Záblesk. Syrová reportáž z polní ošetřovny na Donbase

Do patnácti minut jsme u vás, vezeme dva těžce raněné – ozve se z šifrované vysílačky. Před chvílí se setmělo, ruské sebevražedné drony na frontě kolem Avdijivky přestaly vidět své cíle, a tak je konečně možné vystrčit hlavu z okopu a vystřídat bojovníky na předních pozicích. A také zkusit evakuovat raněné. 

U Avdijivky je horko už od jara 2014, kdy se na Donbasu začalo bojovat. Ukrajinci tohle třicetitisícové předměstí Doněcku, enklávu v separatistickém území, proměnili ve strategicky významnou pevnost. Jenže od loňského října se sem tlačí Putinova armáda s nebývalou silou. Ruští vojáci mají ohromné ztráty, přesto metr po metru postupují a Ukrajinci při tom pomalu krvácí.

Třicet kilometrů za frontou, dost daleko na to, aby sem běžná artilerie nedostřelila, leží náš stabik: tahle laskavě znějící zdrobnělina nemá nic společného se štábem, ale znamená „stabilizační bod“ čili polní ošetřovnu. První místo, kam ze zákopů přivezou zraněné vojáky. Kdybyste šli okolo, vůbec by vás nenapadlo, že se na okraji téhle donbaské vesnice nachází životně důležité zdravotnické zařízení. Je to dům jako každý jiný, jen v něm žijí čtyři lékaři, šest armádních ošetřovatelů – lapiduchů, jedna zdravotní sestra a kuchařka. U postelí mají samozřejmě kalašnikovy, o ty zde ale nejde. Klíčovým místem je garáž na konci dvorku. Tahle parta ji před pár týdny proměnila v chirurgickou ordinaci. Tři operační lůžka, stojany s infuzí, u zaprášeného stropu osvětlovací panely s LED diodami, po stěnách organizéry se škrtidly, fyziologickým roztokem, obvazovým materiálem. Všude jsou léky. Záložní generátor. Plechová vrata zevnitř zateplená polystyrenem. V levém rohu kupa polen a žhnoucí kamna. 

Nemůžu se rozhodnout, jestli to tu připomíná spíš ráj, anebo peklo. Asi jak pro koho. A jak kdy. Vedro je tu rozhodně k nevydržení. To kvůli zraněným, kteří sem přijíždějí rozbití vším, co si umíte i neumíte představit. Utrhaná chodidla od zákeřných motýlkových min, které mají jen zmrzačit a zaměstnat co nejvíc dalších vojáků. Nohy rozsekané střepinami, pohlavní orgány fuč. Prostřelené plíce. Prostřelené ruce. Rozlámané pánve. Polámané páteře. Kontuze z výbuchů. Civilista neznající válku si ani nedokáže představit, co všechno na sebe dokážou lidé naházet, jen aby si ublížili. Všichni do jednoho z těch, kdo sem živí doputují, jsou děsivě podchlazení. Venku je už týdny to nejhroznější počasí – teplota kolem nuly, bláta nad kotníky, v zákopech se není jak ohřát. I proto se dbá na to, aby v naší garáži bylo stále horko jako v sauně.

Ivan 

Do armády se čtyřiatřicetiletý šofér Ivan přihlásí pár dní poté, co Rusko 24. února 2022 vtrhne na Ukrajinu. Je už šest let šťastně ženatý, ale okolo jejich Záporoží padají každou chvíli bomby a záhy ruská armáda okupuje i jeho rodnou vesnici. Nic z toho se mu – ruskojazyčnému Ukrajinci – ani trochu nelíbí. Od dubna bojuje nedaleko rodiště, na jihu, kousek od Tokmaku. Pak ho posekají střepiny, naštěstí to není nic vážného. 

V dubnu 2023 ho převelí na doněckou frontu. Pěšák, kulometčík. Myslí si tehdy, že jeho, zkušeného vojáka, už válka ničím nepřekvapí. Jenže u Doněcku je to jiná vojna. Po osmi dnech od nástupu je znovu zraněný. Dva dny to do nich Rusové sypou bez přestání z tanků, minometů i automatických granátometů. Remízek, ve kterém se původně ukrývají, se už dávno proměnil v pole. Schovávají se v okopu, jenže z něj nemůžou ani vystrčit hlavu, protože nad nimi stále visí ruský dron. Vojáků už tam není šest, ale jen pět, jeden z jejich družstva tu hrůzu nevydrží a uteče. Třetí den šíleného ostřelování má Ivan pocit, že slyší cizí kroky. Je to jen taktak! Ještě tři čtyři sekundy a Rusové by jim do bunkru naházeli granáty a to by byl konec. Ukrajinci vyběhnou z úkrytu a prvního nepřítele zastřelí ani ne z patnácti metrů. Rachot, nadávky, křik, bláto a déšť. Kalašnikovy se zasekávají. Ivan za minutu nahází na Rusy dvacet ručních granátů. Nakonec se ukrajinským pěšákům s podporou jejich dělostřelectva podaří útok odrazit. Zůstane tam ležet jedenáct mrtvých mužů Putinovy armády. 

Už se zdá být po všem, když ruský dron shodí do jejich zákopu ruční granát. Střepiny zasáhnou Ivana do tváře. Vypadá to ošklivě, ale poraněné levé oko se dá překvapivě dobře do pořádku a po třech měsících léčby, začátkem loňského srpna, je Ivan v plné síle zpátky u své jednotky. Moc starých známých tam nepotkává, všude samí nováčkové. Ne že by byly tak velké ztráty, dost chlapů tady vzalo roha. Prostě se vypařili ze základny anebo se nevrátili z opušťáku. Oficiálně se tomu říká nedovolené opuštění jednotky. Neoficiálně dezerce. 

Ivan je teď protřelý harcovník, obsluhuje automatický granátomet, po nocích leze do země nikoho a zabezpečuje první pozice – natahuje tam ostnatý drát a pokládá miny. 26. listopadu 2023 je zrovna úplně vepředu, jak se tu říká, „na nule“, když Rusové zase začínají útočit. Ivan vidí, jak mají nezkušení mlaďoši strach, a tak se drží pohromadě ve skupince, což je ta největší pitomost, kterou můžou v tu chvíli provést. Jedna dobře mířená ruská rána a nikomu tu nebude pomoci. Kde je, kurva, důstojník? Ivan na nováčky řve, ať drží rozestupy, a zároveň sleduje, jak se k nim stáčí ruské bojové vozidlo pěchoty. Bere svého kámoše Zlatého a utíkají dál od hloučku. Bojové vozidlo pěchoty je vybavené třicetimilimetrovým kanonem. Střílí.

Záblesk! Ivanovi se okamžitě začne kalit zrak, stihne ale ještě nahmatat svého ze všech končetin krvácejícího parťáka Zlatého a dovléct ho do bunkru. Tvář má plnou krve a přestává vidět, ale ještě ne natolik, aby nepoznal, že se tam ukrývá jejich naprosto neschopný důstojník, který si uprostřed toho všeho bordelu natírá rty pomádou. Řve na něj, ať konečně začne jednat a velet, nežli je tam Rusové všechny rozstřílejí na… kusy. Svět okolo však brzy zcela vybledne a Ivan ztratí zrak úplně.

Zranění

Jsou nachystaní. Dva chirurgové, dva anesteziologové, tým zdravotníků. Na rukou latexové rukavice, mlčky sedí na lehátkách a čekají jak sportovci na lavičce před výkonem. 26. listopadu 2023 v 16 hodin 11 minut a 39 vteřin vjede do dvora khaki dodávka. Lapiduchové vybíhají, dva chytnou nosítka s ležákem, další dva podpírají toho, co jakžtakž dokáže stát na nohou. Doklopýtají do garáže, rychle za sebou zavřou vrata, aby nás nevyzradilo ven pronikající světlo. Je to hororová scéna. Ten muž to schytal do obličeje. Zpod fáčů, jež mu zakrývají obě oči, mu crčí krev, mazlavě zasychá ve vousech, na sumkách se zásobníky, na neprůstřelné vestě. A on tu stojí, s rukama rozpaženýma, na hlavě stále kapuci s maskováním. Nemluví, nenaříká, nekleje, jen se zpomaleně slepecky otáčí jako figurka na kolotoči, přešlapuje a bezbranně tápá. Jako všichni ranění, i on má ruce černé od dýmu i od mastné donbaské černozemě, kterou tu pro sebe Ukrajinci brání před Rusy. Tuhle hlínu má vraženou hluboce za nehty. 

Zdravotníci uloží oba zraněné na lůžka a fungují jako dokonale secvičený tým. Rozstříhají uniformy, vrstvu po vrstvě, až se dostanou na bledou kůži nahých těl. Zavádí infuzi a zjišťují rozsah poranění. Osleplému vojákovi opatrně sejmou obvazy z očí a hlavu mu přefačují. Současně se chirurg věnuje jeho předloktí, zašívá potrhané cévy. Muž na vedlejším stole upadl do bezvědomí – obličej má sice v pořádku, ale nohy, ruce i bok má potrhané. Dlouhým peánem mu nastrkají do rány ve stehně dva metry gumového drénu, má zastavit krvácení. Po půlhodině intenzivní práce zdravotníci ošetřené muže obléknou do tepláků a nakonec je zabalí do stříbrné termofolie. Tou dobou už na dvoře stojí opravdová sanitka, z ní vyskočí mladičká medička ze Lvova, dobrovolnice, a nakládá oba zraněné muže. Ten rozsekanější leží stále v bezvědomí na lehátku, vedle něj sedí dezorientovaný nevidomý. 

Ambulance zmizí ve tmě, čeká ji skoro hodinové kodrcání do nejbližšího města. Tam, už v opravdové nemocnici, poskytují zraněným vojákům o pár tříd vyšší akutní péči. Další léčení probíhá hlouběji v Ukrajině – na klinikách v Dnipru, Kyjevě, Vinici, Žitomiru či ve Lvově. 

Pokud se toho ovšem dožijí. 

Náklad 200 a 300

„Přežijou to! Určitě to přežijou,“ řekne sebejistě Vitalij. Vytáhlý, teprve osmadvacetiletý chirurg z Kyjeva je tady velitelem. Poručík. Civilní zdravotníci, včetně žen, podléhají na Ukrajině mobilizační povinnosti. „Přežijou to. Otázka je, v jakém stavu,“ dodá zamyšleně. 

Na plechovou střechu altánku vedle garáže zvonivě dopadají dešťové kapky. Tohle počasí pod psa snad nikdy neskončí. „Jsme pyšní na to, že nám nikdy nikdo pod rukama neumřel. Koho k naší jednotce přivezli živého, toho i živého odvezli. Dokonce i v Bachmutu. A to jsem nic šílenějšího než stabik v Bachmutu nezažil – bývalo tam i 250 raněných denně. Pravda, obsluhovali jsme tehdy celé tři brigády, ne jen tu naši jako zde u Avdijivky. Proti Bachmutu je Avdijivka čajíček. Aspoň zatím.“ V absolutní mokré tmě Vitalij labužnicky pokuřuje a ťuká do mobilu další zprávu své novomanželce.

Tu noc ošetří Vitalij a jeho tým dalších šest zraněných ukrajinských vojáků. Neumře nikdo. To až pozítří. Z fronty přivezou muže v bezvědomí s oboustranným pneumotoraxem, po průstřelu má v hrudní dutině vzduch a jeho plíce kolabují. Ačkoliv už je bez pulzu, zdravotníci se na něj vrhnou, odhodlaní udělat maximum. Půl hodiny se ho snaží zachránit, dokonce se na chvíli pulz objeví, po jednom se střídají při masáži srdce, než to nakonec vzdají. „Ne, tenhle nám neumřel, nemysli si. Toho nám už přivezli mrtvého. Jen jsme to přesto zkusili,“ vysvětlí mi velitelův zástupce, čtyřicetiletý chirurg Saša. 

Bezvládné tělo uloží do bílého plastového pytle a ten odnesou na záhonek vedle domu. Jsou dvě hodiny v noci. Padám únavou, a když se po pár hodinách zmátořím, leží na tom samém místě pytlů sedm. Nevěřím svým očím, začínám snad už z toho kolotoče krve, zápachu fekálií i dezinfekce a nedostatku spánku halucinovat? Přepočítám je. Pytlů je opravdu sedm. Rozednívá se a do dvora vjede pick-up. „Jedeme pro dvoustovky!“ ohlásí se tři vojáci v maskáčích. Ač se Ukrajinci snaží ze všech sil vymanit z komunistického dědictví, ve vojenském slangu používají stále ty samé termíny jako Rusové. Náklad 200 znamenal v sovětské hantýrce mrtvé, náklad 300 zraněné vojáky. 

Armádní funebráci otevírají pytle, vytahují ztuhlá zkrvavená těla, šacují je. Když najdou průkaz totožnosti, vyfotí jej a pak ho spolu se všemi drobnostmi, co objeví po kapsách, pečlivě uschovají v igelitovém sáčku. Naloží vaky na korbu a zmizí směrem k márnici ve městě opodál. 

„Podívej se na ně!“ procedí skrz zuby poručík Vitalij. „Zatímco my jsme v práci nonstop, tihle dělají hezky od osmi do čtyř. Jak je to možný? To kvůli nim se pak pohřeb zpozdí klidně o tři dny. To kvůli nim pak fůra rodin nemůže vystavit v kostele otevřenou rakev a rozloučit se se svými padlými, jak se sluší a patří.“

Psí známka

Za čtyři noci a pět dní, které na stabiku u Avdijivky se zdravotníky strávím, vidím tři tucty ošklivě zraněných vojáků. Občas odložím fotoaparát a přiložím ruku k dílu. Ať dělám, co dělám, stále mám před očima toho vojáka s rozbitým obličejem. Co je s ním? Opravdu to přežil? A kdy je vlastně lepší přežít a kdy ne? 

Poněkolikáté se probírám těmi fotografiemi, až si všimnu, že na jedné má ten zraněný na krku nerezový identifikační štítek. Zvětšuji snímek na maximum. IVAN CHANIN, následuje datum narození a letopočet 1987. O řádek níž je v plechu vyražené ženské jméno: KARINA. A hned vedle devítimístné číslo začínající nulou. Stojí mě to hodně přemáhání nezavolat tam hned. Jenže kdovíjak to celé dopadlo? Předvánoční čas je i tak zjitřený a já bych jí nerad ublížil necitlivou otázkou. Musím to vydržet až po novoročních svátcích. 

Svět je krásný?

Ivanovi se dovolám v půli ledna. Je pozdní dopoledne, sotva vylezli s Karinou z postele, užívají si jeden druhého. Mluvím s ním dvě hodiny, Ivan se usmívá.

On i jeho parťák Zlatý měli nakonec při té hrůze dost štěstí. Střepiny z ruského děla je zasáhly až na sklonku dne, před třetí hodinou odpolední, a tak se je podařilo evakuovat ze zákopů do stabiku během hodiny. Unikli tak tomu, co se na donbaské frontě stává běžně – amputacím. Díky mohutné osvětě dnes už všichni vojáci vědí, jak zásadní je použít při otevřeném poranění turniket, škrtidlo. Což ovšem vede k tomu, že ho používají i na rány, jejichž krvácení by bývalo šlo zastavit mnohem šetrněji. Smutným výsledkem jsou pak velmi často naprosto zbytečné amputace odumřelých končetin.

„Ze stabiku nás odvezli do špitálu, tam mi jen zašili roztrhanou tvář a už před půlnocí jsem byl v nemocnici v Dnipru. Prvních pět dní to vypadalo zle, nedokázal jsem se zvednout z postele. Neviděl jsem vůbec nic, a ke všemu mi byla šílená zima. Tiskl jsem se k rozpálenému radiátoru, cítil jsem, jak se mi od něj pálí kůže, a přesto mi uvnitř bylo příšerně chladno.“ Čtvrtý den, když bylo jasné, že v Dnipru Ivan absolvuje většinu léčby, za ním přijela jeho milovaná žena Karina. Dorazila ze západní Ukrajiny, ukrývala se tam před ruským bombardováním. V Dnipru si pronajala pokoj, ale veškerý čas stejně trávila u jeho nemocničního lůžka. 

„Po dvou týdnech se mi začal vracet zrak. Tedy zrak v levém oku, v tom, o které jsem málem přišel při tom druhém zranění letos na jaře. Když jsem začal vidět na padesát procent, věděl jsem, že je vyhráno. S tímhle dokážu být v životě o moc prospěšnější nežli úplný slepec,“ svěřuje se Ivan. 

Dnes na levé oko vidí už skoro stejně jako před úrazem. Zato to pravé zůstává, i přes několik absolvovaných operací, stále prakticky nevidomé. „Přišívali mi sítnici, měnili čočku, teď mě čeká výměna duhovky, která se při tom výbuchu rozlila do oka a to se celé zdeformovalo.“ Doktoři dávají Ivanu Chaninovi stále naději, že by se snad jeho pravé oko mohlo v budoucnu o něco zlepšit. Každopádně armáda takové zranění stále nepovažuje za důvod k demobilizaci. 

„Hodně toho o válce vím, můžu být ještě hodně prospěšný. Střílet bez pravého oka, to ale nepůjde. Pracovat pro vojenskou správu a nahánět po ulicích rekruty? To určitě není nic pro mě! Nejvíc bych si přál nastoupit do školicího střediska a připravovat nové brance na to, co je na frontě doopravdy čeká. Zkušeností mám totiž na rozdávání!“ povídá mi na dálku Ivan. 

A pak dodá, že svět je krásný.

A že s ženou pracují na narození potomka.