Hlavou dolů. Splněný sen cirkusáka, který peče perník v letu

Opona, světla, hudba. Číslo první, dětství. Michalovi je šest, bydlí v ostravském paneláku s mámou a bráchou. Před pěti lety byla revoluce, což Michal samozřejmě nepamatuje, stejně jako nemůže pamatovat, jak národ v druhé půlce osmdesátek hromadně sledoval kultovní seriál Cirkus Humberto. Pavel Mang, dětský herec, v něm ztvárnil malého Vaška, jemuž při akrobatickém tréninku stékaly po tvářích krůpěje potu a slzy bolesti.

Rodina je „taková normální“, máma pracuje v advokátní kanceláři, kluci chodí na základku. Umělecké sklony nemá nikdo, ani v širším příbuzenstvu. 

Před panelákem je rozlehlý plac, na který přijíždí cirkus, jmenuje se Astra. Michal z okna sleduje, jak dole vyrůstá šapitó, a bez zvláštního úsilí okamžitě chápe, o co jde. Výtahem sjede do přízemí, zevluje kolem stanu a maringotek – a v podstatě v ten moment si ujasní, že takový jednou bude jeho život. „Prostě jsem to věděl,“ vzpomíná dneska. 

Na první představení jde s bráchou, který je o pět let starší. Sedí až vzadu, nahoře, Michal nejdřív nic moc nevidí, musí si na lavičce stoupnout. Dodnes si vybavuje číslo s koňmi a taky žonglování nohama, které předvedl principál. 

Svět cirkusu je magický. 

Odteď už do něj Michal bude chtít vstupovat pořád. 

Číslo druhé, dospívání 

Po základce jde Michal na stavební průmyslovku. Prostě proto, že je nejblíž, za barákem. Což je nutnost, když chce člověk hned po škole letět domů a trénovat stojky. 

Cirkus už Michala úplně vtáhl, před panelák přijíždějí i tři ročně, Michal vždy jen nahlásí mámě, že pár dní nebude chodit do školy. Máma ho nechává. Kluk se ochomýtá kolem placu, sbírá odvahu a pak se nabídne jako pomocná síla. Nosí židle a lavičky, pomáhá s balením, jak roste, dostává se i k těžší práci. Ne každý cirkus je vstřícný, ale některé jsou. 

Co se učení týče, Michalovi jde tak nějak normálně, ale to je stejně jedno, hlavní jsou stojky. Poprvé je viděl už v osmadevadesátém, to mu bylo deset. Na plac přijel Cirkus Bernes. Berouskovi. Akrobacii na rukou dělal přímo ředitel Ludvík Berousek, byl prý úplná špička, sbíral ceny po festivalech. Měl číslo na stálkách, to jsou dvě vysoké vertikální tyče, na něž si akrobat ještě přidává dřevěné kostky, aby to měl těžší. 

„Úplně mě to uhranulo,“ vzpomíná Michal. Běžel prý okamžitě domů zkusit stojku o zeď. Usoudil, že se to nejspíš nikdy nenaučí, ale nepřestal. Trénoval intuitivně, postupně toho začal zvládat docela dost, ale taky zjistil, že sólo trénink, bez vedení, má limity. „Chyběla mi technika – a ta je u téhle disciplíny strašně důležitá. Člověk musí být především flexibilní, v nohou, v ramenou, to je základ, strečink je půlka úspěchu.“

Michalovi je sedmnáct, když na plac přijede Cirkus Carini. Řídí ho František Navrátil, „strašně fajn chlap“. Michal sleduje jeho stojkové číslo na židlích, hrozně se mu líbí. Jde za Navrátilem a řekne mu, že by chtěl být u cirkusu a dělat právě tohle číslo. Navrátil se neurazí, naopak, vypadá, že je rád. Je mu tou dobou něco přes třicet, vidí puberťákův zápal. Předává Michalovi základy techniky, pár rad, které rychle vedou ke zlepšení. 

Zanedlouho Michal k cirkusu doopravdy nastoupí. Mezitím ale zbývá splnit jednu zkoušku. 

Tu z dospělosti. 

Číslo třetí, maturita 

Ne, Michal Mudrák si za celé čtyři roky na průmyslovce fakt ani jednou nepomyslel, že by se stavařině někdy věnoval. Duše komplet nasákla cirkusem, cáká to z ní, učitelé to vědí, stejně jako vědí, že všechny složitější úlohy z rýsování pro Michala obstarávají spolužáci. „Kdyby to bylo čistě na mně,“ vzpomíná dnes Michal, „nastoupil bych k cirkusu hned po základce. Nebo bych šel studovat artistickou školu, v Paříži, Moskvě nebo Kyjevě byly tehdy špičkové. Jenže na to jsem neměl peníze.“

Když se maturita přiblíží, Michal zase uplatí spolužáka, aby se mu postaral o praktickou část, výrobu nábytku. Logicky si nechává vyrobit – židle. Takové, které bude používat na stojkové číslo. Dotáhne si je k ústní části zkoušky, všem je jasné, že ptát se ho na cokoliv z teorie je bezpředmětné. Michal předvede stojky na „maturitních“ židlích, a když odchází, učitelé si vyžádají slib, že se Michal ke stavebnictví už ani nepřiblíží. 

Hned po maturitním vysvědčení Michal nahází věci do tašky a odjede k Cirkusu Carini, vystřídat Františka Navrátila v jeho stojkovém čísle na židlích.

Číslo čtvrté, premiéra 

Jihlava, červen 2007. Večer, šapitó, tma. Předchozí číslo skončilo, doznívá potlesk, opona oddělující manéž od zákulisí je zatažená. Michal Mudrák ví, že se mu právě plní sen, nervózní je jako pes, cítí odpovědnost vůči divákům. Zavře oči. „Jdeme na to,“ řekne si v duchu. Závěs se otevře, což lidi nevidí, pořád je tma. Uprostřed manéže je připravený dvoumetrový dřevěný stůl, Michal na něj vyleze, udělá první stojku, teprve pak se reflektory rozsvítí, jede hudba. Michal nemyslí vůbec na nic, ví, že se musí soustředit jenom na číslo, v hlavě jinak musí být úplně prázdno. „Chvilka nesoustředění, myšlenky se rozutečou – a letíte.“ 

Na stůl staví první židli. Na ni druhou, třetí… Celkem pět, už je vysoko, úplně pod střechou, stojí na rukou, kouká dolů. Pádu se nebojí, je jištěný. Výstup trvá osm minut, je bezchybný. Když Michal seskočí dolů, zaplavuje ho euforie, vnímá aplaus, klaní se. Běží zpátky za oponu, tam stojí František Navrátil. 

„Tak co, jaký to bylo?“ 

„Já se nedíval. Na první vystoupení se radši nikdy nedívám.“ 

Číslo páté, divadlo 

U Cirkusu Carini zůstává Michal půlrok. Jezdí s ním po Česku, zvyká si. Na lidi. Na potlesk. Ale třeba i na to, že někdo během představení civí do mobilu. V Michalovi to nejdřív kypí, pak ale pochopí, že právě v tomhle tkví profesionalita: zůstat v klidu. 

Získává jistotu, i když tohle zrovna bude ještě dlouhý proces. 

Jednou během čísla spadne. Stůl, na kterém si má stavět věž ze židlí, je tentokrát hůř podložený, trochu se kývá. Jenže co se dole kývá trochu, promění se nahoře v pořádné kymácení. Židle letí, Michal s nimi, ale nestane se nic, je přece jištěný. Má pak trochu strach, ani ne tak o sebe, ale o číslo. Každý artista chce být perfektní, to je přirozené. „Někteří akrobati dokážou být strašně naštvaní. Mám známého, je mu kolem šedesátky, celý život je provazochodec. A když se mu něco nepovede, přiběhne dozadu za oponu a buší hlavou o železný sloup.“

Michal pořád vymýšlí, jak své vystoupení vylepšit. František ho vidí žonglovat s fotbalovými míči. „Zařaď to tam!“ říká. Michal nechce, připadá mu to laciné, komediantské. Nakonec se ale nechá ukecat, František mu pomůže, nahazuje mu balony přímo v manéži. Michal stojí na třetí z pěti židlí a žongluje, ohlas je obrovský, a když pak Michal hází míče zpátky dolů, František křikne: „Vidíš, vole?“ 

Když u Carini skončí, vrací se Michal do Ostravy. Touží po čísle na stálkách. Ví, že trénink bude dlouhý a náročný. Potřebuje stálý příjem. A tak nastoupí jako kulisák do ostravského Divadla Jiřího Myrona. Práce je náročná, ale to nevadí: za jevištěm je velkorysý prostor s vysokým stropem. A stálky. 

Číslo šesté, Pegasus 

Danielu potká Michal v parku, na tréninku jedné ostravské company, jmenuje se to Cirkus trochu jinak. Danka je tančící houslistka, s Michalem si padnou do oka, ale pak se nějakou dobu nevidí. Když se znovu potkají, dají se dohromady – a usmyslí si, že spolu nacvičí cirkusové číslo. Ona dole s nástrojem, on nahoře na stálkách. Kamarád z divadla jim ho natočí na video, které pošlou Heike Grammbitter, šéfce německého varieté Pegasus kousek od Frankfurtu. Michal s Dankou si od toho moc neslibují, Pegasus je legendární, všichni tam chtějí, Heike nejspíš vůbec neodepíše.

Odepíše. Za dvě hodiny. Že je chce, okamžitě, ještě na tuhle zimní sezonu. 

Michal a Danka pakují věci a jedou, je to obrovský skok – a šok. Všichni kolegové jsou ohromně našlapaní, že je číslo dokonalé, se považuje za samozřejmost, chválení je ztráta času, buďte rádi, že tu jste, tečka. Kolegyně Lena žongluje s diabolem, je fantastická. Vystupuje s partnerem, taky žonglérem, mají dechberoucí číslo, ale diabolo jim spadne. Heike si je zavolá – a zruší jim smlouvu. „Malinká chyba a konec. To člověku fakt nepřidá.“

Michal s Dankou naštěstí za čtyři měsíce chybu neudělají. Později pochopí, jak byl Pegasus důležitý – jako zkušenost, odrazový můstek. 

Michal tu potkává ukrajinského akrobata Ernesta Palčikova, jednoho z nejlepších v oboru. Dojíždí pak za ním na tréninky do Kyjeva, do Berlína zas jezdí za akrobatkou Natali Nebrat. Oba prošli sovětským drilem, který aplikují i na svého učedníka. Michal řve bolestí, Natali mu před obličej dává polštářek, aby to nebylo tolik slyšet. Trénují provaz, Natali sedí Michalovi na ramenou. „Třísla si pak nahřívej ve sprše,“ říká – a Michal přemýšlí, jestli do sprchy vůbec dojde. Ale neskončí, naopak, cítí ohromné zlepšení, neuvěřitelné. Bolest bere jako nutnost, jiná cesta není.

Číslo sedmé, kočování 

Michal s Dankou rychle zjistí, že Pegasus byl ohromná klika: sehnat angažmá není vůbec jednoduché. Naštěstí kolegové z Frankfurtu dvojici doporučují dál, rozjede se to. Michal a Danka kočují, hodně času tráví po Německu, kde jsou cirkus a varieté pořád velká věc, přicházejí davy. Krystallpalast v Lipsku je pompézní, i tady platí, že dokonalost je samozřejmá, divák nezaplatil sedmdesát eur, aby koukal na něčí roztřesená kolena. Angažmá trvá tu tři týdny, tu čtyři měsíce. Dánsko, Francie, Nizozemsko, dokonce i Čína, varieté, cirkus i nový cirkus, takový ten, co má mnohem blíž k divadlu, vypráví příběhy, zvířata tu nenajdete. Balení, vybalování, noví kolegové, šéfové… 

Je to krása, splněný sen, ale kouzlo přece jen trochu bere zasvé, minimálně v jednom ohledu. Michal zjistí, jak komplikovaní jsou lidé, kteří se v cirkusovém světě pohybují. Jak umějí být bezohlední, bezcitní. Traumatizovaní, hrubí. Ale jsou i výjimky, lidé vřelí, přátelští. Michal má mezi cirkusáky nejlepší přátele, hlavně Dimitra Štauberta a Davida Wolfa, oba mají „strašně dobré srdce“ a Michalovi ještě hodně, hodně pomohou.

Číslo osmé, domov 

Gabriel se narodí první březnový den roku 2019. Když Danka otěhotněla, přestala vystupovat, Michal pak jezdil sám. Snaží se teď být co nejvíc doma, syn je přece malinký jen jednou. 

Na facebooku se objeví inzerát: konkurz do nové Czech Cabaret Show. Michal je skeptický, nemá s českou varietní produkcí valnou zkušenost. Zatímco nový cirkus u nás jede jako blázen, ten tradiční upadl a s varieté to taky není žádná sláva. „Však běž, za zkoušku nic nedáš,“ říká ale Danka – a Michal jde a nakonec je příjemně překvapený. Kabaret je profi, divadlo krásné, sídlí v Praze ve Vinohradské, té dlouhé třídě vedoucí až dolů na Václavák. Jmenuje se Royal, dřív tu bývalo kino Illusion, romantické místo s rozvrzanými dřevěnými sedadly, kde dopoledne promítali pro školy dva medvědy, co se potkali u Kolína. 

V kabaretu je i Míťa Štaubert, Michala show hrozně baví, je rád, že se v Česku rozjelo něco takového. Premiéra je na sklonku roku 2019. Ohlas je skvělý, ale v novinách už vycházejí i zprávy o nebezpečném viru, co se šíří v Číně. První covidový lockdown začne v Česku v půlce března, země utichne – a s ní i kabaret.

Když se pak zas lidé smějí potkávat, ukáže se, že rozhýbat tohle soukolí bude dřina. Ale povede se, kabaret se zvedá, stěhuje se do větších prostor v divadle Hybernia, show už je obrovská, největší u nás – a lidí chodí hodně. „Naštěstí,“ říká Michal. 

Číslo deváté, Hopley

Šapitó je malinké, intimní, dospěláka hned napadne, co se asi v tak malém prostoru dá dělat za akrobacii. Děti to neřeší, chtějí urvat co nejlepší místo, ale vidět je tu odevšad, na lavičky se vejde maximálně sto lidí. 

Michal přichází v kožených papučích. Jako vážně? 

S diváky naváže kontakt hned v úvodu představení: nese židli, balancuje s ní – a ona mu, samozřejmě jen naoko, málem spadne do první řady. Maminka se chytá za srdce, dítě vedle ní se šťastně hihňá.

A pak už to jede, Michal nachystá stůl a židle, balancuje s otřískaným plechovým nádobím, vyšplhá do výšky, zavěsí se hlavou dolů, divoce se rozhoupe. Chystá těsto na perník a nemá to chybu, mléko akrobat pouští do mísy přesně v momentě, kdy nad ní prolétává – pořád hlavou dolů. To samé s moukou a vejci, míchá se to vařečkou, pak vrtačkou, všechno v letu. Když je perník v troubě, přicházejí na řadu velké sklenice s medem, za živého boha nejdou otevřít, Michal na nich stojí na rukou a ony ne a ne povolit. Na stole je jedna židle, druhá, pak ta zpropadená sklenice, stojka na jedné ruce, je to jízda, děti civí s pusami otevřenými a dospělák v duchu uznává, že akrobacie se v tomhle malém šapitó dá dělat úplně světová. Když je hotovo, nohy v papučích se staví zpátky na zem, Michal zanoří nůž do voňavého perníku, to už jsou děti namačkané kolem stolu a čekají, až na ně vyjde řada. Michal je zpocený a šťastný, tohle je ten největší sen, co se splnil: vlastní šapitó, vlastní novocirkusová show. Jmenuje se Teacrobat. Nad vchodem do stanu je nápis: Cirko Hopley. 

Děkovačka 

Takhle to má být, takhle to Michal Mudrák chtěl. Nový cirkus je kouzelná věc, propojení tradičního cirkusu s divadlem, inspirace se skrývá úplně v čemkoliv. 

Od momentu, kdy Michal vlastní šapitó začal plánovat, až do premiéry (2023) uplynuly tři roky. Bylo s tím hodně starostí, hlavně technických, se stanem. Malý je schválně, Michal toužil po co největším kontaktu s diváky – a taky po nezávislosti. Nechtěl s sebou tahat bandu lidí a tohle šapitó, když je nejhůř, dokáže postavit i úplně sám. Sám si pustí hudbu, zapne světla, nikoho nepotřebuje. 

Představení… Jídlo je vděčné, jíst budou lidé vždycky. Atmosféra staré omšelé kavárny, ohmataný stůl, židle, o nichž by si člověk pomyslel, že mají nejlepší časy za sebou. Ale pozor, zdání klame, musejí být pevné, vždyť se na nich má stát na rukou. Světlo je teplé, hudba podmanivá, akrobat jak z jiné planety. 

Pomohla s tím celým spousta lidí, Michalovi kamarádi Míťa Štaubert a David Wolf, ale třeba taky režisér Vojta Švejda, Tereza Vohralíková, Šárka Maršíková, Jirka Turek z Letní Letné nebo legenda Laco Déczi, který Michalovi půjčil hudbu. „Vezmi si cokoliv, budu rád,“ řekl. 

Ještě nějaké sny samozřejmě Michal má. 

Ale nespěchá. Protože ten největší se splnil do puntíku.