Rozvíjí se hlavně tradice, které jdou zobchodovat. O čištění studánek moc neslyšíte

Vyrůstala jste v jihočeském Lišově, na jaké vesnické tradice vzpomínáte nejraději?

Třeba na pálení čarodějnic, kdy bylo v okolí několik velkých ohňů a my jsme mezi nimi přebíhali, abychom potkali všechny známé a kamarády. Pro naše předky to býval přelomový svátek, rok měli rozdělený na dvě poloviny a čarodějnicemi začínala jeho letní část. Protějškem pálení čarodějnic jsou pak Dušičky, ty mám v sobě z dětství také hluboce zakořeněné.

To není u dětí zrovna typicky oblíbená tradice. Co se vám na nich líbilo?

Před Dušičkami jsme s maminkou a sestrou vytvářely velké věnce. Nejdřív se šlo do lesa, pak jsme u pece společně tvořily a zdobily z toho, co bylo na zahradě. Stejný princip, jako máme dnes pro adventní věnec. Na Dušičky jsme objížděli hroby, často na místech, kam se jelo opravdu jen jednou za rok, a tak se výlet spojil s návštěvou příbuzných. Dozvídala jsem se příběhy rodinných příslušníků, které jsem tak dobře neznala, fascinovaly mě jejich různé osudy. Ráda vzpomínám i na Velikonoce, jak jsme házeli vajíčka na louce u statku a ta nepraskla, protože jarní louka byla plná vláhy. Bavil mě i masopust, kdy se potkala celá vesnice a stmelovalo ji to dohromady.

Potřebujeme tradice ve svém životě i dnes?

Každý asi ne, ale je zajímavé, jak se náš vztah k nim často mění v průběhu života. Jako dítě jsem milovala komunitní tradice spojené se slavnostmi, ale když jsem vyrostla a odstěhovala se do Prahy, tradice jsem nepotřebovala. Cestovala jsem, poznávala svět, neměla jsem ráda stereotyp. Znovu jsem je objevila až s dětmi, pochopila jsem, že je potřeba mít v životě kotvu a řád. Děti potřebují rituály. Dávají jim pocit jistoty a bezpečí. Hlavně u menších dětí vidíte, že potřebují vidět jasný začátek a konec činností, mít předěly v tom nekonečném plynutí času. Tradice související s koloběhem roku jsou na tohle ideální.

My tradice dnes tedy často držíme díky dětem, ale jaký důvod měli naši předci?

Na Tradináři spolupracuji s etnografem Jiřím Mačudou, který mi před lety řekl důležitou věc – abych pochopila tradice a rituály našich předků, musím se na ně dívat jejich očima. Oni žili v době nedostatku, měli obrovský strach, že v zimě bude hladomor, takže veškerou energii od brzkého jara směřovali k tomu, aby ovlivnili a podpořili dobrou úrodu. Věděli, že spoustu věcí nemají ve své moci, takže všemi těmi rituály pomáhali k co nejlepší budoucnosti a tím se i stávali aktivními tvůrci. Důležitý byl pro ně nový začátek – snažili se, aby si radostí, veselostí, hojností přivolali to samé do nového roku, dodnes tyto obyčeje máme spojené s Vánocemi a Silvestrem. Když si projdete tradice během roku, vidíte, že většina je propojená s přírodou a obživou. Příroda je cyklická – jaro je o klíčení, je to začátek růstu, léto je o podpoře, aby úroda byla co největší. Podzim představuje sklizeň, hody a posvícení a chystání se na zimu a v zimě přichází klid a odpočinek. Tradice kopírující rytmus přírody nikdy neztratí svoji platnost.