Sen zpěvačky Kateřiny Marie Tiché: Chci vidět velryby na širém moři

Podívala ses tuhle zimu někam daleko?

Letos to nedávám. Vychází deska, máme turné, ale nedávno jsem volala manažerovi, jestli si můžu vzít měsíc volna na podzim. Začínám na sobě cítit, že mi cestovací pauza chybí.

Kam bys nejraději jela?

V tuhle chvíli buď do Himálaje, nebo ještě radši do Peru, protože se učím španělsky. 

A sama?

Klidně. Shodou okolností jsem poslední dva roky měla v Guatemale i na Kostarice doprovod, příbuzní se radovali, že přestávám být samotářkou na cestách, ale příště asi zase pojedu sólo. Cítím, že to je správně, a těším se.

Samota tě obohacuje?

Rozhodně. Jako zpěvačka jsem často obklopena lidmi, ale po nějakém čase samoty obvykle přijdu na úplně jiné, důležité myšlenky.

Které pak můžeš využít v muzice?

Taky, ale pro mě je zásadnější celistvý osobní svět, až od něj se odvíjí svět hudební. 

Jak to myslíš?

Potřebuju mít dobře nastavený osobní život, to je priorita. V takovém případě je pravděpodobné, že půjdu dobrým směrem i hudebně.

Čili jde o to, aby ti muzika nepřerostla přes hlavu?

Nesmí být na úkor všeho ostatního, což se muzikantům stává. Já hudbu samozřejmě miluju, bývá mi bez ní smutno, ale na druhou stranu na světě nejsem kvůli tomu, že bych ostatním dlužila nějaké své umění. Muzikanti občas mívají pocit, že musí tvořit i za cenu bolesti, kterou jim tvorba způsobuje, ale tomu já už nevěřím.

Taky sis takovým trpitelským obdobím prošla? 

Tím začíná spousta lidí. Zažíváš nějakou bolest a potřebuješ ji ze sebe dostat, tak o tom zpíváš nebo třeba maluješ. A můžeš pak mít dobrou zpětnou vazbu – jiným se to líbí, nebo dokonce říkají, že jim to pomáhá. Což je nebezpečné, protože chceš podobných věcí dělat víc, a najednou tě to udržuje v jakési bolavé komfortní zóně. Je ti blbě, seš v depce, píšeš těžký písně, ale víš, že v tom jsi dobrej.

Kdy se to stalo tobě?

Když se mi rozpadl můj první, strašně dlouhý vztah a já moc nevěděla, co se sebou. Bylo mi tak třiadvacet. 

Rok 2017?

Zhruba. Tehdy se mi začaly sypat domečky z karet a trvalo to až do covidu, kdy jsem se nějak zastavila, všechno přehodnotila a udělala rozhodnutí, že v životě záleží jen na tom, abych byla pokud možno šťastná.

Když tohle vyprávíš, nemyslíš trochu na Davida Stypku?

David byl ukazatelem pro můj život a jeho příklad mě ovlivnil vesměs v dobrém, ale občas i trochu odstrašujícím způsobem. Nikdy jsem nepotkala člověka, jehož tvorba by ke mně tak hluboce promlouvala, ale zároveň vím, že ho to semtam užíralo… A zdaleka nejen Davida, mluvila jsem o tom třeba i s Jindrou Polákem z kapely Jelen, který zažíval totéž. Stál na křižovatce mezi tím, jestli chce být šťastný, nebo pokračovat sebezničující cestou, kde sice bude spousta silných uměleckých podnětů, ale zároveň ho to postupně zničí. Pokud jde o mě, tak se nechci kutálet ze stráně dolů – i když bych tam na dně asi mohla najít kouzelný rostliny.

Rok hrůzy

Jaká je dnes na škále jedna až deset úroveň tvé životní spokojenosti?

Asi tak osm a půl.

Nedávno jsi na sociálních sítích shrnula svůj rok 2023: nebyl jednoduchý, ale spíše než horskou dráhu připomínal pomalou plavbu džunglí, která je většinou pěkná, jen člověk občas narazí na krokodýly. Jak to chápat?

Horskou dráhou byl rok 2022, nic intenzivnějšího jsem nezažila. Mám pocit, že jsem během něj stihla několik životů.