Velká hra o mikročipy. Proč je důležitý Tchaj-wan 

S každou další válkou se lidstvo naučí něco nového. Za první světové války se poprvé použily chemické zbraně, ta druhá skončila shozením dvou atomových bomb. Současný rusko-ukrajinský konflikt naučil obě strany využívat ve velkém drony. Elektronický hmyz řízený z týlu se stal nepostradatelným pomocníkem i nejzákeřnějším zabijákem. Klíčovou součástkou dronů jsou přitom mikročipy – ty se tudíž stávají stále více předmětem velké hry mocností.

Než je popíšeme více, podívejme se ovšem detailněji, jak bezpilotní letadla s mikročipy fungují. Osvětlil to například ukrajinský voják před několika týdny televizní stanici CNN. Jeho jednotka zůstala mnoho dní obklíčená, spousta raněných, útočilo nejen ruské dělostřelectvo, ale také drony, naopak ty ukrajinské mu do zákopu shazovaly vodu, jídlo a cigarety; díky nim se mu podařilo přežít.

Co přesně se na bojových liniích mezi Dněprem a Donem odehrává, nevíme; skutečný stav halí „válečná mlha“, tedy nedostatek detailních informací přímo z fronty. Přesto lze říct, že o brazy, které se k nám z ukrajinského válčiště dostávají, ukazují na pozoruhodnou kombinaci zákopové války a prvků science fiction. 

Přicházejí zprávy, že Rusové nyní mají dost takzvaných kamikadze dronů, které při útoku zničí cíl i sebe – je jich dokonce tolik, že si můžou dovolit posílat je na jednotlivé vojáky. Ani ukrajinská strana ovšem údajně nezůstává pozadu. Už dlouho využívá pokročilé německé drony Quantum Systems, v posledních měsících si ale vystačí také s méně sofistikovanými a o dost levnějšími civilními drony, které se dají běžně objednat na čínském AliExpressu. 

„Před válkou si mohl teenager přát, že ho dostane jako dárek. Nyní se může použít jako zbraň, která změní situaci na bojišti,“ popsal roli těchto dronů server Politico, jehož redaktoři na Ukrajině mluvili s řadou armádních velitelů a expertů. Stojí 400 dolarů a k jejich speciálnímu účelu – totiž doručení výbušniny na místo určení – je zvládne uzpůsobit průměrně šikovný technik: vycvičit dálkového pilota, který si s nasazenými brýlemi může připadat jako v počítačové hře, pak prý netrvá déle než dvacet hodin. 

„Je téměř nemožné takový kamikadze dron sestřelit, pomůže jen rušení signálu,“ řekl časopisu Pavlo Tsybenko z vojenské akademie nedaleko Kyjeva. „Vůči takovému útoku není nikdo imunní,“ dodal jeho kolega Ruslan Belyaiev. „Každý inženýr s mou úrovní znalostí může zlikvidovat jakéhokoliv evropského politika. Otevřela se Pandořina skříňka,“ prohlásil.

Souboj hraček

Představa, že se dá efektivně válčit s hračkami z čínského AliExpressu, se podle amerických médií vůbec nezamlouvá armádním velitelům NATO: podle nich se má bojovat sofistikovanými zbraněmi západní provenience. Co ale ukrajinskému velení zbývá? Pomineme-li, že se americká vojenská pomoc už v druhé polovině loňského roku začala zadrhávat kvůli sporům mezi republikány a demokraty v Kongresu, ukázalo se, že ruské drony dokážou často vyřadit i drahé západní zbraně jako třeba tanky Leopard.

Zdá se, že výhodu na ukrajinském bojišti nyní získává ten, kdo dokáže lépe komunikovat se svými vojáky a dálkově řízenými zbraněmi v poli. A také kdo dokáže rušit takovou komunikaci protistrany, případně kdo zvládne rušit její rušení, nebo dokonce rušit její rušení vlastního rušení. V armádní hantýrce se tomu říká radioelektronický boj.

„Dnešní bojiště je jeden velký informační a kybernetický prostor,“ říká český podnikatel a dodavatel armádní elektroniky Pavel Pewner. „Nedívejme se na to tak, že jen sbíráme informace o protivníkovi a stavu našich jednotek, my musíme umět tyto informace rychle a efektivně zpracovat a hlavně předat do požadovaného zbraňového systému. Například dnes jsou již některé dělostřelecké projektily vybaveny elektronikou, která pomáhá navádět střelu na cíl,“ dodává.

Jak přitom vypadají různé zbraně radioelektronického boje? Jde především o satelity, antény a sofistikované rušičky. Roli hraje rovněž nositelná elektronika, která pomáhá vojákům v orientaci na bojišti, tedy kamery, mikrofony a reproduktory schopné odrušit okolní šumy, aby voják i uprostřed bitevní vřavy dobře slyšel a bylo mu rozumět. Potom již zmíněné drony nebo roboti, kteří dokážou s pomocí umělé inteligence autonomně vyhledávat, detekovat a ničit cíle protivníka. 

Většina těchto zařízení musí být velmi lehká, aby ji mohl nést voják nebo malý dron, musí být co nejrychlejší a musí spotřebovat při vysokém výpočetním výkonu co nejmenší množství energie. Jinými slovy: jejich funkčnost bude úměrná tomu, jaké v nich budou mikročipy – potřeba jsou přitom ty nejsložitější mikročipy.

„A nyní si představte, že nebude možné tato zařízení vyrobit, protože bude chybět byť jen jeden typ čipu,“ říká Pavel Pewner. 

Kybernetické války jsou navíc teprve ve svých počátcích. Ani ruské, ani ukrajinské drony zatím nedisponují těmi nejlepšími mikročipy, které jsou na trhu. 

Do budoucna to ale znamená, že ten, kdo bude mít k dispozici výrobu těch nejpokročilejších mikročipů, získá technologickou převahu. V tomto světle se samozřejmě jako znepokojivá jeví informace, že výrobní linky, kde se vyrábí 90 až 95 procent těch nejsofistikovanějších čipů – a téměř třetina mikročipů vůbec – se nachází na Tchaj-wanu. Tedy na ostrově, jenž má sice svou vlastní vládu a prezidenta, ovšem komunistická Čína si ho nárokuje coby součást svého území.

01100001

Mikročipy samozřejmě nepotřebujeme jen k tomu, abychom vyhodili do vzduchu nepřátelské obrněné vozidlo. Tyto polovodičové integrované obvody jsou základním stavebním kamenem současného světa. Jde o malé mozky počítačů, telefonů, aut, ledniček, kávovarů, prostě jakékoliv jen trochu složitější elektroniky.

Podle dodavatele armádní elektroniky Pavla Pewnera bychom v běžném životě výpadek vysoce účinných mikročipů pocítili jen tak, že by nebyl k dostání iPhone nejnovější generace. Některé oblasti jsou ale na těch nejvýkonnějších čipech závislé: kromě již zmíněného vojenství se jedná také o zdravotnictví, některé informační a komunikační technologie, robotiku a umělou inteligenci.

Jak přesně mikročipy fungují? Počítače nebo jiná elektronická zařízení „přemýšlí“ přepínáním napětí v integrovaných obvodech. 1 – napětí je; 0 – napětí není. Například písmeno „a“ je pro počítač sekvencí 01100001. 

Když si představíme, že do tohoto binárního kódu musíme přeložit veškeré informace, s nimiž má počítač pracovat, je nám jasné, že součástek, funkčních prvků, kterými může protékat proud, musí být opravdu hodně. Navíc potřebujeme, aby byl výpočetní výkon co možná největší, nejrychlejší a nejúspornější, aby nebylo zapotřebí elektrické obvody příliš chladit a zároveň se vměstnaly do co nejmenšího objemu. Tudíž je nutné, aby se dosáhlo co možná nejvyšší hustoty integrace, tedy co možná nejmenších rozměrů jednotlivých součástek. 

Dnes se standardně používá technologie, která zvládne šířku 14, 10 nebo 7 nanometrů. V továrnách na Tchaj-wanu – a také v Jižní Koreji – ale ovládají i třínanometrovou „drobnokresbu“. Pro srovnání: lidský vlas má v průměru vyšší desítky tisíc nanometrů, jeden nanometr je jedna miliardtina metru. 

„Musíme si říct, že nanometr je vzdálenost, kterou pouhým okem nikdo nikdy nespatřil,“ říká šéf katedry mikroelektrotechniky na ČVUT Pavel Hazdra. „A teď si vezměte, že čip, který měří sotva pár centimetrů, může mít klidně k dispozici kolem deseti miliard prvků. Nejde tu přitom o jakýchsi deset miliard kostiček lega, ale o deset miliard funkčních prvků, které musí všechny fungovat. Na několika centimetrech tu máme složitost města se vším všudy,“ říká Hazdra s tím, že kdyby se na povrchu usadilo malé zrníčko prachu, bude velké jako tisíce těchto funkčních prvků. „Mikročipy jsou to nejsofistikovanější, co dokáže současný člověk vyrobit,“ dodává.

Zpátky do fotokomory

Mikročipy se vyrábějí z křemíku, který je hned po kyslíku druhým nejzastoupenějším prvkem v zemské kůře. Je součástí většiny hornin včetně písku. Křemík sám o sobě není vodičem elektřiny, jeho vodivost ale můžeme ovlivnit tím, že ho stopově obohatíme jinými chemickými prvky – díky tomu pak můžeme na jediné křemíkové desce vyrábět celé elektrické obvody. Podle charakteru přidaného prvku vzniknou z křemíku různé typy polovodičů s různými vlastnostmi; různými počty děr nebo volných elektronů. 

Výroba mikročipů je velmi náročná. Abychom mohli využít zmíněné vlastnosti křemíku, potřebujeme nejprve vykrystalizovat ultračistý křemíkový monolit. „Z něho se nařezají desky velké asi jako talíře na pizzu, takzvané wafery, ze kterých budeme na konci výrobního procesu vyřezávat jednotlivé čipy,“ říká Hazdra. Na tyto wafery, zjednodušeně řečeno, „nakreslíme“ až stovky miliard tranzistorů. Jak? Světlem. Podobně jako ve fotokomoře, jen s použitím ultrafialového nebo hluboce ultrafialového záření, které je v současné chvíli tou nejostřejší „tužkou“ optické litografie.

Na wafer se nanese světlocitlivá vrstva, přes složitý optický systém se na ni promítnou potřebné motivy a wafer se „vyvolá“. Nenasvícené části se odstraní rozpouštědlem a na obnažený křemík se aplikují již zmíněné přidané prvky, tedy chemikálie, které změní jeho vodivost. Takto upravený wafer pokryjeme opět světlocitlivým materiálem, naneseme jiný vzorek a obohacujeme křemík zas jiným chemickým prvkem. Tak vznikají součástky elektrického obvodu protkané měděnými cestičkami.

Výroba mikročipů je zdlouhavá – trvá i několik měsíců, než fotolitografické stroje „namalují“ všechny potřebné vrstvy. A ačkoliv je do velké míry automatická, je náročná na obsluhující personál. Ten musí kreativitu přenechat strojům, přesto se od něj vyžaduje vysoká míra expertizy a tvrdá disciplína. Jediné zrnko pylu nebo prachu může zlikvidovat celý čip.

Směr jihovýchodní Asie

Kdo by se chtěl dozvědět víc o tom, jak se v amerických laboratořích rodila a vyvíjela technologie mikročipů a jak na západě Spojených států vznikalo dnes slavné Silicon Valley, „Křemíkové údolí“, může si přečíst třeba výklad Waltera Isaacsona v knize Inovátoři. Pro naše účely stačí vědět, že to byl dynamický proces provázený rozepřemi ohledně patentů, hromadnými odchody z firem a zakládáním firem nových. A že to byl proces čím dál tím víc prodchnutý specifickou atmosférou hnutí hippies: obecné nechuti k autoritám a odmítání hierarchie na pracovišti, byť by byla ztělesněná jen tím, že by měl šéf vlastní kancelář.

V úplných počátcích, v padesátých letech, přijala firma Texas Instruments – v níž princip mikročipu vynalezli – mladého čínského emigranta Morrise Changa, jenž absolvoval špičkovou univerzitu Massachusetts Institute of Technology. Chang nebyl ani zdaleka tak neposedný jako jeho američtí kolegové, v Texas Instruments vydržel více než dvacet pět let. Počátkem osmdesátých let ho firma vyslala na služební cestu do Japonska. Jeho úkolem bylo zjistit, čím to je, že v továrně na kalkulačky, kterou tu Texas Instruments otevřel před pouhými třemi měsíci, jsou schopní vyrobit za stejné časové období dvakrát tolik čipů než v Americe.

Rigidní pracovní morálka Japonců je všeobecně známá, v kontrastu s rozvolněnou atmosférou na západě Spojených států v osmdesátých letech musela ale bít do očí. Šlo o kolektivismus proti vyhraněnému americkému individualismu, o harmonii a řád proti sklonům k anarchii, o všeprostupující mikromanagement proti americkému důrazu na individuální zodpovědnost.

V nedávném rozhovoru pro New York Times Chang řekl, že právě v této době, v polovině osmdesátých let, si začal uvědomovat, že se výroba čipů musí oddělit od jejich vývoje. Zatímco zrodu nových technologií vyhraněný individualismus svědčí – v této oblasti nemají Spojené státy dodnes konkurenci –, ve výrobě jde o něco jiného: jeden „stroj“ na výrobu mikročipů, který dodává nizozemská firma ASML, dnes stojí kolem stovky milionu dolarů, a proto je důležité, aby jel prakticky bez přerušení. 

„Když se nějaký kus zařízení rozbije v jednu hodinu v noci, ve Spojených státech ho opraví v devět hodin ráno. Na Tchaj-wanu ve dvě v noci,“ vysvětloval Morris Chang před několika měsíci časopisu Commonwealth Magazine, proč se v druhé polovině osmdesátých let rozhodl založit na Tchaj-
-wanu firmu Taiwan Semiconductor Manufacturing Company, TSMC. Věděl totiž, že tu najde pracovní morálku velmi podobnou té japonské.

Chang přitom nikdy neopustil Ameriku úplně. Jak řekl New York Times, nikdy se nepřestal cítit Američanem. Úředním jazykem TSMC, kterou v okamžiku nevšední politické prozíravosti investičně podpořila tchajwanská vláda, se stala angličtina. TSMC navíc nechtěla konkurovat velkým americkým firmám, nikdy neměla ambice vyvíjet vlastní čipy, chtěla se specializovat pouze na jejich špičkovou výrobu. 

Úspěch velkých amerických firem, jako je Apple nebo Nvidia, která dnes vyvíjí čipy mimo jiné i pro potřeby umělé inteligence, se tak stal také úspěchem TSMC. Když koncem ledna vynásobili na serveru Companiesmarketcap.com počet akcií této firmy jejich tržní hodnotou, došli k tomu, že se jedná o devátou největší korporaci na světě.

USA versus Čína

Byl to právě Morris Chang, kdo zefektivněním a zlevněním výroby mikročipů výrazně přispěl k vývoji elektroniky v posledních čtyřiceti letech, zároveň však dostal Západ do svízelné situace. 

Ještě v osmdesátých letech se země snažily ponechat si ve výrobě integrovaných obvodů kontrolu nad celým dodavatelským řetězcem. I komunistické Československo konstruovalo vlastní fotolitografické stroje, vyrábělo potřebné chemikálie a nakonec i samotné čipy pod značkou Tesla. Dnes ovšem neexistuje artikl, jehož výroba by byla tak dokonale rozptýlena po celém světě, jako je výroba mikročipů: žádná země není v oblasti mikročipů soběstačná.

Ve vývoji, jak už bylo naznačeno, vedou Spojené státy, vyrobit špičkové fotolitografické stroje na „tištění“ čipů umějí vedle Američanů především Nizozemci a také Japonci. Čína drží stále těsnější kontrolu nad vzácnými kovy. 

Samotné křemíkové monokrystaly a čipy se vyrábějí leckde. Včetně továrny Onsemi v Rožnově pod Radhoštěm, která dodává čipy pro energetiku a automobilový průmysl: poslední fáze výroby, zapouzdření, se však odehrává v Malajsii a na Filipínách. Ostatně, což je poněkud paradoxní, také tchajwanská TSMC umístila méně náročnou část své výroby do komunistické Číny.

Jak moc jsme v oblasti mikročipů zranitelní, se ukázalo před čtyřmi lety, během pandemie covidu. 

Tehdy došlo k prvním náznakům narušení dodavatelských řetězců, automobilky doplatily na to, že si nezajistily a detailně nezmapovaly přísun čipů. 

„Covid způsobil obrovskou konjunkturu v domácí elektronice, všichni potřebovali najednou komunikovat, kupovat nové telefony. V továrnách na čipy logicky přenastavili linky. A protože výroba jedné várky čipů trvá sama o sobě tři až čtyři měsíce, samozřejmě nějakou dobu zabralo, než se uspokojila poptávka automobilového průmyslu,“ vysvětluje Pavel Hazdra z ČVUT.

Po pandemii se svět vrátil k předchozímu normálu jen zdánlivě. „Globalizace v oblasti mikročipů je mrtvá. Ocitáme se v úplně jiné hře,“ reagoval sám zakladatel TSMC Morris Chang loni na překotné dění ve svém odvětví.

Globalizace v tomto oboru dostala zásadní ránu v říjnu 2022, kdy Spojené státy zakázaly vývoz nejsofistikovanějších fotolitografických strojů do Číny a přesvědčily Nizozemce a Japonce, aby se k nim připojili. „Období, které následovalo po konci studené války, skončilo,“ řekl tehdy americký ministr zahraničí Antony Blinken. „Teď probíhá intenzivní soupeření o to, co bude dál, a srdcem tohoto soupeření jsou technologie,“ dodal s odkazem na zmíněné embargo. 

V průběhu minulého roku zakázala americká vláda firmám Nvidia, AMD a Intel, aby do Číny dovážely nejsofistikovanější čipy pro potřeby umělé inteligence. Čína vzápětí oznámila, že začne kontrolovat vývoz produktů založených mimo jiné na galiu, prvku, kterým se obohacuje křemík. Podle agentury Reuters má přitom pod kontrolou osmdesát procent jeho světové produkce.

Udržet si náskok

Na Tchaj-wanu vědí, že jejich svoboda stojí a padá s tím, jak se jim podaří tuto hru ukočírovat. 

Tamní politici a voliči se sice neshodnou na tom, jestli je lepší domlouvat se s Američany, nebo s Číňany, ale vědí, že aby měli vůbec možnost vyjednávat, musí si ponechat tu nejsofistikovanější výrobu na Tchaj-wanu. Takže zatímco v rámci zachování vlastních investic i dobrých vztahů se Západem začíná tchajwanská TSMC stavět továrny v Drážďanech a v Arizoně, kde chystá třínanometrovou výrobu, současně usiluje o vybudování dvounanometrové linky přímo na Tchaj-wanu. 

Udržet si náskok je však čím dál tím těžší, protože světelná „drobnokresba“ už se pomalu blíží úrovni jednotlivých atomů. 

Jak je na tom technologicky pevninská Čína, nikdo přesně neví. Odhaduje se, že se ocitla zhruba šest let pozadu za Tchaj-wanem, embargo ji však nutí nasadit všechny dostupné prostředky. Vytvořila fond s dvaceti miliardami dolarů, z nichž chce podpořit rozvoj polovodičů. Sázet na neschopnost Číňanů vyrábět skutečně sofistikovanou technologii by nejspíš nebylo moudré. „Nedávno jsem mluvil s jedním čínským studentem, který studoval na mnichovské technice. Říkal, že mu to ve srovnání se studiem na Pekingské univerzitě vůbec nic nedává,“ podotýká k tomu český dodavatel armádní elektroniky Pavel Pewner.

Komunistická Čína se zároveň snaží dostat k tchajwanskému know-how. Přeplácí inženýry TSMC nebo je láká do svých firem, které tajně zakládá přímo na Tchaj-wanu. Zároveň se ve světě diplomacie mluví o tom, že v následujících letech, konkrétně v roce 2027, bude připravena na Tchaj-wanu vojensky zasáhnout. 

Vůdce komunistické Číny prezident Si Ťin-pching na konci loňského roku prohlásil, že „znovusjednocení“ s Tchaj-wanem je „historickou nutností“. 

Na druhé straně proběhly v čínské armádě čistky, které patrně souvisejí s odhalením rozsáhlé korupce, což by podle pozorovatelů mohlo zpomalit modernizaci a omezit bojové schopnosti. 

Na Západě se hovoří i o scénáři, že čínský režim nechce riskovat fiasko a že mnohem výhodnější by bylo se s Tchaj-wanem dohodnout po dobrém. Jiní experti tvrdí, že Čína jen čeká na vhodný moment k útoku. Otázka nicméně je, nakolik umějí experti na Západě chápat jim hodně vzdálené myšlení prezidenta Siho. 

Pandy a luskouni

O co komu ve hře o Tchaj-wan jde? Většinou je to celkem jasné: Spojené státy a Čína usilují o technologickou převahu, evropské státy hájí své vlastní zájmy obojakou hrou.

V diplomatických kruzích ovšem budí otázky to, co přesně svými kroky sleduje Česká republika. Ta je totiž nejspíš opravdu nejhlasitějším a nejjednoznačnějším podporovatelem Tchaj-wanu v současném civilizovaném světě. 

„Nenechme se mýlit, návštěva vysokých představitelů státu, jako je předseda Senátu nebo sněmovny, telefonáty s prezidentem Pavlem skutečně mají pro Tchaj-wan velkou hodnotu,“ říká diplomatický zdroj obeznámený s českou zahraniční politikou v této oblasti.

„Je to Havlovo dědictví,“ vysvětluje předsedkyně sněmovny a vládní TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, která nedávno vedla českou delegaci na Tchaj-wan, jak se Češi k dění v Jihočínském moři historicky dostali. Václav Havel navštívil Tchaj-wan v roce 2004. Už ne v pozici prezidenta, ale spíše v roli jakéhosi demokratického kouče. 

Po něm plánoval návštěvu předseda Senátu Jaroslav Kubera, tu však už nestihl před svým úmrtím uskutečnit. 

Na ostrov se místo něj vypravil jeho nástupce Miloš Vystrčil. Pronesl zde slavnou větu „Jsem Tchajwanec“, kterou ovšem podle českých diplomatických zdrojů místní příliš nepochopili. Většina obyvatel Tchaj-wanu se totiž za Tchajwance nepovažuje, naopak se považují za Číňany. Je to dáno historií: když v čínské občanské válce v druhé polovině čtyřicátých let dvacátého století zvítězili komunisté, vedení Mao Ce-tungem, poražená strana – nacionalistický Kuomintang, vedený generálem Čankajškem – se přesunula právě na Tchaj-wan, kde pak desítky let panovala faktická diktatura, než se začala země demokratizovat. 

Stále také platí ve čtyřicátých letech přijatá Ústava Čínské republiky, což je oficiální název Tchaj-
-wanu; z jejího textu vyplývá, že na ostrově sídlí skutečná vláda Číny a její kontinentální část je pouze dočasně okupována komunisty.

Představitelé jiných evropských zemí si uvědomují, jak je ústava „svobodného ostrova“ problematická. Češi však tyto politické nuance příliš neřeší a na Tchaj-wanu jsou jim za to vděční. 

„Když jsme začátkem tisíciletí objížděli Evropu a snažili jsme se získat politickou podporu pro nezávislý Tchaj-wan, Západ nám spíš nerozuměl. Jeden německý diplomat mi třeba poradil, abychom si na Tchaj-wanu změnili ústavu. Zato Češi už tehdy chápali, o co nám jde,“ řekla po Vystrčilově návštěvě tchajwanská diplomatka Maysing Yangová. 

Po Vystrčilově návštěvě se Česko a Tchaj-wan dále sbližovaly. Když Čínská lidová republika zrušila v reakci na ni objednávku jedenácti klavírů Petrof, zakoupila vláda v Tchaj-peji „nejvyšší a nejdelší koncertní křídlo Petrofu“ a darovala ho Rudolfinu. Když pevninská Čína zrušila koncert českých filharmoniků, zahráli na „národní den“ v Tchaj-peji. Primátor Zdeněk Hřib nahradil partnerství s Pekingem partnerstvím s tchajwanským hlavním městem, a když Čína odmítla poslat pražské zoo slíbenou pandu, dohodl Hřib tchajwanského luskouna.

Nedávno získala naše spolupráce s Tchaj-wanem zdánlivě dospělejší ráz. To když se současná vláda rozhodla, že se Česká republika stane slovy ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely „evropskou čipovou velmocí“. 

Předsedkyně sněmovny Pekarová Adamová však jeho nadšení ne zcela sdílí. „Já vám to řeknu úplně na rovinu. Než jsem na Tchaj-wan jela a než jsem se tou problematikou začala zabývat, žila jsem v naivní představě, že to není nic zas tak světoborného, vyrábět čipy. Ale ona to není továrna na auta,“ říká. Podle ní jde o tak vysoce high-tech obor, jenž je silně závislý na expertním know-how a specificky kvalifikované pracovní síle, že v současnosti nemá Česko šanci se na výrobě těch nejsofistikovanějších čipů podílet. „To ovšem neznamená, že se nemůžeme aktivně zapojit do celého procesu a podílet se například na designu čipů,“ dodává s tím, že malé Česko si ani nemůže dovolit pobídku v hodnotě pěti miliard eur, kterými se drážďanskou továrnu TSMC chystají podpořit Němci.

O co tedy Čechům jde? Na Tchaj-wanu jsou zvyklí, že v zahraniční politice jde o přístup podle principu „něco za něco“. A výroky o lidských právech a demokracii, tedy takzvanou „hodnotovou zahraniční politiku“, kterou oficiálně provozují především Spojené státy, považují čím dál tím víc za pouhou zástěrku k tvrdému prosazování národních zájmů. 

Těžko tudíž rozumí tomu, že v případě českých představitelů nejde o geopolitiku, ale do značné míry o show pro domácí publikum, jehož část ráda vidí, když čeští politici po Havlově vzoru dohlížejí na dodržování lidských práv v nejvzdálenějších koutech světa.

Česká role ve velké hře o Tchaj-wan a mikročipy je tak spíše ceremoniální záležitost. Zásadní bude rozhodování a dění ve Spojených státech a v Číně. A také to, jak se bude vyvíjet tchajwanská politika po lednových prezidentských a parlamentních volbách. Zatímco hlavou ostrova byl zvolen představitel vládnoucí strany DPP, která sází na partnerství se Západem, nejvíce zástupců v zákonodárném sboru bude mít konzervativní Kuomintang, který má podporu firem a podnikatelů napojených na výrobu čipů: tato strana se zdá být nakloněna spíše tomu, že cestou k udržení svobody je domluva s Čínou.