Něco, co neznamená nic

Post Image

Něco, co neznamená nic

Play icon
19 minut

Tomski & Polanski

Lidé v kavárně si objednávají pití a pokrmy, venku se žije normální život, jen mladý muž stále přináší bedny s potravinami – tak začíná povídka v únorovém Reportérovi.

Sedím v kavárně v přízemí obchodního centra u kulatého stolku. Křesílko se zeleným potahem se mi zdá poněkud měkké. Přehazuji nohu přes nohu a hledám správnou polohu. Chvíli trvá, než se uvelebím. Přichází servírka a s úsměvem pokládá naleštěný šálek s kávou přede mě. K tomu roztomilou skleničku vody v ceně. Nablýskaná lžička hází odrazy ze stropních světel. Prohlížím si zákusky ve vitríně baru. Každý kousek má svoji úhledně popsanou cedulku. Pavlova, Mousse au chocolat, Tartaletka, Malinové pokušení. Odvrátím se, protože v žaludku cítím ještě pozdní oběd. Míchám pomalu kávu. Labuť, kterou baristka vykouzlila na mléčné pěně, pozvolna mizí.

Za velkou výlohou pozoruji rušnou ulici. Připomíná místa západního světa. Květináče s vykvetlými hyacinty lemují chodník před kavárnou. Lidé se hemží s plnými taškami všemožných módních značek, nákupními koši naditými pochutinami nebo s kelímky kávy jen tak v ruce. Každý druhý se pozastaví nad velkým našedlým mrakem, který se táhne zprava a který nejspíš pustí pár kapek jarního deště. Kapek, které rozhodně nejsou žádoucí v poklidném slunném odpoledni. Ani mně se ta představa nezamlouvá.

Přečtěte si i další povídku napsanou pro Reportéra

Z přemýšlení mě vytrhne zavalitý mladý muž. Vchází do kavárny a v pažích svírá obrovskou krabici s pomeranči. Postaví ji blízko mých nohou. Zřejmě dodavatel. Zamrká na servírku a vzápětí je pryč. Oči mi opět spočinou na vitríně. Pavlova? Ten bílý sen se šlehačkou a borůvkami? Nebo možná tartaletka? Opřu se, nohu přehodím přes druhou a vychutnávám si další lžičku kávové pěny. Prohlédnu si keks ve stříbrném sáčku na podšálku. Malá sladkost, ne vždy chtěná pozornost podniku. Bůh ví, na kolika podšálcích ležela. Kdo všechno ji měl v rukou. Raději ji odložím. Odleva se objeví ten samý muž. Nese krabici s jablky. Chodí tam a zpátky a ukládá pár metrů ode mě další. Teď už i bedny s potravinami. Nepřipadá mi úplně důstojné obklopovat hosty pecny chleba, kořením, mlékem, salámy, a dokonce kečupy. Křesílko pootočím a objednám si pavlovu. Servírka radostně přisvědčí a stříbrnou lopatkou nabere nadýchaný dezert.

„Tak ještě housky a je to!“ vyruší muž již po několikáté, hodí bednu na podlahu a otře si dlaně do kalhot. Krabice po mé levici zabírají sezení pro nejméně pět hostů. Jako by si zásobování nemohli nechat na klidnější čas. Třeba po zavíračce. A přitom taková kavárna! Stříbrnou vidličkou zajedu do šlehačky. Zastaví se o bílkový korpus. S prasknutím křupne a oddělí se od zbytku. První sousto je nepopsatelné. Ta jemnost, ta chuť…

Podpořte Reportér sdílením článku