Právo silnějšího a výsměch solidaritě. Neblahé následky „svobody“ z devadesátých let

Svobodu, svobodu – skandovalo se v listopadu 1989 a zvonilo klíči. Dnes se tehdejšímu zvonění vysmívá i část těch, kteří tehdy klíče drželi v rukou. Volání po svobodě jim totiž neotevřelo budoucnost, jakou si představovali: velká očekávání vystřídala deziluze.

Znamená to, že je na svobodě, po které se před pětatřiceti lety volalo, něco špatného? Naprosto ne, potíž je však v pojetí toho, co vlastně svoboda znamená. Za jeden ze zásadních problémů dneška považuji, že část společnosti pochopila svobodu jako jakousi bezbřehou volnost, která se stane zázračným lékem na všechny potíže. A když jim přijde, že něco takovou – do značné míry domnělou – naprostou volnost omezuje, stane se to strašákem, jenž se hlasitě označí za lupiče našich svobod. Přitom skutečné útoky na svobodu, které se odehrávají na mnoha místech planety a často se projevují postupnými nenápadnými kroky, ti samí lidé často ignorují nebo zlehčují. 

Jde o to, že jsme po roce 1989 podcenili, že nedílnou součástí svobody je také odpovědnost. Chápu přitom, že volání po osobním důrazu na odpovědnost může někomu přijít na první poslech jako nejasné a vágní, i mně kdysi připadalo jako moralizující poučka. Já jsem však nikdy nechápala svobodu ve smyslu absolutního nároku. Pokud někdo rozumí svobodě jako právu na prosazení svých zájmů na úkor druhých, nechápe svobodu tak, jak ji chápu já.

Právě záměna svobody za právo silnějšího vedla k jevům, které vidíme dodnes a které jsme ve velké míře zažili v devadesátých letech. Typické byly pro tuto dobu velké zisky, a to nejen v materiálním smyslu. A typická byla rovněž velká zklamání: srážka s realitou tržní ekonomiky, s divokým obdobím gründerského kapitalismu byla pro někoho až příliš tvrdá. 

Mnozí v devadesátých letech nechápali, že nastolení tržní ekonomiky samo o sobě automaticky nevede ke zdravé, fungující demokracii. Kapitalismus a demokracie nejsou totéž. Garance svobodného podnikání je nezbytnou součástí základních práv v demokratickém systému, ale tržní ekonomika může nějakým způsobem fungovat i v diktatuře.

Černo-bílý svět

Pro pochopení toho, co se stalo s pojetím svobody v devadesátých letech – a toho, co se projevuje dodnes –, je nutné vrátit se hlouběji do historie, do doby předchozího mravně zkorumpovaného komunistického režimu. 

Komunismus garantoval výhody těm, kdo byli ochotni vzdát se svobody, a odměňoval za poslušnost. Polistopadovou reakcí na něj tak byla touha po zcela opačném světě, po jakési totální a maximální svobodě. Mít plně pod kontrolou svůj prostor, sám o sobě rozhodovat a prosadit se svým úsilím.

I když jsme se to v devadesátých letech snažili vehementně popřít, byli jsme determinováni předchozími poměry. Chtěli jsme se radikálně rozejít s minulostí, ale nepojmenovali jsme přesně její kořeny. Rozloučení s totalitou totiž automaticky neznamenalo proměnu společnosti jako takové. Naopak, její dědictví bylo zalezlé pod kůží a projevovalo se i v novém režimu.