Retro nábytek je čím dál oblíbenější, třicátá léta brzy nebudou k sehnání
25. února 2024
25. února 2024
Její srdeční záležitostí je nábytek z třicátých let, jeho čistý a funkční design. Nezabývá se ale restaurátorstvím, Tereza Jakubíčková nábytek renovuje. To znamená, že ho opravuje, aby mohl sloužit další roky a dekády. Říká, že retro je teď tak módní, že třeba právě kusy z 30. let nejspíš postupně dojdou, nebudou k sehnání. Taky popisuje, že zachránit jde skoro všechno, i dřevo prolezlé červotočem. Jen s hnilobou už člověk nenadělá nic.
Soukromník, který z nostalgie touží po opravě nábytku po někom z rodiny. Jednou mi přišel požadavek od švýcarského hotelu, abych jim dodala mobiliář do všech pokojů. Chtěli 45 kusů jednoho typu stolečku, 30 kusů od jiného. Bohužel jsem musela odepsat, že mám od všeho jen jeden, maximálně dva kusy.
Celé je to nereálné. Přestože šlo většinově o sériovou výrobu a alespoň něco z ní měl doma snad každý, spousta lidí už staré věci postavila k popelnici, vyhodila je nebo prodala. V posledních letech se retro dostalo do módy, například nábytek z 30. let bude postupně docházet a nebude k sehnání.
Párkrát. Přítel nesnáší, když musí svážet věci od kontejnerů. (smích) Baví mě zachraňovat vyhozené věci a fascinuje mě, jaká nádhera se může vyloupnout z hrůzy. I když ve svém miniměřítku planetu nezachráním, nabíjí mě pocit, že jsem dala věci druhý život.
V dílně mám aktuálně starou komodu, kterou si zákaznice nechává zrenovovat jako jedinou památku po strýčkovi, který emigroval. Koupil ji v 60. letech na Výstavišti a ona si pamatuje, jak si za její roletku jako dítě schovávala věci. Nejde o zvlášť cenný kus, má však atypický tvar, s podobným jsem se zatím nesetkala. Aktuálně jsem ve fázi doplňování dýhy ve spodní části komody.
Neprovádím restaurátorský zásah. Věci, které se mi obvykle dostanou do rukou, nejsou unikátní muzeální kusy typu barokního sekretáře, ale zpravidla sériová výroba. U nich podle mě není potřeba se do nejmenšího detailu snažit zachovat původní vzhled. I v samotných vyrobených sériích byly různé typy – různá kvalita, dýhy i materiály. Dřevo má navíc často tolik defektů, že by ani nevypadalo dobře pokoušet se zachovat původní odstín, a je lepší ho například přitmavit, aby se nedokonalosti skryly.
Snažím se, aby lidem bylo doma s nábytkem příjemně. Velmi ráda jim pomáhám, aby starý kus po babičce zapadl do jejich jinak třeba moderního interiéru. Dívám se na fotky vybavení, které mají doma, a hledáme řešení, ve kterém se budou cítit dobře, vybíráme vhodnou látku. Nádherný renovovaný solitér může k moderní domácnosti skvěle pasovat.
Doma mám z poloviny moderní vybavení, z druhé poloviny retro. Například jídelní stůl i ostrůvek do kuchyně jsme si s přítelem vyrobili, další věci máme renovované. Není pro mě tabu ani koupit nábytek v IKEA. Snažím se být v tomhle ohledu otevřená, hlavně by se díky nábytku mělo dobře bydlet.
Po celém dni broušení někdy ano. Vedle brusky, kladiva a vrtačky ale používám i jiné nástroje a dělám i spoustu jemné práce. Třeba právě doplňování dýhy, kdy musím velmi přesně „dopasovat“ pečlivě vybrané kousky dýhy ve správném směru vláken, je takřka zenová práce. Po doplnění se povrch ručně dobrousí, přimoří do správného odstínu, aby opravené místo splynulo s okolím. Někdy je potřeba nedostatky vytmelit a udělat retuš, což vrátí dřevu jednolitý vzhled. Celý proces uzavírá závěrečná povrchová úprava.
Většinou ne, pečlivě si vedu záznamy, archivuji fotky z průběhu, mám fotodokumentaci víceméně všech svých renovací. Zákazníkovi vše poskytnu jako balíček. Přijde mi fajn, že se s odstupem času může podívat na srovnávací fotografie před a po nebo se někomu pochlubit, jak zásadní proměna se odehrála. Při pohledu na fotky vždy vidím velký progres. Baví mě sledovat nadšenou reakci lidí, když přijdou k hotovému.
Nejvíc mě baví skutečnost, že svoji práci neberu jako práci. Dostávám zaplaceno za něco, co mě ohromně baví, a neustále se můžu učit nové věci. Nedávno jsem se například naučila opravovat stržené závity na nábytku z ohýbaných chromových trubek. Staré židle je mají stržené často. Práci dělám už skoro deset let a baví mě stále stejně. Od doby, co mám svoji firmu a dílnu, možná ještě o něco víc.
Moje srdcovka jsou 30. léta, baví mě jednoduchý, čistý a funkční design, který mohou lidé používat. Líbí se mi i trubkový chromový nábytek a celkově tehdy používané materiály. Hradní a zámecké komody, truhlice či vzletná křesla s tlapami v oblibě nemám. Můj směr se vytříbil po škole, když jsem sedm let pracovala ve firmě zaměřené na renovaci nábytku.
Po gymnáziu jsem začala studovat dějiny umění na filozofické fakultě. Po dvou letech jsem si však uvědomila, že se nechci v archivu zabývat teorií ani jít učit. Chyběl mi kreativní potenciál oboru, a tak jsem se přihlásila na vyšší odbornou školu na obor restaurování nábytku, kde studoval kamarád. Bakaláře jsem dokončovala už při „vošce“.
Jsou to intenzivní tři roky, polovina času je praxe a polovina teorie, člověk je ve škole každý den od rána do odpoledne. Naučila jsem se tam perfektně detailní práce jako doplňování dýhy nebo retuše. Mnohé pracovní techniky, lepení a opravy konstrukcí jsem si ale osvojila až v práci. Jedná se o trochu jiný nábytek, než s jakým jsem se setkávala ve škole.
Nevím. Jako dítě jsem v ruce občas držela dlátka a různé nářadí. Jeden z mých dědečků byl ohromně renesanční člověk, maloval, vyřezával betlémy, starou ruinu v Pouzdřanech u Hustopečí svépomocí proměnil v malý zámeček. Psal kroniky a vázal je do kůže, z dětství si pamatuji vůni klihu, když něco lepil – v dílně jsem si na památku vystavila jeho starý dřevěný vázací lis. I nářadí po dědečcích u mě v dílně alespoň našlo další využití.
To se snad ještě nestalo. Spravit lze i kusy ve velmi špatném stavu. I když je stůl plný vrypů, děr a má vylámanou dýhu, může být zase pěkný a sloužit. Nebráním se natřít věc jinou barvou a zachránit ji i za cenu toho, že už nevypadá autenticky. Doma mám konferenční stolek, takzvaného pavouka od Jindřicha Halabaly (legendární designér nábytku, teoretik a pedagog – pozn. red.), který měl dýhu tak poničenou, že už zachránit nešla. Jeho desku jsem zatmelila, natřela barvou v odstínu slonová kost a výsledek nyní obdivuje každá návštěva. Jiný jsem kompletně předýhovala, zachránit jde opravdu skoro všechno.
Když dřevo zmokne a dá se do něj hniloba.
Červotoč je velký problém. Dřevo je potřeba napustit insekticidním přípravkem, zpevnit a zatmelit dírky, takzvané „výletové otvory“. Nábytek mohu po domluvě se zákazníkem zavést i do radiační komory, kde jej ozáří, což stoprocentně zlikviduje všechna vývojová stadia červotoče. Samotné napuštění není stoprocentní záruka likvidace.
Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně, během bakalářského studia začala studovat restaurátorství nábytku na vyšší odborné škole. Sedm let pracovala v brněnské firmě zabývající se renovací nábytku. Nejraději renovuje nábytek z 30. let minulého století, má ráda funkční a čistý design. Necelé dva roky provozuje v Brně vlastní dílnu, má i svoji značku Fungl. S kolegy z oboru připravuje projekt, chtějí své výrobky společně vystavovat a prodávat.
Za poslední roky výrazně. Zatímco dřív lidé často nechávali starý nábytek za odvoz, například když likvidovali pozůstalost, dnes už nezřídka mají dobré povědomí, o které věci je zájem a je možné je i v bídném stavu zpeněžit. Například za klasická „céčka“ – křesla od Jindřicha Halabaly – si řeknou klidně i čtyři tisíce, ačkoliv jsou v hrozném stavu.
Záleží na stavu dřevěných částí, výběru látky, metr stojí od tří set do dvou tisíc korun. Podle fotek jsem obvykle schopná říct hrubý odhad a většinou se trefím. V dílně se pak při demontáži mohou objevit další defekty, jako například poškozené spoje nebo napadení červotočem, což náklady zvyšuje. Čalouník vymění všechny vnitřky, vyváže nově pružiny nebo vymění molitany. Já spravím a zpevním dřevo tak, aby sloužilo klidně dalších padesát let. Oprava jednoho křesla vyjde zhruba na osm až dvanáct tisíc, dílnu ale opouští v top stavu.
Velké kusy nábytku jsou pro mě náročné, sama si je neotočím. Raději mám menší věci. Svoji výhodu naopak spatřuji v tom, že se dokážu na práci zaseknout, jsem trpělivá a nevadí mi strávit jí spoustu hodin. Pečlivost je moje hlavní přednost. Když někdo práci dělá rychle, zbrkle nebo ji odflákne, nefunguje to. Záleží vždy na člověku, určitě nejde o typicky ženskou devízu, i když žen vůbec není mezi renovátory a čalouníky málo.
Naopak, se spolužáky a mistry ze školy si vzájemně radíme ohledně technologií a postupů. Pomáháme si, což mi naprosto vyhovuje. Jít na odbornou školu bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Navíc přítel je architekt, takže ledasco konzultujeme, je schopen mi v případě potřeby vytvořit třeba vizualizaci.
Kuriozitou byla oprava starého lepenkového kufru. Zákazník ho chtěl vyztužit a zpevnit, aby vydržel cestu letadlem do USA. Museli jsme vymyslet celý postup. Naučila jsem se díky tomu pracovat s laminovací pryskyřicí se skelnými vlákny, což je materiál, ze kterého se vyrábí kánoe. Byla to docela výzva, chybělo mi dost součástek jako třeba rožky kufru nebo nýty. Rohy jsem si nechala poslat z Londýna, plastové jsem tak nahradila ručně vyráběnými koženými. Nýtky jsme pak mohli použít nové.
Často něco chybí. Dřív jsem hodně postrádala třeba chromové úchytky k nočním stolkům. Už se nevyrábí a nové se sehnat nedají, takže podobné věci hledám po bazarech. Snažím se vymýšlet alternativy a hledat moderní produkci, která by k retro nábytku trochu seděla. Člověk si musí umět vypomoct. Kdybych vymyslela nějaký design, klidně použiji i 3D tisk.
Čím dál méně, zakázek mám hodně. Navíc široké okolí ví, co dělám, a známí mi často posílají tipy, že se někde prodává pro mě možná zajímavý kus. Když se mi věc líbí, koupím ji a přidám do skladu k ostatním věcem „do foroty“, které po renovaci nabídnu na svých stránkách k prodeji. Primárně však cílím na zakázkovou renovaci.
Dobře se prodává nábytek zvučných jmen Slezák, Halabala nebo třeba Navrátil. Jenže pomalu mizí a už se nedá sehnat tak dobře jako dřív. Jedna z prvních věcí, kterou jsem ve své dílně renovovala, byly nádherné chromové noční stolky. Sama bych si je hned koupila a tipovala jsem, že budou rychle pryč. Leží tu už rok a půl. Jiné dva tmavší se prodaly hned. Trefit se do vkusu je těžké.
Jsem asi trochu výjimka. Všichni příchozí stav dílny obdivují, přitom teď tu třeba ani velký pořádek není. (smích) Jsem vycepovaná ze školy, abych po sobě každý pracovní den uklidila, alespoň vysála a zametla, aby nebylo tak prašno. Čistý prostor, čistá mysl.
Podpořte Reportér sdílením článku
Vystudovala novinařinu na Masarykově univerzitě, takřka osm let pracovala jako redaktorka zpráv iDNES.cz.