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat, jít příkladem a mluvit o tom, že vzdělávání všech dětí pohromadě je normální a že to sice neumíme, ale musíme se to naučit.