Nikdy neříkám, že je něco Boží vůle. Zkrátka proto, že to nevím

V čem podle vás spočívá, a to v té nejobecnější rovině, duchovní útěcha?

Duchovní útěcha má – anebo by měla mít – blízko k útěše obecně lidské. Když člověk utrpí ztrátu, potřebuje ošetřit všechny roviny. Fyzickou, duševní… Musí překonat šok, trauma, bolest. V tom mu může pomoci lékař, psycholog, terapeut. Duchovní provázení, myslím, nabízí cestu ještě o něco dál.

V jakém smyslu?

Je tam rozměr navíc. Přesvědčení o tom, že svět, jeho základ, je dobrý. Anebo Bůh je dobrý, ono vlastně ani tolik nezáleží na tom, zda si tam dosadíme náboženský pojem, nebo ne.

Nicméně člověk, který právě tragicky ztratil někoho blízkého, o dobrotě světa úplně přesvědčen nebývá, ba naopak. Často se, je-li věřící, dokonce ptá, jak Bůh mohl něco takového dopustit. Zpochybňuje víru.

Ano, to je pravda. A duchovní útěcha mu může pomoci znovu najít naději. Jsem v tomhle velmi opatrný, nerad bych univerzalizoval a předkládal všeobecně platné postupy a cesty. Každá situace je jedinečná, každý člověk je jedinečný. Nicméně jsem přesvědčený, že přinejmenším první krok na cestě duchovní útěchy by měl být vždy stejný: respekt. Bezvýhradné přijetí toho, jak zasažený člověk svou ztrátu prožívá, co si myslí, jak o ní mluví. Já jako duchovní bych nikdy nikomu neříkal, že věci jsou jinak nebo že on je má jinak vidět.

Právě i v situaci, kdy pozůstalý zpochybňuje Boha, víru?

Samozřejmě. Všechny pocity je třeba respektovat. Pochybnosti, beznaděj, dokonce i hněv a nechuť nebo neschopnost odpustit, ať už viníkovi tragédie, je-li nějaký, Bohu, pokud šlo třeba o nějakou přírodní katastrofu… Nebo i samotnému zemřelému, že nás opustil. Všechny tyto emoce jsou součástí procesu, situace se vyvíjí, prvotní šok ze ztráty samozřejmě není pro nikoho trvalý stav.

Setkáváte se, předpokládám, i se situací, kdy se pozůstalý obviňuje, že zůstal naživu. Proč zemřel on a ne já? ptá se…

Ano, to je popsaný jev, říká se tomu syndrom přeživšího. Já jako duchovní na takovou otázku nemám odpověď.

Neřeknete, že tak to prostě mělo být? Že to byla Boží vůle?