Británie. Ostrov, který už není

Konzervativní Angličan je zdrcený. Anglie, jak ji znal a miloval, mu mizí před očima. A symbolem této změny, byť mnohdy symbolem zástupným, je Brusel. Konzervativní Angličan přesvědčuje sám sebe, že vystoupení z EU je poslední způsob, jak Anglii zachránit. Že se zastaví imigrace z východní Evropy i vliv muslimů. Že konečně zase bude moci promluvit.

Pohled na onu anglickou farmu zblízka není nikterak malebný. Zrezlý hangár, staré cisterny a zrezivělé nádrže. Nevzhledná garáž pokrytá vlnitým plechem zjevně slouží jako kancelář, ale teď v ní nikdo není. Plácek před ní je však perfektně vymetený, nikde žádné haraburdí nebo nepořádek. Z jedné strany je dvůr poblíž anglického přístavního města Dover obehnaný velkolepě vysokou cihlovou zdí, kterou ani po třech stech letech nedokázal nahlodat zub času. Ale nikde žádný pes a ani stopy po dobře krmených zvířatech. Zaparkuji svůj passat; ač je z druhé ruky a omlácený, ve­dle dvou dalších aut vypadá nepatřičně nabubřele.

Snažím se shromáždit co nejvíce názorů Britů, kteří chtějí v červnovém referendu hlasovat pro vystoupení země z Evropské unie. Přesně řečeno: snažím se získat názory mezi Angličany už proto, že právě oni stojí v čele odporu vůči Unii – třeba Skotové jsou naopak, jak tvrdí průzkumy a nejen ty, silně pro setrvání v EU (a kdyby je Angličané přehlasovali, je dost dobře možné, že budou požadovat odtržení od Británie).

Vrata do jediné a velkolepě vysoké stodoly jsou otevřená, mihne se v nich chlapík ve špinavých montérkách. Ptám se, jestli je farmář; zakroutí hlavou, že prý za nimi musím jít na pole, ale neví, na které. Stodola, v níž se bavíme, je impozantní, ale až do střechy zarovnaná kartonovými krabicemi s nápisem Koike. Nedílnou součástí této farmy je prodej dovezeného rybářského a sportovního zboží. Někde nahoře, úplně zatarasená zbožím Made in China, sedí žena a diktuje mi mobil na farmáře Fullera. Ukáže se však, že tento můj farmář je jako většina dalších už jen pouhým zaměstnancem firmy, která provozuje desítky farem. Vedení rozhoduje, kdo kde bude, který den a co se zrovna dělá. Jedná se o konglomerát, který operuje po celé Anglii a má hned šest ředitelů.

Jedu tedy na ředitelství poblíž Doveru. Relativně úzká, ale vyasfaltovaná silnice mezi poli, kdy na horizontu jsou vidět remízky, mě přivede k vysokým oprýskaným hangárům. Anglický zemědělec na rozdíl od francouzského nestávkuje, i když neměl a nemá na růžích ustláno. Napravo od hangáru stojí milý cihlový domek se zahrádkou, na dřevěné bráně je přitlučen vyřezaný a červeně natřený traktor. Bydlí tu farmář Clive Parker. „EU je nesnesitelná nesmyslným papírováním, i na ty nejmenší hlouposti jsou předpisy. A vadí nám, jak nás nutí vysévat spolu tři různé plodiny, i když je to nepraktické a jenom zbytečně projezdíme naftu,“ říká Parker. Jeho názor odpovídá informacím z celého hrabství: v Kentu je většina farmářů (a dost možná se to týká celé Anglie) pro odchod z Evropské unie – a to, ačkoli se Národní farmářská unie zastupující Anglii a Wales vyjádřila jasně proti brexitu (spojením slov Britain a exit vznikla praktická zkratka symbolizující odchod z EU).

Nevím, nemluvím

Vedení farmářského podniku, kam jsem dorazila, sídlí v nevzhledné kostce, jakési britské obdobě naší unimo buňky. Na levných prosklených dveřích je samolepka Trust The Tractor (Důvěřuj tomuto traktoru). Uvnitř je místo pro pár stolů a beden – a teď vidím přilehlou kancelář „předsedy jednotného zemědělského družstva“, napadá mě při pohledu na místo ředitele farmářského sdružení. Všechno je uklizené a seřazené, ale každá klika nebo skříňka pamatuje devadesátá léta. Všechno je funkční a levné. Stojím zkoprněle ve dveřích, zatímco rázná čtyřicátnice s perleťovou rtěnkou opakuje do telefonu: „Na farmě v East Langdon jste mi účtovali tři libry dvacet, zatímco v Martin…“