Největší ztráta. Čím procházejí rodiče, kteří náhle přišli o dítě, a co jim může pomoci

Cítím, že v srdci vznikla díra, kterou nic nezacelí. Časem ji možná něco trochu zakryje, ale ta díra už tam bude pořád. Ze soukolí naší rodiny vypadlo kolečko a stroj se zastavil. Kdo ho rozhýbe? 

Tohle napsal krátce po střelbě na filozofické fakultě tatínek jedné z obětí. V deníku, do něhož zaznamenával myšlenky, prožitky i otázky, s nimiž on a jeho rodina zápolí, psal i o tom, jaké to je, když člověk pohřbívá své dítě. „Dobře si pamatuji jen jedno – jak držím madlo rakve a se třemi dalšími dceru vynáším do auta před kostel. Před čtyřmi roky jsem spouštěl do hrobu tátu, to byl konec naplněného života. Ale má dcera byla v nejkrásnějším rozletu, radovala se ze života a dávala radost druhým. Co všechno mohla udělat, z čeho všeho jsme se mohli spolu těšit,“ zaznamenal do textu, který pak dal k dispozici Katolickému týdeníku. 

Když se přirozený chod světa obrátí a rodiče pohřbívají své děti, bolest je vždy nekonečná. Když je smrt náhlá, je to snad ještě horší: nejbližší neměli šanci se na ni jakkoliv připravit. 

Abychom dovedli přiblížit, čím si lidé v takových chvílích procházejí, popsali jsme tři příběhy těch, kdo náhle přišli o své nejbližší v dětském či mladém věku. Máma, táta a starší sestra mluví o tom, co se stalo a jak se tehdy cítili, ale i o tom, co jim pomáhalo ztrátu přijmout, vyrovnat se s ní. 

Své zkušenosti pak s námi sdíleli i ti, kdo lidem zasaženým náhlou ztrátou někoho blízkého pomáhají: terapeutka, policejní interventka, kněz. Protože to jsou ti, kteří mohou rodičům či dalším blízkým v těžké chvíli poskytnout to podstatné, umění soucitu.

Egon

Byl nedělní večer na konci listopadu a třináctiletému Egonovi, studentovi ze sekundy na špičkovém osmiletém gymnáziu, ještě chyběl jeden z úkolů do školy. Měl interpretovat výtvarné dílo a moc se mu do toho nechtělo. „Neměl jsi to nechávat na poslední chvíli,“ vyčítala mu maminka Lenka. Situace, jakou zná snad každý z rodičů.

Pak chlapec sedl k počítači, Lenka začala skládat nádobí do myčky. Vtom uslyšela, jak se za ní otevírá okno. Otočila se – a uviděla, jak její syn padá dolů. „Chtěla jsem ho chytit a v tom zlomku vteřiny mě napadlo, jak dlouho ho asi udržím, než mi ho někdo pomůže vytáhnout zpátky… Nesmyslná úvaha. Ale mozek mi pracoval po svém,“ popisuje. Dobře ví, že to k oknu nemohla stihnout. „Dívala jsem se do hloubky a viděla, jak tam leží. A to byl konec, tím pro mě skončil svět. Nemohla jsem dělat nic jiného než z toho okna hrozně řvát.“ 

Lenka zmateně, v myšlenkové mlze, volala záchranku. Do kuchyně přiběhl manžel a mladší dcera. 

Vyběhli spolu před dům, kam už mířila i druhá sanitka, již kdosi přivolal. „Egonek vypadal, jako kdyby jen spal,“ říká Lenka. Skláněli se nad ním s mužem a dcerou, pak rodiče někdo vzal za ramena. Zdravotníci. Odvedli je do sanitky, zatímco jejich kolegové se snažili chlapce na chodníku přivést zpět k životu. Dcerku, tehdy devítiletou, si vzala do péče vyškolená policistka. Lenka zpětně oceňuje, jak se je snažili podpořit. Jenže nakonec se všichni tři, máma, táta a holčička, stejně museli vrátit do bytu. Začala se jim odvíjet nová etapa života.

Egonův čin nebyl jen impulzivním rozhodnutím jediného okamžiku. Šlo o dítě, jehož mimořádné rozumové schopnosti byly doprovázeny přecitlivělostí, až předrážděností a také mimořádně vyvinutým citem pro spravedlnost. Pocit, že něco není správné nebo spravedlivé, pro něj býval velmi intenzivní a traumatizující. Zároveň vnímal informace v širším kontextu, a tudíž na rozdíl od většiny vrstevníků už v útlém věku chápal, jaká nebezpečí mohou přinášet globální hrozby typu válek, pandemií nebo teroristických útoků. Jeho strachy byly pro okolí těžko pochopitelné, často bagatelizované.

Jenže dítě se s podobnými věcmi srovnává o hodně hůř než dospělý. Zkrátka je ještě neumí zpracovat a zvládnout, rozum předběhne vývoj jeho emocí o mnoho let.

Tehdy, v listopadu 2015, to bylo jen pár dnů po velkém teroristickém útoku takzvaného Islámského státu v Paříži, při němž pouze v tamním klubu Bataclan zahynuly desítky převážně mladých lidí. Informacím se nedalo uniknout a citlivé duše to nesnášely dobře.

Dnes se Lenka profesionálně věnuje problematice nadaných dětí a duševního zdraví. Před deseti patnácti lety, když byl Egon malý, tolik informací neexistovalo. Rodiče tak byli odkázáni spíš na intuitivní vyhodnocování vzniklých situací a na rady specialistů, kteří však někdy byli nedostatečně poučení a problémy zlehčovali.

Lenka sama sebe charakterizuje jako bytost se silným vnitřním motorem, která nutně potřebuje odpověď na otázku proč. S úporným zápalem se po smrti syna snažila zjistit a pochopit, co a proč se vlastně s jejím chlapcem dělo. Což ji přivedlo až k současné systematické péči o nadané děti a jejich rodiny. Stala se tak jednou z matek, které na tragický osud vlastního dítěte reagují tím, že začnou bojovat o lepší vyhlídky jiných dětí v podobné situaci. 

Velké starosti tehdy Lence dělaly také reakce devítileté dcery. „Chovala se rozumně, klidně, až vesele. Snažila se zvládnout své pocity způsobem, který leckdo vyhodnotil, jako že situaci skvěle zvládá a pomoc nepotřebuje,“ vzpomíná. Sháněla tedy pro dceru odbornou péči, ona ale o ničem takovém nechtěla slyšet. Jednoho dne se pak zamkla na školní toaletě – s tím, že na žádnou terapii rozhodně nepojede. „Chvíli jsme se o tom přes ty zavřené dveře dohadovaly. A pak se najednou rozplakala a začala mluvit o tom, že spolužáky ve třídě zajímají blbosti a jí přitom umřel brácha,“ popisuje Lenka. To byl bod zlomu. Dívka dala průchod emocím – a nechala si pomoct. 

Samotná máma se do odborné péče svěřila dvakrát. Od prvního psychiatra odešla po několika týdnech. O jeho erudici pochybnosti neměla, ale postrádala pocit, že po nezbytné pomoci při akutním traumatu následuje nějaký vývoj. 

Ke druhé – a úspěšnější – pomoci se Lenka dostala náhodou. V čase, kdy své trauma řešila také dlouhými pobyty v práci. Jednoho večera se tam potkala s paní uklízečkou, která jí docela neomaleně řekla, že vypadá úplně příšerně. A tak neodbytně se vyptávala na důvody, až jí je Lenka nastínila. Dáma z úklidové čety prohlásila, že přesně ví, kdo Lence pomůže, a napsala jí telefonní číslo. Lence by prý následující den připadalo nevděčné, kdyby jej aspoň nezkusila vytočit. 

Když překonala ostych a dovolala se, získala psychiatričku, která s ní pracovala čtyři roky. Lenka dodnes říká, že je to – vedle maminky a dcery – jedna ze tří nejdůležitějších žen v jejím životě. 

„Poznala jsem, jak důležité je najít vhodnou pomoc. Tu ztrátu to samozřejmě nikdy nenahradí, ale pomohlo mi to zmírňovat její následky a porozumět sama sobě.“ 

Nakonec přesvědčila, pravda trochu oklikou, k odborné pomoci i manžela. Zpětně prý přiznal, že to byl dobrý krok a že i on by lidem v obdobných situacích doporučil, aby se pomoci nevyhýbali.

Přestože podobné tragédie často končí rozpadem vztahu rodičů, Lenka a její muž jsou stále spolu. Naučili se zpracovávat výčitky a pocit bezmoci. Objevili vztahy a traumata jiných lidí, o nichž se běžně nemluví. Naučili se sdílet, mluvit o svých zkušenostech. A hodně drží pohromadě i s dcerou, dnes sedmnáctiletou. „Tehdy jsme se v té příšerné kuchyni objali a řekli si, že to zvládneme společně,“ říká Lenka. 

A tak to spolu zvládají.

Hlavně být otevřený

Často jsou mezi prvními, s kým člověk, který náhle přišel o někoho blízkého, komunikuje. Policejní krizoví interventi a psychologové. To oni mnohdy sdělují: vaše dcera, syn, manželka, manžel… je mrtvá/mrtvý. Jsou tu, aby dotyčnému poskytli první psychologickou pomoc. Vědí, jak na to, jsou speciálně proškoleni, popřípadě jsou to přímo vystudovaní psychologové. Tím pádem ale také vědí, že reakci pozůstalých nelze předvídat. 

„Je to velmi individuální,“ potvrzuje psycholožka Simona Hoskovcová z Policejního prezidia, která má systém krizové intervence na starosti. „Někdo v takové situaci úplně zatuhne, není schopen pohybu. Někdo začne křičet, plakat. Někdo se chce zabít, jiný se sesune k zemi a stočí se do klubíčka. A někdo odejde do kuchyně vařit čaj, jako by se nic nestalo,“ vysvětluje s tím, že právě poslední zmiňovaná reakce patří k nejrizikovějším. „Nazýváme ji disociací. Člověk zprávu o nenadálé smrti blízkého jakoby nepřijme, úplně se od ní odpojí, izoluje. Třeba začne mýt nádobí. Nicméně jde o obranný mechanismus, který se dříve či později rozplyne,“ vysvětluje psycholožka. A to je právě nebezpečné – pozůstalému může celá věc dojít až ve chvíli, kdy už s ním nikdo není. Ani intervent, ani například příbuzný. „Proto je důležité lidi, kteří reagují disociací, vrátit do bezprostřední reality. Jsou na to techniky, intervent například nechává toho člověka ohmatávat věci nebo vyjmenovávat předměty určité barvy v místnosti. U někoho se návrat do reality podaří rychle, u někoho to ale trvá. I proto musíme vždycky dbát na to, abychom zasaženého předali do další péče, ať už příbuzných, nebo odborníků. Aby tam zkrátka bylo navazující doprovázení,“ vysvětluje Hoskovcová. 

Obecně lidé na náhlou ztrátu reagují obrovskou škálou pocitů, vedle takřka všudypřítomné bolesti to může být strach, bezradnost nebo zmatení, ale i zlost, která se může projevit agresivitou. Což je pak rizikové i pro interventa. „Jednání zasaženého člověka může být zkratkovité, intervent například vždy dává pozor, zda nemá pozůstalý ve chvíli, kdy se mu sděluje zpráva o úmrtí blízkého, po ruce nůž. Nebo zda v místnosti není otevřené okno, a to pro případ, že by chtěl spáchat sebevraždu,“ říká Hoskovcová. 

Jaká reakce je nejčastější, se podle ní říct nedá, stejně jako se nedá předvídat druh reakce například podle věku nebo pohlaví pozůstalého. Obecně platí, že intervent musí být velmi otevřený, vnímavý k lidem a schopný improvizace. Plní extrémně náročný úkol, pracuje s intenzivními emocemi, stane se, že slzám se neubrání ani on samotný. 

Velkým tématem posledních let je podle Simony Hoskovcové fyzické rozloučení s tělem. „Většina lidí se chce blízkého naposledy dotknout, pohladit ho. Nebo jeho tělo aspoň vidět. Před rokem 2010, kdy intervenční tým v současné podobě začal fungovat, se tato potřeba často ignorovala,“ říká psycholožka. Nyní už ale panuje mnohem větší pochopení pro to, co člověk, který právě utrpěl těžkou ztrátu, potřebuje. „Jde vlastně o návrat k rituálům, které vycházejí z náboženské tradice. Takže se podle situace snažíme pozůstalým umožnit, aby se s tělem rozloučili.“

Ne vždy je to možné hned – například kvůli stopám, když jde o oběť trestného činu. „Tam je nutné pozůstalým citlivě vysvětlit, že rozloučení proběhne později.“ Stává se také, že je tělo v takovém stavu, že jej pozůstalým nelze ukázat. „Tady zase musím říct, že velký krok udělaly i pohřební služby, většinou dokážou vymyslet způsob, jak umožnit důstojné rozloučení,“ říká psycholožka. „V každém případě to je věc, která je velmi častá – lidé potřebují rozloučení jako přechodový rituál. Vybavuje se mi případ, kdy měl pár dopravní nehodu, paní zemřela, pán přežil. Pán se s manželkou potřeboval rozloučit, obejmout ji. Náš intervent musel intenzivně komunikovat s koronerem, aby to umožnil a nenechal tělo urychleně odvézt.“

Své lidi proškolené pro poskytování krizové intervence mají kromě policie i zdravotníci a hasiči, vysvětluje Hoskovcová a dodává, že například po střelbě na filozofické fakultě vloni před Vánoci bylo zasažených tolik, že na místě a v okolí byly desítky interventů a psychologů ze všech uvedených složek.

Úkolem interventa je skutečně „jen“ první psychologická pomoc, tu dlouhodobou už zasažený najde jinde. Pečovat o vlastní duši ale musejí i samotní interventi, situace, ve kterých se ocitají, jsou opravdu extrémní. „Máme pro ně celý podpůrný mechanismus od individuálních konzultací přes skupinová setkání až po telefonickou linku, kam mohou zavolat v kteroukoliv denní i noční hodinu,“ uzavírá Simona Hoskovcová.

Radim

Stalo se to v podvečer, v sobotu šestého prosince 2008. Devatenáctiletý řidič automobilu Opel Astra začal riskantně předjíždět kousek za Čimelicemi ve směru na Písek. Čelně se střetl s protijedoucí škodovkou a zemřel, stejně jako dva jeho kamarádi na zadních sedadlech; pouze šestnáctiletý chlapec na místě spolujezdce zázrakem přežil.

Vzadu seděl i sedmnáctiletý Radim, jeden z pěti synů režiséra Bohdana Slámy. Ten dnes říká: „Dospělý člověk je obvykle smířený s vlastní smrtí, ale zároveň má v hlavě představu, že až umře, jeho děti budou žít dál. Stane-li se opak, je to, jako když se otočí přesýpací hodiny. Písek sice teče pořád dolů, ale vy jste někde jinde, nechápete kde. Způsobí to ohromný vnitřní zmatek. Lidé věřící v Boha si začnou klást nepříjemné otázky a ti, kteří nevěřili, se k Bohu zase upínají. Rodič hledá smysl toho, co se stalo, jenomže žádný smysl neexistuje.“ 

Tím pádem nezbývá než se s tragickým faktem nějak vyrovnat, což je nesmírně náročný proces. „A někdo se s tím nevyrovná vůbec, navždy trpí pocitem viny. Umím si představit, jak si teď někteří rodiče obětí střelby na filozofické fakultě vyčítají třeba to, že si přáli, aby tam jejich děti studovaly. Což je iracionální výčitka, ale pro ně je iracionální všechno…“

Po smrti dítěte se někdy rodiče potýkají s prudkými panickými atakami. „Nepřipravený člověk má pocit, že umírá, nemůže dýchat, bolí ho hruď,“ popisuje Sláma. Tahle úzkost je přirozeným fyziologickým a emočním projevem ztráty: „Jeden to řeší antidepresivy, druhý alkoholem, třetí všelijak, ale zásadní je té panice nepodlehnout, protože ona se nakonec zmírní – jediným opravdovým lékem je čas.“ 

V prvním období po smrti dítěte si rodič všimne mimo jiné i toho, že se vůči němu okolí chová jinak. „Žijeme totiž ve společnosti, která téma smrti vyčlenila na okraj. Moc se o ní nemluví, spíš děláme, že není…“ Ke všemu zlému mají tím pádem pozůstalí rodiče mnohdy pocit, že na sobě nesou cejch utrpení. „Ostatní lidé nevědí, jak reagovat, a často se vám raději začnou vyhýbat, protože nechtějí být s utrpením konfrontováni. Sice soucítí, ale nejsou schopni pomoci – a tak se pozůstalí dostávají do izolace, kterou může prolomit jen pár opravdových přátel nebo empatických příbuzných, pakliže je člověk má. Jsou to ti, kteří se s vámi nebojí mluvit o pocitech, jimiž si procházíte, a sdílet hrůzu té události,“ říká Bohdan Sláma. V anonymním městě je to nejspíš lepší, ale Sláma žije na vesnici. „Tam zaznamenáváte, že lidi odvracejí hlavu, uhýbají pohledem nebo sklápějí oči, obloukem se vám vyhýbají. Najednou vlastně ani nechcete nikam chodit, abyste je nevystavovali rozpakům.“

Velmi důležité jsou přechodové rituály, díky kterým může rodič sdílet smutek s okolím – v případě filozofické fakulty například hromadné zapalování svíček na pietních místech. „Nebo to může být mše, zasazení stromu, tichá vzpomínka,“ dodává Sláma, „prostě všechno, co dává šanci spoluprožít to neštěstí v širším kontextu.“ 

Jemu snad nejvíc pomohlo, když si se svými dalšími syny a jejich kamarády založil punkovou kapelu: „Dostávali jsme se z toho hraním,“ vzpomíná. „Náš Radim už měl k Vánocům toho roku koupené bicí. Poslouchal punkovou muziku a my doufali, že ho hraní bude bavit, že se v hudbě začne realizovat. Když umřel, bicích se ujal jeho mladší brácha Hynek a ukázalo se, že na ně má úžasný talent. Přetavovali jsme svůj zármutek do toho, že jsme hráli ve sklepě nebo později i ve vesnickém klubu písničky, které by se Radimovi líbily. Byla to obrovská terapie a úleva nejen pro nás, ale i pro ty Radimovy kamarády, kteří trpěli jeho odchodem podobně jako my.“

Se smrtí syna se Bohdan Sláma pokusil vypořádat taky filmem Čtyři slunce, který měl premiéru v roce 2012. I v něm dojde k havárii auta s mladými lidmi, i když příběh nekončí tak tragicky jako realita a jeho závěr přináší jakousi naději. „Ten film je fiktivní, ale vracel jsem se v něm k situacím, které jsme prožívali my. Připadá mi důležité a ozdravné, když svoji zkušenost sdílíte s ostatními lidmi a ona se tak stává součástí jakési kolektivní zkušenosti.“

Synova smrt ho trápí i po patnácti letech, dnes už je ale Sláma ochotný připustit, že život kráčí dál. „Máme se ženou čtyři vnoučata,“ říká, „což je okolnost, která všemu nakonec dává jakousi logiku, kterou jsme tak dlouho postrádali – je to životaběh. Člověk pochopí, že něco velkého ztratil, ale něco velkého pořád i získává. Naší obrovskou výhodou bylo, že jsme měli dětí pět – a čtyři tady zůstávají, takže máte pro koho dál žít. Strašlivé to musí být pro rodiče, kteří mají dítě jen jedno. Přiznávám, že takovou situaci si umím jen těžko představit…“

Koláč viny 

Truchlení. Má mnoho, vlastně nekonečně podob. Jak konkrétně bude vypadat nebo jak dlouho bude trvat, se nikdy nedá předpovědět. 

Když máme nemocné rodiče a tušíme, že nejspíš brzy odejdou, můžeme si s nimi doříct, co jsme ještě nestihli, nemohli, nechtěli, neměli na to odvahu. Avšak když je ztráta náhlá, zůstává zákonitě mnoho nevyřčeného a nedokončeného, z čehož pak u pozůstalých může pramenit pocit viny. Výčitky, že se měli chovat jinak, že měli se zesnulým člověkem trávit víc času. Nejčastější je pak pocit viny logicky ve chvíli, kdy zesnulý ukončil svůj život z vlastního rozhodnutí. „Pozůstalí se ptají sami sebe, co mohli udělat jinak, zda se tomu dalo předejít. Vyčítají si, že si ničeho nevšimli,“ vysvětluje terapeutka Barbora Racková z poradny Vigvam, která se zaměřuje právě na situace, kdy člověk prožije náhlou ztrátu.

Nečekanost ztráty patří k rizikovým faktorům, které mohou komplikovat truchlení a významně ovlivnit jeho délku a intenzitu, vysvětluje terapeutka. Nejde přitom jen o zmíněné pocity viny – smrt blízkého nás také konfrontuje s faktem, že nikdo nemá život zcela ve svých rukou. Že existuje i něco, co nemůžeme ovlivnit. A to nám může přinášet pocit bezmoci.

S pocitem viny se v terapii pracuje různě. Jednou z technik je představa koláče. Celý, kulatý, symbolizuje sto procent viny. Pozůstalý v něm hledá svůj díl. Když se stane autonehoda, z koláče oddělíte kus, který znamená třeba špatné počasí. Další dílek je tma, protijedoucí auta a tak dál, jeden díl připadá na okolnosti, o nichž nic nevíte a nikdy vědět nebudete, třeba co se dělo v autě těsně před nehodou. Vina pozůstalého přitom přichází na řadu až jako poslední. Barbora Racková upozorňuje, že tahle technika má své limity, protože je hodně racionální. „Nicméně někomu může pomoct, když vidí na papíře, že celý balík viny neleží jen na něm,“ říká. 

Truchlení samotné, vysvětluje terapeutka, je velmi sobecká záležitost – což není míněno pejorativně, vyjadřuje se tím pouze míra individuality a osamělosti. Dlouho převládala – a vlastně stále převládá – teorie, že by zasažený člověk měl své emoce projevovat. Pokud to nedělá, je to špatně, emoce se v něm hromadí a v budoucnu někde vybublají, popřípadě vybuchnou. Jenže v posledních letech se ukazuje, že to tak nutně být nemusí. Skutečně jsou lidé, říká Racková, kteří o tom, co se stalo, potřebují hodně mluvit. Chtějí znát i detaily z posledních chvil zesnulého. Ale zrovna tak jsou lidé, kteří nechtějí vědět nic a potřebují mlčet, třeba i dlouho. I to je v pořádku: „Některé výzkumy, které se zaměřovaly na lidi dva roky po ztrátě blízké osoby, ukázaly, že žádný způsob truchlení se nejeví jako ten nejlepší,“ říká terapeutka.

Kontrolky se jí prý rozsvěcují jedině tehdy, když u pozůstalého vidí opravdu velké zahlcení emocemi nebo naopak přílišnou kontrolu jak nad pocity, tak nad ostatními záležitostmi v životě. V takových případech radí, aby si člověk na truchlení vědomě vyhradil určitý čas. Takový, kdy bude moci všechno „pustit“ a pak třeba dlouho spát, aniž by ráno musel na pracovní schůzku. 

Velkým tématem jsou i reakce okolí. „Opět platí, že každý pozůstalý je jiný, každému vyhovuje něco jiného. V čem se ale zasažení lidé často shodují, je to, že na začátku mají hodně pozornosti a nabídek pomoci, které mnohdy ani nevyužijí, protože jsou zahlceni smutkem a věcmi, které se musí po úmrtí vyřešit. Později, kdy už by konkrétní pomoc využili, však nabídky tolik nepřicházejí.“

Pozůstalí také často zmiňují osamělost, pocit, že jim nikdo nerozumí. Jejich okolí neví, jak se chovat, co říkat. „Oni ale často ani nepotřebují, aby druhá strana něco říkala. Potřebují jen s někým být, případně sdílet, co zažívají,“ zdůrazňuje terapeutka a dodává, že rady typu „vzchop se, máš přece další dvě děti“ nebo „už truchlíš rok, není to moc?“ je třeba omezit. 

„Je zkrátka nutné zbavit se vlastních představ o tom, jak má truchlení vypadat.“

Honza

Monika byla tenkrát v pátek ráno už v práci. Dozvěděla se, že ji shání jakási slečna s tím, že její mladší bratr Honza zkolaboval a odvezli ho do nemocnice. „Zavolala jsem tam a lékař začal monolog sdělením ‚včera jsme přijali vašeho bratra‘ a skončil slovy ,přiveďte rodiče na podpis souhlasu s odběrem orgánů‘. Byla jsem paralyzovaná,“ vzpomíná Monika. 

Honza měl nádor na mozku a vedle něj ještě výduť. Operaci, ke které se lékaři rozhodli hned po jeho přijetí, nepřežil.

Ze samotné nemocnice se pak Monice do paměti nejvíc vryly dva momenty. Prvním byl ten, kdy s rodiči přišla k bratrovu lůžku. Když lékaři chtějí zachovat tělo v co nejlepším stavu pro darování orgánů, napojí je i na mimotělní dýchání. Proto se už fakticky zesnulému pacientovi dál zvedá hruď a vypadá to, jako by stále dýchal. Rodiče se v takové chvíli přirozeně odmítají smířit s tím, že jejich syn už nežije, a snaží se ho probudit. Kdo to nikdy neviděl, nepochopí, jak strašlivě je to bolestné. 

Druhý moment pak souvisí s doktorem, který začal rodičům mechanicky přeříkávat, jaké toxické látky měl Honza krvi. „Odtáhla jsem ho do vedlejší místnosti a syčela na něj, jestli je to opravdu nutné,“ popisuje Monika. 

Po Honzově smrti se od jeho přátel dozvěděla, že v posledních měsících trpěl úpornými bolestmi hlavy, občasnými výpadky zraku nebo necitlivostí rukou. Své bolesti tlumil všemi možnými prostředky – a do lékárny pro ně určitě nechodil.

Monika je o pět let starší, než byl Honza. Vyrůstali v osmdesátých letech v běžné pražské rodině. Maminka měla práci na směny, takže Monika jako starší sestra mívala bráchu často na starost. Honza byl sportovní talent a stejně jako spousta dalších kluků věřil tomu, že jednou bude velkým fotbalistou. Nicméně v šestnácti se vrhnul na muziku, jeho žánrem byl především rap – a z fotbalisty se postupně stal DJ. 

Stihl ještě udělat maturitu na gymnáziu, pak už se vypravil „mimo systém“. Nikdy nikde oficiálně nepracoval, sociální a zdravotní pojištění měl jen v době, kdy byl na civilce. „Žil dost nestandardním způsobem. Chvíli u někoho bydlel, pak zase jinde nebo si něco pronajal. K tomu spousta nezaplacených pokut, exekucí a podobně,“ popisuje Monika. 

To byly záležitosti, které stresovaly okolí, Honza si s nimi žádnou starost nedělal.

„Brácha byl šarmantní, v klubech hodně oblíbený a měl ve zvyku se občasně zjevovat. U našich, když něco potřeboval, většinou peníze. A u mě zase, když měl nějaký průšvih,“ vypráví Monika a vzpomíná na jeden z těch největších. Tehdy za ní Honza přišel s tím, že už delší dobu užívá kokain. Pohádal se s dodavateli, jimž dlužil dost peněz. Sestra mu zařídila léčebnu, tam ale vydržel jen pár týdnů – a dál si žil po svém. Tu a tam se objevil, někdy jen, aby potěšil Moničiny děti, které měly zábavného strejdu rády. Pak se na nějaký čas zjevovat přestal – až přišel onen telefonát s lékařem v pátek 17. dubna 2009.

Cestou z nemocnice doprovodila Monika rodiče domů a večer se šla s nejbližší kamarádkou opít. „Druhý den jsem pak podle domluvy od rána volala každou půlhodinu do nemocnice, než mi kolem poledního sdělili, že bráchu definitivně odpojili. Bylo mu jedenatřicet,“ říká. Chtěla, aby Honzovi – který byl na hudební a graffiti scéně známý jako DJ Ali – uspořádali rozloučení, na které budou moci přijít i jeho kamarádi a známí. Rodiče se ovšem nejprve rozhodli jinak a urnu uložili na chatě.

Tehdy zároveň spontánně vznikla na zdi na pražském Těšnově obrovská graffiti malba věnovaná památce DJ Aliho. Desítky metrů dlouhá plocha obsahovala mimo jiné vzkaz „Dokud žijeme my, budeš žít i ty.“.

S odstupem několika týdnů se Honzovi rodiče rozhodli uspořádat v kostele v pražském Karlíně zádušní mši, kterou Monika hodnotí jako dokonale bizarní zážitek: „Plný kostel týpků, kteří vůbec netušili, jaká jsou pravidla obřadu. A naproti nim kněz, který se divil, co je to za zvláštní publikum.“

Své pocity z té doby popisuje Honzova starší sestra jako směs sebeobviňování, naštvanosti i zoufalství. „Vyčítala jsem si, že jsem včas neodhalila jeho nemoc a nedotáhla ho k doktorovi. A taky jsem na něj byla naštvaná, že nás opustil a my s tím teď tady musíme žít,“ říká. Pak jí ovšem slečna, od níž se Monika dozvěděla o bratrově hospitalizaci, přinesla Honzovy zápisky. „Bylo to tak temné, že jsem byla úplně zoufalá z toho, jak zle mu muselo v tom posledním období být.“ 

Ještě jedna věc pro ni byla podivná. Že se najednou stala pro své rodiče jediným dítětem, na roli jedináčka nebyla zvyklá a nebylo jí to ani trochu příjemné.

Honza T. alias DJ Ali odešel v dubnu 2009. Po deseti letech mu kamarádi a kolegové z hudební branže uspořádali velkou vzpomínkovou party v pražském klubu Roxy. Akce se povedla, sešla se výborná sestava muzikantů, klub byl narvaný k prasknutí. Mezi návštěvníky byli i Monika s tátou. „Ten večer po deseti letech byl pro mě vlastně opravdovým rozloučením. Celkem záhy po Honzově smrti sice taky jeden koncert na jeho počest proběhl, ale ten mám v mlze. Pro mě byla definitivním rozloučením a smířením až tahle vzpomínková akce. Potřebovala jsem deset let, abych to v sobě zpracovala. A poznala jsem, jak velký je význam rituálů.“  

Výčitky vůči sobě ani bratrovi už Monika nemá, pocit blízkosti nevymizel. „V posledních letech si s bráchou občas v duchu zase povídám. Ráda na něj takhle přenáším třeba důležité novinky ze života svých dětí. I když už od dob, kdy se se strejdou vídaly, dost významně dospěly.“

Světlo skrz trhlinu

Pro řadu lidí, logicky zejména těch věřících, je po náhlé ztrátě důležitá i duchovní útěcha. Přicházejí ke svému knězi, mnohdy ve stavu, kdy svou víru jako by ztratili, nemohou ji nalézt. Jak tohle Bůh mohl dopustit? Jak? 

Jejich hodnoty, které po léta vyznávali, se sesypou, život nedává smysl, převládne beznaděj. 

Pavel Pola je katolický kněz, člen řádu bosých karmelitánů a rektor pražského kostela Panny Marie Vítězné. Říká, že duchovní útěcha je především velmi lidská. Vychází z přesvědčení, že svět, jeho základ, je dobrý. „Anebo Bůh je dobrý, ono vlastně ani tolik nezáleží na tom, zda si tam dosadíme náboženský pojem, nebo ne,“ říká. 

První krok na cestě k útěše by podle něj měl být vždy stejný: respekt. Bezvýhradné přijetí toho, jak zasažený člověk svou ztrátu prožívá, co si myslí. „Já jako duchovní bych nikdy nikomu neříkal, že věci jsou jinak nebo že on je má jinak vidět,“ říká Pola. 

A to právě i v případě, že dotyčný najednou víru zpochybňuje. „Jsem hluboce přesvědčený, že Bůh má s tímto světem ty nejlepší úmysly, lepší než kdokoliv z nás. Ale nikdy bych si netroufl říct, že něco je nebo není Boží vůle. Zkrátka proto, že to nevím,“ vysvětluje Pola. „Boha nevnímám jako někoho, kdo hýbe s figurkami na šachovnici. I pro mě existují věci, kterým nerozumím.“ 

A co dělat, když pozůstalý trpí pocity viny? Že mohl tragédii předejít, že se někdy k zesnulému choval špatně… „S tímhle se samozřejmě také setkávám. A opět je k tomu třeba přistupovat s respektem, snažit se takové pocity citlivě, opatrně rozptýlit. Vždy doporučuji, aby se ten člověk snažil myslet spíš na hezké okamžiky, které se zesnulým prožil,“ říká Pola. Bývá to těžké, naše mysl v takovém stavu skoro automaticky generuje negativní věci. Ale pomáhá ještě něco: „Zkusit se na to podívat z pohledu zesnulého. Uvěřit, že už mi odpustil.“

Další emocí bývá hněv – včetně hněvu na toho, kdo odešel. Opustil nás, nechal nás tu, běželo hlavou i Monice, starší sestře Honzy z předchozího příběhu. „Věřím, že hněv je v takové situaci povrchová emoce, pod níž se ve skutečnosti skrývá hluboká bolest. Hněv je potřeba prožít, překonat ho – a mnohdy až pak je člověk schopen skutečně truchlit,“ vysvětluje Pavel Pola. 

Truchlení je proces, ne setrvalý stav. Situace, která se vyvíjí, a to u každého člověka jedinečným způsobem. 

Pavel Pola říká, že podle jeho zkušenosti se víra lidí zasažených náhlou ztrátou může prohloubit, stát se ryzejší. „Zbaví se zbytečných přílepků, jako je například právě ten o Boží vůli. Přece když něco označím za Boží vůli, říkám tím zároveň, co je a co není v pořádku. To mi přijde arogantní. Ryzost víry podle mě spočívá v určité nejistotě.“

Někdy se stává, že člověk, nejen věřící, nakonec svou situaci přetaví do něčeho pozitivního, začne pomáhat druhým – tak jako Lenka, maminka Egona z prvního příběhu. „Když se něco takového povede, je to úžasné. Nejde o popření bolesti nebo její vytěsnění, to je přece ten známý Rúmího výrok o tom, že zranění je trhlina, kterou dovnitř proniká světlo. Nicméně člověk si k tomu musí dojít sám, nutit mu cokoliv zvenčí nemá smysl. Pak by to totiž nebylo autentické. Nefungovalo by to.“