Když Baťa a další Češi obouvali Indii, byl jsem u toho

V roce 1960, to vám bylo čtyřiadvacet, jste získal práci u firmy Bata India. Čím jste podle vás při pohovoru zaujal?

Svými znalostmi z textilního oboru, kde jsem pracoval předtím. Firma Baťa totiž v té době nakupovala pro továrnu v Batanagaru (tedy Baťově městě u Kalkaty – pozn. red.) a pobočku ve Faridabádu denně čtyřicet tisíc metrů textilu – potřebovali především spoustu plátna na podšívky.

Byl jste tedy přijat – a co se dělo dál?

Se skupinou dalších nováčků nás poslali do sídla firmy v Batanagaru. Proslov tehdejšího generálního ředitele pana Vyorala, velmi inteligentního českého gentlemana, mi zní v uších dodnes.

Co vám řekl?

Že nás naučí „od všeho něco a od něčeho všechno“. Měl tím na mysli jak specializaci, tak schopnost řídit celý byznys. Náš vzdělávací program trval čtyři roky. Nastoupili jsme jako prodavači do maloobchodních prodejen Baťa, až pak jsme absolvovali teoretické kurzy – ve všech výrobních divizích, takže jsme postupně vystřídali všechna pracoviště. Byl to tvrdý trénink, čtyři stážisté dali výpověď. Museli jsme dělat například i v koželužně, což je velmi špinavá a páchnoucí práce.

Znal jste značku Baťa před nástupem do firmy?

Ano, protože Baťa přišel do Indie už zkraje 30. let. Nejdřív měl malou továrnu v Unagaru v Západním Bengálsku, o tři roky později se přestěhoval do oblasti poblíž Kalkaty. Tady založil a vybudoval město Batanagar, kde byla nemocnice s šedesáti lůžky, špičková škola, křesťanský kostel, hinduistický chrám, mešita, biograf i sportoviště, kde se hrál fotbal a pozemní hokej.

Jak vypadal obuvnický průmysl v Indii před příchodem firmy Baťa?

Žádné obuvnické továrny neexistovaly, pouze malé dílny, které vlastnili Číňané nebo muslimové. Baťa svou úrovní představoval něco úplně jiného, protože dával práci spoustě lidí a přinášel do země tolik potřebné devizy. Firma Baťa navíc jako první v Indii přišla s celogumovými „žabkami“ nebo sportovními teniskami, které byly dostupné i pro chudší vrstvy. Do šedesátých let byla roční spotřeba v Indii menší než jeden pár obuvi na člověka!

Vy jste „baťovky“ nosil už před nástupem do firmy?

Jistě, už ve škole – říkalo se jim naughty boy shoes, boty pro frajery.

Jak vaše kariéra u firmy Baťa pokračovala?

Po čtyřletém školení, o kterém jsem už mluvil, jsem měl zajistit spolehlivého dodavatele kvalitního plátna a podšívkoviny. Našel jsem ho v Bombaji. Pak jsem řídil různá oddělení v centrále v Batanagaru.

Což je to ideální město, které jste už zmínil…

Ano. Bydleli jsme po čtyřech v pokojích s pěknými koupelnami, byl tam i Baťa klub s bazénem, kulečníkem, kinosálem, barem a restaurací. A především jsme měli kromě bydlení garantovaný i plat, stravu i úhradu léčebných nákladů. K tomu všemu město leželo na břehu čisté řeky a čistý byl i vzduch – což je v Indii něco zcela výjimečného.

Jak jste trávil volný čas?

Ve sportovním klubu jsem hrál badminton a tenis, chodil jsem do bazénu plavat. Později, už po svatbě, jsme se přestěhovali do Kalkaty. To už jsem večery trávil doma se ženou a dětmi. Jen během víkendu jsem někdy chodil do klubu zahrát si bridž nebo snooker.

Když byla stávka, Češi šli příkladem

Jaká byla tehdy marketingová strategie firmy Baťa?

Jednoduchá. Tomáš Baťa chtěl mít ve většině vesnic a v centru každého města obchod, který by fungoval podobně jako třeba pošta – tak, aby do něj chodili všichni. A to se mu podařilo, jeho prodejny opravdu vznikaly po celé Indii. Každý vedoucí navíc musel umět pomoci zákazníkům nejen s obuví, ale musel i vědět, kde je nejbližší lékárna či banka, ovládat první pomoc… Uspokojit zákazníka bylo zkrátka to nejdůležitější.

Setkal jste se někdy u Bati s něčím, co se neslučovalo s indickou kulturou?

V době mého nástupu k Baťovi pracovalo v nejvyšších pozicích dvacet Čechů. Nám, partě Indů kolem dvacítky, tehdy řekli: „Uděláme z vás Baťovy muže.“ Když pak na přelomu šedesátých a sedmdesátých let probíhaly všude v Indii – i v naší továrně – stávky dělníků (ve Východní Indii tehdy vládli komunisté – pozn. red.), museli vedoucí týmů vždy navečer přenášet surové kůže ze skladu do koželužny, aby se mohlo další den vyrábět. Během dne nás to totiž odboráři udělat nenechali. A my v celé továrně neměli jediného nosiče, jak všude jinde v Indii bývalo samozřejmým zvykem. Příklad nám dávali Češi – a my ho vzali za svůj.

Co se stalo, když někdo společnost opustil? Přišel o všechny výhody?

Kdepak. Každý zaměstnanec si průběžně ukládal deset procent své měsíční mzdy do penzijního fondu – s tím, že firma mu přidávala stejnou částku, která se navíc navyšovala o úrok. Při odchodu do důchodu zaměstnanci dostali jednorázovou částku spolu s odměnou, která se vypočítávala podle počtu odpracovaných let.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch u firmy?

V roce 1982 jsem převzal vedení upadající továrny Bataganj v oblasti Patna, kterou se mi podařilo postavit na nohy. Potom mě poslali do Toronta na školení manažerských dovedností, načež mě čekal další zajímavý úkol: zpracovat studii trendů obuvi v New Yorku. Po návratu jsem se stal obchodním ředitelem pro celý region Východní Indie. A zkraje osmdesátých let vyvinul náš tým sportovní obuv Bata Power. Během dvou let jsme pak prodali milion párů, pozdější rekord představoval dvacet sedm milionů párů za jediný rok! Celkově našim prodejním číslům pomáhalo také to, že od nás armáda a vláda nakupovaly speciální obuv pro vojáky nebo třeba horníky.

Jak byste společnost Baťa India charakterizoval dnes?

Sice má dál prodejny po celé zemi, ale růst online prodejů jim uštědřuje tvrdou lekci. Pan Baťa jednou řekl: „Rok, kdy prodáte o jeden pár méně, je krutý budíček.“ Teď roste jen trh se specializovanou obuví, zejména sportovní a volnočasovou. Určité potíže už ale začaly dřív, od sedmdesátých let do roku 1988 jsme si prošli obdobím militantní odborové činnosti. Rostly kvůli tomu náklady, což nepříznivě ovlivňovalo výrobu. Vedení ji nakonec muselo omezit, což povzbudilo konkurenci. S liberalizovaným dovozem navíc indický trh zaplavila zahraniční obuv.

Pan Baťa? Pořád se na něco vyptával

Znal jste Tomáše Baťu mladšího osobně a strávil s ním dost času. Na jaké chvíle vzpomínáte nejraději?

Pan Baťa přijížděl s manželkou Sonjou do Indie každý rok na dva týdny. Navštěvovali obchody, účastnili se konferencí a prezentací, setkávali se s důležitými lidmi. Nějaký čas pokaždé pobyli i v Batanagaru. Bydleli ve zdejším penzionu a pan Baťa trávil hodně času na tenisových kurtech. V restauraci si dával nejradši kari s rýží, hodně pálivé s hodně chilli. Miloval také tandoori z jehněčího masa a k tomu velký naan (kvasnicový chléb pečený v peci – pozn. red.).

Při jakých příležitostech jste se setkávali?

Od roku 1983 jsem měl návštěvy manželů Baťových plně na starosti. To znamená, že jsem pro ně připravoval veškerý denní program včetně ubytování – tehdy ještě bez pomoci internetu. A všude jsem je doprovázel, proto jsem měl s oběma blízký vztah.

Jak se to projevovalo?

Paní Baťová si například chtěla splnit svůj sen: navštívit tibetský klášter Rhumtek ve státě Sikkim. Měli jsme v tamních horách, v Gangtoku, obchodního zástupce, což byla příležitost předvést, jak daleko už naše značka dosáhla. Předtím jsem na místo pro jistotu dvakrát zajel, abych našel hotel, který by měl okno s výhledem na himálajské vrcholy. To se sice povedlo, ale musel jsem ho nejdřív nechat kompletně zrekonstruovat, jinak by se v něm cizinci necítili dobře.

Dopadla tedy návštěva manželů Baťových dobře?

Už cesta byla docela vzrušující, protože z města Bagdogra, kde je letiště, jsme pokračovali horskými silnicemi stále výš a výš až do Gangtoku. Baťovi si tu prohlédli továrnu i zmíněný klášter a zúčastnili se večeře, kterou na jejich počest uspořádal guvernér Sikkimu. Na zpáteční cestu nám nabídl svůj vrtulník a já se na palubě strašně bál, zato pan Baťa vůbec a neustále se mě vyptával, jak se která hora jmenuje… Mám hodně takových vzpomínek.

Klidně v nich pokračujte.

Když jsem s ním jednou šel do našeho obchodu v Dillí, uviděl na chodníku ševce, který ručně vyráběl boty. Hned se ho začal vyptávat, kolik jich za den prodá, kolik si vydělá, a já překládal. Jen co pak vešel do našeho obchodu, začal osobně obsluhovat čekajícího zákazníka. Nabídl mu židli, rozepnul boty a zajímal se, jaké si bude přát, a ty mu osobně vyzkoušel. Dokážete si to představit? Náš generální ředitel obsluhoval zákazníky jako obyčejný prodavač! Jeden můj český kolega, pan Škoda, kdysi poznamenal: „Co Henry Ford udělal pro automobily, to Baťa udělal pro boty.“

Zůstali někteří z prvních českých manažerů v Indii?

Vím o dvou Češích, kteří se v Indii usadili. Jeden z nich, pan Fait, si otevřel továrnu na výrobu obalových kartonů. Někteří se přestěhovali do Austrálie.

Od roku 1996 jste v důchodu, byť jste s firmou ještě nějaký čas spolupracoval jako konzultant. Máte doma nějaký suvenýr, který vám vaši kariéru připomíná?

Samozřejmě! V roce 1994 vedení firmy rozhodlo, že prodá jak sídlo společnosti Baťa, tak ředitelské bungalovy. A já v dražbě získal stůl a skříň, které doma používám dodnes.