Africké safari a česká závodnice, která kojí. Drsná rallye na vlastní kůži 

Je 4.48 ráno, úterý 12. prosince 2023. Zatímco v Praze jsou právě teploty kolem nuly, v místě, kde se probouzím, se čeká přes den solidní africké horko. Moje postel se totiž nachází v bungalovu hotelového komplexu Serena Lodge, v národním parku Amboseli v Keni, v němž se běžně prohánějí zebry, žirafy či antilopy.

Budím se o několik minut dříve, než v kolik mám vstávat. Pocit odpovědnosti a adrenalin kolující v žilách působí jako vnitřní budík. V pokoji je naprostá tma, jen na displeji telefonu vidím ospalýma očima trochu rozostřeně přesný čas. První věc, která mě napadne, je otázka – co tu vlastně dělám? Trvá to ale jen pár sekund, pro hluboké úvahy vážně není prostor, takže se vrátím k praktickým záležitostem. Velmi krátce uvažuji, jestli mám těch pár minut ještě věnovat polospánku, nebo využít šance a obsadit jako první záchod s koupelnou. Nakonec se zvednu a jdu si dát rychlou sprchu. Předbíhám tak svého parťáka a spolunocležníka Honzu, který stále spokojeně spí, respektive chrápe: ještě před pár hodinami zaznamenával opravy itineráře vydané pořadatelem závodu historických vozů East African Safari Classic. Říkám si, že takových oprav trasy bude hodně vzhledem k dešťům, které v této oblasti ničily posledních pár dnů všechny cesty, asi mu zakreslování trvalo docela dlouho.

Před těmi pěti hodinami po příchodu na pokoj jsem do sebe hodil jedno celkem teplé pivo, ukořistěné od mechaniků. Sundal jsem zablácené boty a kalhoty a do postele pod moskytiéru vlezl „na prasáka“: mytí jsem odložil na ráno. Po včerejší etapě jsem byl rozlámanější a unavenější než obvykle. Když si vzpomenu, jak na posledních stech kilometrech pršelo a brodili jsme se bahnem, na nechutně kamenitou trať, kde jsme prorazili pneumatiku a museli ji měnit, ještě teď se oklepu a děkuju pánubohu, že jsme všechny ty nástrahy zvládli. Dojezd do cíle už byl za úplné tmy. A když říkám úplné, tak myslím tu černou africkou tmu, žádný světelný smog, prostě najednou je černo. 

Naše čtyřicet let staré auto nám moc dobře nesvítí, takže jízda za soumraku je docela nepříjemně vzrušující. Zatím dojíždíme za tmy skoro každý den. Přemýšlím, jaká je pravděpodobnost, že se nám do konce závodu podaří srazit se s nějakou neosvětlenou motorkou, narazit do nějakého zvířete nebo nedejbože člověka. Po dojezdu do cílového servisu jsme hned odevzdali auto mechanikům, kteří pak v tom lijáku začali opravovat všechny poškozené části auta, trochu komicky směstnaní pod stanem jen o trochu větším, než je naše auto. Co pár minut musel někdo z nich koštětem vymáčknout prudkým deštěm se hromadící vodu na střeše stanu, jinak by se za chvíli zbortil. Spíš zázrakem vydrželo osvětlení v podobě dvou v dešti stojících zářivek, napojených na generátor. Zatímco ti čtyři obětavci mechanici dávali náš závodní stroj do kondice pro start další etapy, já a můj navigátor Honza jsme museli vypadnout na hotel: tedy vlastně ke shluku bungalovů s recepcí a restaurací v buši. 

Do hotelu jsme se kodrcali s naším fotografem Petrem, kameramanem Martinem a Lukášem, který je takovým člověkem pro všechno a řídí náš doprovodný zapůjčený Land Cruiser, jenž snad pamatuje královnu Alžbětu jako náctiletou. Lukáš nám vozí kufry, shání svačiny, nechá se od mechaniků posílat pro součástky, které zkouší sehnat od místních, protože přesně to, co se nikdy nikomu nerozbilo, zde jeví známky neposlušnosti. Včera toho měl už taky dost a usínal za volantem. Dvacet kilometrů buší po děravé, šílené cestě k bungalovům jsme jeli skoro hodinu.