„Ty už jsi taky jednou nohou v kriminále.“ Děti uvězněných rodičů čelí předsudkům i nepochopení

Uvádíte, že dětí, které mají zkušenost s uvězněním rodičů, je v Česku 30 až 40 tisíc. Jak jste došli k tomuto číslu?

Je to kvalifikovaný odhad, přesná čísla nemáme. Odvozuje se to od toho, že ve výkonu trestu je v ČR kolem dvaceti tisíc dospělých, třetina z nich se ročně obmění. Samozřejmě ne všichni mají děti, někdo jich má ale zase víc než jedno. Zároveň je ale potřeba říct, že zkušenost s uvězněným rodičem má u nás mnohonásobně víc dětí, protože do tohoto čísla nezapočítáváme rodiče, kteří už jsou propuštění.

Když nastane situace, že jeden, ale někdy dokonce oba rodiče nastoupí do vězení, co bývá pro jejich děti to nejtěžší?

Někdy se stává, že to pečující osoby, často prarodiče nebo druhý rodič, dítěti neřeknou. Povědí jim, že máma nebo táta je třeba na zahraniční cestě nebo v nemocnici. Děti ale stejně tuší, že to tak není. Z rozhovorů, které s dětmi vedeme, vychází, že vědí, že je něco špatně, ale bojí se zeptat co. Druhý častý scénář je, že dítě sice fakta zná, ale v rodině se o tom vůbec nemluví, je to tabu. Řekne se třeba jen to, že rodič udělal nějakou blbost, a proto je ve vězení. Stává se, že pečující osoby nevědí, jak to dítěti vlastně vysvětlit, co mu říct a co ne. Bojí se, aby mu neublížily.

Nutno dodat, že rodina po odchodu některého svého člena do vězení často řeší existenční problémy. Tím pádem pak nemá tolik času opečovávat nejmladší členy domácnosti.

Je to tak. Někdy se stává, že doma se o nástupu do vězení dozvědí až ve chvíli, kdy přijde policie. Pečující osoby nám pak říkají, že měly ze dne na den problém třeba s financemi, protože jim vypadl jeden příjem, na což nebyly připravené. Někdy musí řešit bydlení a samy na tom často nejsou psychicky moc dobře – i je může zasáhnout, že je někdo z rodiny ve vězení. Na děti pak v tomto ohledu už příliš velká kapacita skutečně nezbývá. Jenže tím se pak u nich mohou začít objevovat různé psychické problémy, úzkosti, deprese, agrese či sebepoškozování. A problémy se pak přesouvají i do školy.

Třeba tak, že se jim spolužáci kvůli tomu, že mají mámu nebo tátu ve vězení, posmívají?

To také. Děti samy cítí stud za to, co se stalo, jenže zároveň jsou i naštvané. Bojí se, co se bude dít, jestli třeba nepůjdou do dětského domova. Nevědí, co bude s rodičem, jak se mu ve vězení daří, jestli není v nebezpečí. Je to veliký tlak a fakt, že nemají s kým sdílet své obavy, tomu nepomáhá.