Zvídavost je lepidlo vztahu, říkají terapeuti, kteří připravují páry na společný život

Historicky bylo manželství ryze praktická záležitost. Lidé se brali hlavně z ekonomických důvodů, aby spojili majetky. Dokonce platilo, že do něčeho tak důležitého, jako je manželství, se nemají míchat city, je to tak?

Eliška Remešová: Dřív mělo manželství skutečně spíš funkci ekonomickou. A také tradiční a statusovou. Byla to samozřejmost, krok, nad kterým se příliš nepřemýšlí. Manželství se uzavírala relativně brzy, často i třeba z nějakého tlaku. Teď už se lidé berou v pozdějším věku, také po delší době partnerského vztahu. Manželství je pro ně důležitější hodnotově, nejen formálně.

Dá se tedy říct, že se lidé berou skutečně z lásky?

Marek Vozka: Mění se přístup, podle něhož je manželství dalším nutným krokem ve vztahu. V duchu „takhle to dělali rodiče, takhle se to dělá, je to nevyhnutelné“. Dnes páry víc přemýšlejí, jestli svatbu ke vztahu potřebují, jestli jim něco přinese.

ER: Páry teď také na svatbě chtějí něco svého. Hodně řeší vlastní obřad, speciální rituál, prostor. Když do toho jdou, tak po svém, jak to cítí oni dva. A že se lidé berou později, je dané důrazem na seberealizaci. Lidé v mladé dospělosti, tedy mezi dvacítkou a třicítkou, chtějí dostudovat a začít budovat kariéru. Během toho se seznamují, hledají partnera, se kterým si budou umět představit dlouhodobý vztah. Před třicítkou se pak začne mluvit o svatbě.

Partnerské vztahy se někdy srovnávají s naším přístupem k věcem. Zatímco dřív měli lidé tendenci rozbitou věc opravit, dnes ji prostě vyhodí a koupí si novou. Vidíte to podobně? Respektive platí, že zatímco prababička s pradědou spolu vydrželi celý život, my jdeme „od toho“ při první krizi?

ER: Já jsem velmi opatrná na to, říkat, co se dělo v partnerských vztazích našich prarodičů. Kolik tam bylo skrytých nevěr, mimomanželských poměrů… To, že někdy někdo druhému zahnul, bylo často tolerovanou skutečností, než že by to rozvracelo vztahy. V dnešní době je to jinak, protože tím, že jsme si toho člověka vybrali, máme daleko vyšší nároky. Manželství je méně kompromisní a může daleko rychleji vyhořet. Lidé se rozvedou kvůli věcem, které dřív nebyly téma.

Přesýpací hodiny

Společně jste vytvořili kurz partnerského minima, který má dvojice připravit na společný život. Proč jste do toho šli?

ER: Lidé za mnou přicházejí s tím, že chtějí předmanželskou přípravu. Často si představují, že budou chodit na konzultace a vyřeší témata, která je nějak tlačí. A že když to zvládneme, budou moci do manželství vstoupit s dobrým pocitem, že mají odpracováno. To poptává čím dál víc párů, jenže já na to nemám tolik prostoru. I proto vznikl program předmanželského minima, který jsme hned po prvním běhu přejmenovali na partnerské minimum, protože nám došlo, že je pro všechny, kdo chtějí na vztahu pracovat. Jde o lidi, kterým je spolu dobře a chtějí své pouto upevnit, aby jim bylo dobře i dál. Je tam pozitivní motivace ve smyslu „Pojďme teď, když ještě nemáme děti, to spolu vědomě prožít.“

A jak první kurz dopadl?

ER: Ten pocit stmelení tam byl. Lidé přicházeli s tím, že si mysleli, že je jim spolu dobře. Ale po kurzu to bylo úplně nesrovnatelné, najednou si byli ještě mnohem blíž a přestali se bát říkat si navzájem věci, které mohou být nepříjemné.

MV: Padala tam i metafora zahrady. Dobře ji založit znamená, že v ní pak můžu dobře trávit čas. A to jak sbíráním jahod, tak i odpočíváním v altánku. Když si teď něco v dobrém odpracuju, do něčeho investuju čas, energii a peníze, pak se mi to zúročí.

Jak konkrétně kurz probíhá?

MV: Jde o skupinovou práci. Věříme, že ve skupině se můžeme učit. Je to také prožitková věc, v bezpečném prostoru pracujete s partnerem skrze nějaké techniky a aktivity, hodně se hýbeme, hrajeme si, povídáme, tvoříme. Ale pořád často zůstáváme v tom páru. Bavíme se o svých pocitech, pracujeme na tom, jak řešit konflikty, jak se bavit o intimitě. Jak se koukat na finance…

Nestydí se účastníci kurzu mluvit takhle před cizími lidmi?

MV: Stydí, jasně. Naše práce je udělat to tak, aby se nestyděli a byla to přirozená věc. Protože když se stydí, tak se možná někdy budou stydět i mezi sebou. Takže to děláme trochu řízeně. Na to máme třeba přesýpací hodiny, kdy jeden po vymezenou dobu mluví a druhý jen poslouchá. Jiné aktivity zase potřebují nějakou přípravu, něco si promyslet – a pak to teprve spolu řešit. Často totiž toho druhého nemůžeme poslouchat: on nebo ona něco řekne, nám hned naskočí nějaké naše pocity a jdeme do konfrontace. V tu chvíli je potřeba to zastavit a říct si pojďme o tom přemýšlet každý za sebe, možná si k tomu něco napsat, něco nakreslit a pak se o tom bavit. A někdy to děláme i napříč, že pracují ženy zvlášť a muži zvlášť. Ale pořád jde o bezpečný prostor, kde si můžeme dovolit být sami sebou.

Kolik párů v kurzu je?

ER: Představa je od čtyř do osmi, v prvním běhu jsme měli pět partnerských dvojic.

Jako by neuměli milovat

Tím, že teprve začínáte, byl pro vás problém ty dvojice najít?

ER: Otevřeně musím říct, že ano. Obecně v Česku nemá skupinový formát tradici, neumíme tu s ním tolik pracovat. Není to jako v amerických filmech, že jakmile jsou lidé v kroužku, každý přesně ví, co má dělat. Druhá věc je, že lidé tu ještě nejsou úplně zvyklí na sobě pracovat. Boom seberozvoje přišel teprve nedávno, navíc pracovat na vztahu a v páru je věc, která je ještě víc stigmatizovaná než práce na sobě. Lidé to vnímají, jako by neuměli mít vztah a neuměli milovat. Hodně lidí u nás zastává fatalistický přístup.

Fatalistický?

ER: Ano. V tom smyslu, že když si dobře vybrali, bude to v pohodě. Že to buď je, anebo není. My děláme osvětu, že se na vztahu dá pracovat. Krize vždycky přijde – a ne jedna. A je na nás, jestli nás zničí, oddělí, umrtví, nebo jestli nás ta krize něco nového naučí, jestli se při ní něco o sobě dozvíme, posílí nás a sblíží. Na tohle se připravit dá.

Jak?

ER: Tím, že oba máme nějaký set dovedností a nějaké schopnosti a víme, že jsou potřeba, abychom jednou tváří v tvář krizi dokázali zůstat u sebe a projít tím společně.

Zmiňujete krize. Kdy přicházejí?

ER: Záleží na tom, co jako krizi definujeme. První období, kdy se vztahy rozpadají, jsou první tři roky. Zamilovanost opadne, nastane vystřízlivění. Do té doby to bylo spíš poblouznění, ale láska to ještě úplně nebyla. Další krize přichází s narozením dětí. Prvních pár měsíců s prvním dítětem ještě tolik ne, to si plujeme na vlně hormonů a říkáme si: Wow, jak jsme dokázali stvořit něco tak dokonalého? Ale pak docházejí síly, přibývá únavy. Když nemáme čas na sebe, natož na vztah, a jedeme z rezerv, přichází krize. Pak se mohou objevit kompenzační mechanismy. Když oba vědí, že se takové věci dějí, nejsou překvapení. Vědí, že je to přirozená fáze, a nevnímají to jako něco špatného, vědí, jak s tím pracovat. Jsou na to od nás připravení. Pak je samozřejmě otázka, jestli se v pozdějším věku dětí pár chytne a najede na nový rytmus, nebo se to nepodaří a ti lidé jedou vedle sebe.

Když jedou vedle sebe, co se děje dál?

ER: Nakonec děti odlétnou a zůstanou dva cizí lidé, kteří žijí vedle sebe a říkají si: Co teď? Najednou zmizí ten hlavní fokus, tedy děti, a partneři musejí reflektorem namířit zpátky jeden na druhého. Někdy řeknou: Ale tady nic nezbylo, protože jsme nic neživili, a zároveň je tu spoušť, protože jsme si strašně moc ublížili a celou dobu jsme to neřešili. To není příklad všech partnerů, ale může to být výsledek krize, pokud ji neřešíme.

Váš kurz tedy připraví páry na celý zbytek partnerského života?

MV: To bohužel ne. Naším cílem je připravit je tak, abychom pak my, pároví terapeuti, poradci a kouči, nemuseli pracovat na spravování rozbitých párů. To je většinou frustrující, protože přijde jeden rozbitý pár a pak další a další… A ne vždycky to jde napravit nebo je to napravování zdlouhavé a komplikované. Jsme přesvědčení, že je potřeba jít o krok zpět a bavit se o prevenci. Že můžeme každý den něco málo udělat. Od úsměvu po to, že když nevím, tak se zeptám a nežiju v domněnce a neodečítám něco, co tam třeba není.

ER: Je to o tom zmiňovaném založení zahrady. Když se to udělá dobře, tak když za deset let někde zaroste, což se stane, budou tam kromě plevele i trvalky. Musíme počítat s tím, že vztah nebude vždycky priorita, to třeba s malými dětmi ani dost dobře nejde. Nejde mít stoprocentně super vztah, být stoprocentní rodič a ještě stoprocentní zaměstnanec nebo podnikatel. Prostě to není možné – i když nás sociální sítě přesvědčují, že ano.

Jaké byly reakce na první běh kurzu?

MV: Páry popisovaly, že jsou si o hodně blíž. Že si myslely, jak mají témata zpracovaná, ale ukázalo se, že vůbec ne v takové hloubce. Zmiňovaly, že to bylo silnější než samotná plánovaná svatba. Nechci, aby to vyznělo jako nějaký zázrak, ale je pravda, že většinou lidé nemají čas si dát nějaké kvalitní rande. Ne jít do kina, ale ve smyslu, že jsou spolu a posilují vztah. Tenhle kurz trvá několik víkendů, kdy si spolu i hrají, smějí se, dotýkají se. Není to jen povídání.

Jaký je podle vás základ vztahu? Na co klást důraz?

MV: Podle mě jsou to tři věci. První je autenticita. Kdy jsem v tom vztahu sám za sebe a jsem sám se sebou srovnaný, a to i hodnotově. Pak je to komunikace na všech úrovních. Tedy že sdílím své pocity, slyším tvoje obavy a můžu mluvit o těch svých. A třetí je podle mě intimita. A to nejen sex, ale i jen to, že vedle sebe ležíme a čteme si knížku, dotýkáme se. Je to i nějaká drobnost, třeba dlouhý polibek.

ER: Já to taky vidím na tři věci. První je sebereflexe, že nad věcmi přemýšlím sám za sebe, jsem upřímná k sobě, nemluvím jen o dobrých věcech, ale vím, že mám i nějaké stíny. Jdu do toho opravdově a s odvahou. Druhou rovinou je ochota růst a ochota se proměňovat. Párů, kdy jeden na sobě začal pracovat a druhý ne, je plno. Jeden se začne rozvíjet a jakoby se promění, posune, ale druhý stojí a říká: Ty ses změnil, vrať se mi zpátky. Jenže to už nejde. A třetí rovina je nějaká zvídavost, musí tam být zájem o toho druhého, co dělá, jak se má, co chce a nechce. Zvídavost je podle mě to lepidlo vztahu. Takže dohromady to znamená, že každý z partnerů zná sám sebe, oba dokážou růst a pružně reagují na věci, které se dějí. A když tam bude ještě navíc ta zvídavost, máme pevný základ.